pátek 13. listopadu 2009

Proměna Van(y)u na Camprvan(u)

Po práci legraci a abychom si neničili záda již tak dost zhuntovaná dřinou na kiwi a spaní na složených sedačkách (Northland) a vůbec abych se nenudil a nemotal se v kuchyni s nemístnými dotazy, co bude k večeři a kdy už to bude, že mám hlad. Jsem byl vyhnán abych teda taky přispěl k obecnému blahu a to něčím hmotným.
A to postelí do naší milované Luciny. Nákup potřebného materiálu už sám o sobě byl zkouškou naší čenglish a mezilidského fungování vůbec. Něco jako úhelník (myšleno kus plechu ohnutého do pravého úhlu s otvory pro vruty) je u protinožců věc naprosto neznámá, proto je konstrukce poněkud mohutnější než konstruktér (tedy se vší skromností já, že) původně zamýšlel (viz. Fota). Ála prokázala v pravdě Českého ducha a mimo to, že splašila desky (mírně kazové) za dvacetinu původní ceny, tak ještě vymámila ze zjevně již zoufalého prodavače dřevo na otop do našeho krbu – proto chvalme ji velikou chválou.
Peter náš domácí po několika čenglish pokusech pochopil, co po něm jako vlastně chceme a zapůjčil nám prastarou téměř šlapací vrtačku bez zpětného chodu + sadu vrtáků, rašpli. Nůž, metr, dacktape (páska s níž je slepena půlka Ameriky) a dvoudolarovou pilu vlastníme. Takto silně vybaven jsem se jal zhotovovat předmět, jenž na konci nadlidského (tedy mého) snažení můžeme ano přátelé téměř nazývat autopostelí. Různé zvukové projevy, jež se linuly z úst konstruktéra a zhotovitele v jedné a téže osobě jsou z hlediska mravního bohudík nepublikovatelné, lze snad jen říci, že byly hojné a jadrné.
Na závěr svého referátu bych chtěl poděkovat Kurdské škole pofiderní truhlařiny - jmenovitě mistru Ahmedu Bedřichu Velechovskému řečenému Bí (koho a proč bohužel propadlo dějinami neznámo kam), Peterovi za nářadí a nakonec, ale v neposlední řadě Ále za neskonalou trpělivost a přísun energetické stravy (chuti nevalné leč v množství dostatečném).
Tímto děkuji za pozornost a práci (zvláště rukodělné) zdar

středa 11. listopadu 2009

Coromandel

Co říci k našemu výletu...byli jsme tam hihi. Dostali jsme v práci 10 dní volno, protože nebyla práce. A tak jsme vyrazili. Bylo tam nádherně, tak alespoň stručně, co jsme viděli a kde byli.
Thames – město se jmenuje podle řeky ve VB, jako ostatně většina věcí a míst. Holt ti objevitelé a kolonizátoři neměli moc fantazii a jen kopírovali. Hezké město, ale zde jsme se moc nezdrželi a ptali se jen na potřebné informace.
Kauaeranga Valley-Pinnacles - tady jsme vyrazili na trek se spaním v super chatě s kapacitou pro 80 lidí. Chalupa nádherná, je to něco jiného než u nás, ale na Zvoničku to nemá. Jiřík si konečně (spolu s Karlem) mohl vyšplhat na nějakou skálu. Jé jak tomu svítila očíčka, jak malému Jardovi. Štěstí z něj úplně odkapávalo. No a kde jsme byla já, ví ten, kdo mě zná. Samozřejmě co nejblíže zábradlí hihi. Trek nás trochu zklamal. Měli jsme ošklivé počasí a i kdyby ne, tak nebylo nic k vidění, jen husté zeleno. To nás ještě paní z DOC upozorňovala, že tento trek je suprový a že nemáme chodit jiný, kde není nic k vidění. Si tak říkáme, jak to muselo vypadat tam.
Coromandel – krásné poklidné městečko se spoustou obchůdku, plné umělců a slavné svými uzenými produkty od Oyster Company či Smoking Company. Nabízí uzené mušle, ryby, chaluhy a já nevím co ještě. Moje maminka by se z toho zvencla. Jirka to nikdy nejedl, tak jsem ho donutila si koupit mix pytlík. Přežil a chutnalo mu. Mě jel jen uzený tučňák. Na doporučení místního domorodce s červeným nosem, jsme přespali v blízkém kampu na ,Long bay a těšili se na další den (kupodivu domorodec nás nesklamal). Driving Creek Railway and Potteries – super vláček – jednokolejka za Coromandelem. Dříve sloužila jako dopravní prostředek pro odvoz dřeva a dnes z toho udělali park, aby zachránili Kauri stromy a jinou původní vegetaci. Výtěžek jde na údržbu provozu vláčku a na park. Mají tam i keramickou dílnu. Skvělí byl vlak vedoucí, vtipný a hrozně milý pán. Na vrcholu trasy postavili nádherný dřevěný altán. Prý to stavěli rok a čtvrt a byli na to 3 chlapi. Prý pak udělali děsnou párty.
Colville – poslední město a civilizace (obchod a benzínová pumpa) před koncem světa v cípu poloostrova Coromandel. V blízkosti je budhistické meditační centrum. Si tak jedete, kolem krávy, ovce, krávy ovce a najednnou budha. No legrace. Pak už jsou jen krásné pláže, zátoky, samoty a drsné gravel roads. Spali jsme v DOC kempu Fletcher Bay. Tam jsme zjistili, že nemáme cash na kemp, tak jsme prosila další kempisty o peníze výměnou za telefoní kartu. Dědeček měnil až vyměnil. Ráno jsme se vydali na trek na Stoney beach, zvolili jsme namáhavější variantu, která byla i pro horská kola. Nechápeme, kdo by to vyjel, snad jen chrti jako Mařka, Kryštof či Hajda. K našemu zděšení potkáváme opravdu nějakého downhilláře. Zde také porvé vidíme pastičky na possumy s důmyslně vloženým vejsem jako návnada. Koukáme do všech, ale possum nikde.
Road 309 – silnice napříč výběžku polostrova pod Coromandelem do Whitianga. V našem autoatlase neznačená. Dozvěděli jsme se o ní od paní v krejčovství a později ji našli i v průvodci. Zde je Waiau Waterworks, vodní park. Nějaký nadšenec zde postavil vodní hejblátka a atrakce ze starého harampádí. Člověk se tam opravdu vyblbne a omládne o mnoho let. Některá udělátka by se líbila jistě i HL. Zde jsme mohli přespat na parkovišti a ráno jsme si dopřáli skvělou snídani. Po cestě je ještě pár dalších věcí, které míjíme, nacházíme jen vodopády a kauri dvojčata.
Whitianga – zde jen nakupujeme a obdivujeme 2 bone studia, kde vyrábí ty slavné přívěsky z kostí. Jiřík seznamuje Lucynu s přístřeškem na nákupní vozíky.Hahei – městečko u níž je slavná Cathedral Cove. Zvažujeme zakoupení objížďky na mořských kajacích, ale já to bojkotuji a tak jsme to jen okoukli pěšky.
Hot Water Beach – a to je má parketa, vstáváme brzy, protože já tam prostě musím. Tam hrabu, hrabu jako hraboš a nic. Vedle mají horkou lázeň a já prd. Jirka mě celou dobu fotil a nepomohl hrabat, grázlík a ještě se mi smál. Smutně se vtírám k sousedům alespoň na zkušenou.
Garage sale – je sobota a všude jsou cedule. Viděla jsem to jen ve filmech a tak se chci juknout jak to vypadá. Bohužel se mi to líbí až moc a hrabošila bych všude. Jiřík otáčí oči v sloup. Získáváme židličku, fukar, freesbee a nějaké misky. Samozřejmě děsně výhodně za babku

Jak to chodí na kiwi aneb píšeme Vám z prasečáku

Opravdu Vám píšeme z prasečáku. Hodný strýček Ian totiž kromě kiwi sadu vlastní avokádovou plantáž a prasečák, kde je připojení k internetu. Dovolil nám ho někdy po práci využít (internet ne prasečák), jsme rádi, jelikož otvírací hod. v knihovně ve městě se shodují s naší pracovní dobou. Pokusíme se někdy po fušce připojit, ale asi budeme mít kiwi brain. Také nám zlobí vkládání fotek, tak buďte trpělivý prosím.
Na kiwi to chodí těžce. Kdo zažil, ví, kdo ne, neuvěří. Vlastně se pořád chodí a není to žádná procházka růžovým sadem, nýbrž sadem zeleným. Záda bolí, v kříži loupe, v prstech křeč a místo mozku kiwi. Jsme ale na čerstvém vzduchu, máme na živobytí a i něco zbyde na dlší cesty po NZ, pokud to všechno neprojíme hihi. Pro představu jak to tu chodí: pracujeme od 7hod – 17hod, někdy i déle, to zaleží na počasí, pracujeme i o víkendech. Po práci jedeme do chaty, tam uvaříme jídlo, připravíme sváču na druhý den a jdeme spát, a to vše pořád dokola. Zábava co? Když skončíme dříve nebo máme volnou neděli, jedeme do blízkého většího města Tauranga na velký nákup nebo jedeme alespoň na malý výlet do okolí. Zatím jsme stihli výlet do Mt. Manganui s Jirkou a Verčou a do Rotorury, kde jsme se kupali v horkém potoce a pozorovali bublající bahýnko.
Přikládáme slovníček pojmů a výrazu (s přiloženou foto dokumentací,ktreou budeme průběžně doplňovat), které se tu běžně používají, ze sadařiny, nebo které nás zaujaly.
Slovníík:
Good job – dobrá práce, na to se vždy těšíme, ale zatím jsme to mockrát neslyšeli
Smoko (smoker) – svačinová přestávka, 15min klidu, v 10h a v 15h
Kiwi brain – totální mimóza z práce a halucinace v podobě kiwi
Pavlova – nikoliv I.P.Pavlova, ale sněhová dortová věc, něco jako pusinka, místní, tradiční, hnusná a drahá
Bloody – dá se připojit k mnoha slovům, rozhodně neoblíbené, modří již vědí, kdo to tu pořád říká
Rubbish – odpad, věci co se musí otrhat z větví, aby zůstalo jen krásně kulaté a veliké kiwátko-macátko
° triples – trojzubec, troják, musí zbýt jen 1 největší kiwi
°rohlík – náš výraz pro šišaté kiwi či jinak zdeformované, které by se neprodalo
Squeezing – placatění konečků šlahounů (vines) - budoucích větví, aby nerostly tak rychle. Podotýkám, že to má efekt na 14 dní a pak se jede nanovo. Rostou dost do výšky a jsou různě zamotané, z toho umíráme nejvíc.
Pukeko – ptáko divno pipka tmavého zbarvení, hrabavá, přemnožená a neoblíbená místními, údajně se nedá ani jíst
Possum – milně překládán jako Oposum, je to Kusu liščí, neoblíbený viz.výše, mi pozorujeme jen jeho fotografii na silnicích, noční vačnatec, kterého je tu dvakrát víc jak ovcí
Účastníci zájezdu:
Eating machine – Ianova psice dlouhosrstého Jack Russel teriéra - údajně, no nevím, nevím, Millie alias Malina. Sežere, na co přijde nebo co si vyloudí, pořád někde čmuchá a nechává se drbat, no úplná Baryna
Ian – náš živitel a majitele všeho kolem nás
Trevor – hlavni předák, tajně přezdívaný strejda
Angela – pravá či levá ruka Trevora - ví bůh, alias teta, je na nás moc hodná a je jedna z mála, kdo nám tu rozumí při pokusech o kiwi angličtinu
Verča a Jirka – český pár, kterému vděčíme za spoustu rad a vlídná česká slova i když z Moravy, jsou tu už od ledna a vrací se brzy domů
Teresa a Jonas – německý pár, mlaďoši (20let), se kterými procvičujeme němčinu a jiné další nonverbální komunikační způsoby, Teresu jsem učila guláš, Němku haha

Sejde z očí…,

Sejde z očí…,

Drazí, milí, přátelé, kamarádi…to Vám ten stesk po nás dlouho nevydržel anebo Vám ani nezačal, styďte se. Jo jo sejde z očí, sejde z mysli. Pochvalu dostává jezevec z Krkonoš, Yvánci, duo Kačí-Dančí, Kuře a tým Baník Ostrava. Ostatní ztrácejí tímto kladné body a zřejmě jim nebude přivezen Kusu liščí či jiné podobné dárkově zabalené domácí zviřátko či jiný suvenýr z těchto končin.
Ne teď bez legrace, každá zpráva z domova či ze světa je vítána a přímo dychtivě očekávána. Zprávy máme místo večerníčku, obřadně a s mírným vzrušením si je čteme před upadnutím do bezvědomí po celodenní otročině. Fungují (závisí na povětrnostních podmínkách) nám tu i oba CZ mobily + NZ telefon z kterého píšeme domů, jelikož je to levnější. Tak prosím pište, někdy nám je melancholicky
J.