neděle 18. dubna 2010

Wanaka, Cascade Saddle

Je ráno a na okno nám buší chlapík jak je jako možné, že za oknem nemáme příslušnou cedulku. Ála vše dává do pořádku (trošku pozdě) a že jako máme spát dál a dobré ráno. Dnes nás čeká Wanaka a její krásy a hlavně Puzzling World. Jedná se o úžasné zařízení plné hlavolamů, her (to ještě před branou) a poté hologramy, roztodivné legrační malby a obličeje, které na vás neustále koukají, voda co teče na horu, místnost kde se můžete stát obrem i trpaslíkem, bludiště které nás řádně zamotalo, ale dali jsme ho:-) a vůbec se nám tam dost líbilo a strávili zde překrásný půlden (p.k.: a to tam Jirka zprvu ani moc nechtěl a pak jsem ho odtamtud musela tahat neb si tam hrál jak malej Véna). Po té shoping, Turecký kebab a taky, že se zajedeme podívat do Mt.Aspring, případně že já se půjdu proběhnout a Ála bude v autě odpočívat (páč ji bolí kolínko) a došívat kapsář do Luciny (už ho došije téměř po třech měsících). Z krátkého výletu se stává horor, tohle je snad nejhorší cesta na NZ. Je to gravel road nu což těch už jsme projeli mraky, ale je plný děr a povrch vypadá jako vlnitý plech. Tlumiče úpí (já taky), průměrná rychlost se šplhá k závratným 20km/h a pak je tu ještě hromada retardérů pro dobytek a brodů. Po dvou hodinách takto vesele strávených dorážíme na parkoviště, padá soumrak a jelikož tu není kemp, tak jsme hustí a spíme před tabulí zákazu. Je tu jeden karavan, kde chlapíci koukají na bednu, tak to snad dopadne.
Ráno vstávám brzy a při čelovce valím na výhled na Rob Roy glacier, píšou 3-4hod return. Je to pěkných osm kiláků do kopce tam a stejnou cestou zpět. Je zima a panorámata. Po 2,5hodině jsem zpět a Ála se právě klube z pelechu (ty už si tady, sem zrovna rozmrzla). Po chvilkové debatě a dle předpovědi padá volba jít do hor páč pozítří má spadnout deska vody. Takže zabalit a vstříc Aspring Hut (není DOC takže si berem stan, že uvidíme za kolik). Je podivně slunečno:-) a teplo. Příjemnou prochajdou (11,7km) obklopeni horami s ledovcovými vrcholky se dostáváme k chatě (Ála simuluje bolest kolenou, zdařilá operace, Ála simuluje pooperační slabost, ťapej a srůstej). Rozdíl dvacet dolarů nás utvrzuje ve spaní ve stanu. Po té co slunce odchází a my se ocitáme ve stínu se řádně okosuje. Ále hrozně drkotají zuby, takže mne s Karlem neustále budí. Karel šel spát do lesa.
Opět vstávám brzy a po přikrytí Ály mým spacákem (máme krásně namrzlý stan) mizím, opět při čelovce, do kopce na výhlídku zvanou Pyloon vzdálenou pouhých 1355 výškových metrů. Po třech a čvrt hodině potu, slz a přemýšlení proč to proboha dělám, stojím na vyhlídce obklopen tichem, horami a zářivými ledovci. Ještě je tu hřebínek na který si také vybíhám. Pak ještě necelou hodinku do Kaskádového sedla (bohužel 400m spadnout) na další panorámata. Zde se krmím a nasazuji kraťasy neb je už zase vedro (jsou tu pěkné fleky na stanování). Zpět tou samou cestou. Sestup je krušný, rychlý a dlouhý (cca. 2hod 15min.) dole si jdu požádat o úvěr na kolena. Balíme stan a vracíme se směr parkáč a Lucina. Dnešní sumarizace je 1835 výškových metrů nahoru (z toho 1355 na 5km), 1930 výškových metrů dolů a cca. 31km vzdálenostně. Cesta zpět do Wanaky je stejně veselá jako sem. Voláme si s Amandou z IB, že bychom se stavili, ale je v ChCh a přivedla na svět nového Kiwáka-ndu :-). Stíháme ještě večerní šoping a tím pádem se k večeři cpem bagetou a čerstvou zeleninou.
Hore zdar a titanovým kolenům zvlášť. Smějte se.

středa 14. dubna 2010

Rees-Dart trek

Válíme se v Glenorchy v kempu a sušíme vše co jde, protože jsme ze včerejška mokří jak myši. Ne sušíme, protože je odporně slunečno a nebe bez mráčku. Pereme, vaříme a vůbec se odpočinkově flákáme. Odpo se jdeme ještě projít po Glenorchy. A zítra zase hurá do hor tentokrát si povezeme zadek autobusem.
Ráno jde pára od huby, pardon od úst. Ale je krásně jasno. Autobus nás vysazuje na parkáči s asi dalším milionem lidí. Jsme si mysleli Ferdo, že je to tajné bez lidůch a ono zatím Václavák. Ploužíme se podél Muddy creeku (skutečně bahno až za ušima) a po levé i pravé straně se tyčí hory se sněhovými čepicemi. No prostě nádhera. Jdeme údolím modelovaným ledovcem kolem řeky Rees. Čvachtáme, kloužeme v bahně a Twenty Five Creek skutečně brodíme, nu moc teplé to nebylo. Dorážíme na Rock Shelter Hut, kde spíme a dokonce se sem nacpou všichni co byli na parkovišti. Vyváříme litry čaje a primus přehlušuje všechny okolní prdítka.
Vstáváme v půl šesté neb spojujeme dva dny treku v jeden. Při čelovkách stoupáme směr Rees sadlle, pokřikují na nás Keové, je oblačno až mlhavo a sem tam přeprška. Po šestistech výškových dorážíme do sedla, poslední stovka stála za to. Ále zase šplouchá vyjimečně ne na maják ale nýbrž v botě. Panorámata jsou v pravdě dvoumetrová, začíná to vypadat, že jsme si pěkné dny už vybrali. Ála vykřikuje, že jí mrznou nožičky a jdeme zase dolů tentokrát kolem řeky Dart. Řeka se hluboko zařezává do údolí, kaskáduje, meandruje a nakonec vykukuje slunce a ukazuje nám okolní hory s ledovci. Následuje chata Dart, kde jen převlékáme ponožky a cpeme se obědem. A opět ledovcové údolí se spoustou potoků a terénních vln nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru, dolu a tak dále. Dorážíme za soumraku, sanfláje žerou a my se rozmazlujeme Beef Stroganof (p.k.: sušeným bez knédlu...) a asi hektolitrem čaje. Za dnešek máme v nohách 25km, 600m nahoru a 1000m dolů (a nešli do Cascade Saddle páč je to daleko a nemáme čas). Ála upadla do Stroganova (p.k.: to si nepamatuju hihi). Ještě se jdu vykoupat do řeky Dart – je to řeka ledovcová a tak půlcentimetrová. Poté co vylezu na šutr se země kouří tak, že vypadám jak Ála po ránu. A pak spokojené zapomnění.
Ráno vstáváme brzy pro změnu, jelikož nám ukazatel prozradil, že na parkáč je to 6-8hod. Takže při východu slunce (cca 7:00) už poklusáváme směr bus. Cesta se klikatí a houpe podél řeky a je zapadaná spoustou stromů, větví a tak. Takže se prodíráme, kloužeme (zas to bahno). Pokukujeme po jetboatech, které se tu prohánějí jak o život. A po necelých pěti hodinách se doplazíme na parkoviště. Těsně před ním potkáváme chlapíka, který nám nabízí odvoz a kterého s díky odmítáme. Pro změnu tu žerou sanfláje tak se poflakuju kolem a procházím se (chození se prostě nemohu nabažit). Pak už jen přes potoky a brody do Glenorchy k Lucince. Zde se Ála oddává hyeně skvrnité (ccss... řekou pohrdla a teď se máčí v teplé). Zpět přes Queenstown a zlatokopecké městečko Arrowtown, které nás zklamává neb v průvodci psali malé opuštěné a přitom je to nacpané lidmi a nic moc tu není. Aproto zas dál a noční přejezd scenic route do Wanaky.
Tak zas příště a nebojte za chvíli zas psát nebudeme Kiwi volá. (S)mějte se.

pondělí 12. dubna 2010

Queenstown, Routeburn trek

Pro změnu TeAnau knihovna, kde ale síť vypínají tři čtvrtě hodiny po otevření knihovny. Prší (jak taky jinak) a tak jdeme do kina na film o Fiordlandu točený skoro celý z helikoptéry – je to prima (reklamní trik se povedl, Ála by hned někam letěla:-)). A pak už opouštíme Fiordland a míříme do Queenstown a Mt.Aspring. Queenstown je roztáhlé městečko na břehu jezera s obrovským množstvím adrenalinových aktivit, jak i správně uvádí průvodce, město kýče a víru v peněžence (bunjee, rafting, riverboarding, paraglaid, lezení atd.) a taky mraky outdoorových obchodů. Ale v zásadě tu nic jiného není a nedá se tu zaparkovat a za net se tu platí. Po krátké procházce a návštěvě Docáků (předpověď počasí – tradičně prší a pršet bude dokonce silně) míříme do Glenorchy a na nástup na Routeburn trek. Spíme u jezera v Doc kempu a po dlouhé době si královsky vyváříme Fetučíne.
Ráno kvůliva počasí (Heavy rains) volíme nástup na Greenstone trek, ke kterému stejně nedorážíme, protože jsou cestou čtyři hluboké brody a tam by to asi šlo, ale zpět kdo ví? A tak cestou na Routeburn potkáváme malý výšlap Glacier Burn basin (jenom na 2hod nahoru). Je to psáno na dvě hodiny a to celou dobu do kopce (800 výškových m.) Stoupáme červeno bukovým zamechovaným pralesem a náhle stromy končí a jsme v údolí modelovaném ledovcem. Zde je cesta vlastně necesta. Sem tam objevíme mužíka, ale jsou od sebe daleko a naprosto nelogicky. Je tu značné množství potoků, šutrů a vůbec terénních legrací, které si náramně užíváme. Naším cílem je Prso (kopeček charakteristického tvaru v horní části údolí), u příležitosti jeho dosažení je Ála prohlášena za stařenu a podarována odpovídajíce jejímu vysokému věku:-) (3-4 lavinový stupeň – bezdětná, svobodná, bez práce). Začíná pršet, zatím je to jen přeprška. Nicméně valíme dolů k Lucince. Potkáváme Frantíky, měníme informace a míříme do kempu těsně před Routeburn. Cestou ještě berem ucaprcanýho Kiwi lovce (bohužel nic neulovil), kterého vezeme na parkoviště. Máme relativně čas a tak se jdeme ještě projít k jezeru Sylván. Vaříme a já se jdu ještě vykoupat do řeky (Ála ne je to čuně; p.k.: nejsem magor se koupat v 2C tekoucí řece).
Vstáváme až v sedm a prší tak normálně a vypadá to, že bude (že by jim ta předpověď tentokrát vyšla). Stoupáme bukovištěm, jelikož prší je tu spousta malých vodopádů, potoků a říček jež nás uchvacují svou krásou (a teče to, ale vůbec by se ti to nelíbilo Kačenko). Stále stoupáme a stále prší. Nad chatou jsou Routeburn Falls, hřmí to, tříšť se nese vzduchem, fučí a déšť přitvrzuje. Stezka se mění v solidní potok a v rámci branného cvičení naší skupiny má Karel za úkol hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což přátelé není jednoduché, jelikož se jedná o modýlek zhotovený z mýdla. Stále stoupáme, naším cílem je Harris sadlle a kopec nad. Outdoorové srágory nepřežívají nápor počasí a Ála je mokrá až na ....V sedle (v šeltru) se cpeme tučňáky, čokoládou já se převlékám do suchého IB. Ála se pokouší o výchovu skupiny skautů z Te Anau (je dobré naučit se používat kliku obzvlášť, když venku prší a fouká). A zas zpět. Stezka se změnila v solidní říčku a tak si čvachtáme dolů. Danou trasu (25km, 850 výškových nahoru/dolu) zvládáme za necelých osm hodin (a to Ála v šeltru hodinu rozmrzala). Routeburn trek by se dal ujít za den (za dva zcela jistě), jelikož měří pouhých 32km. Má jedinou chybu, jeho konce jsou od sebe vzdáleny pouhých 327km. Ale i tahle zkrácená verze (nejvyšší bod a zpět) a celá v dešti se nám moc líbila a doporučujeme. Do Luciny dorážíme za silného deště, vyléváme jezera z bot, rozvěšujeme svršky i spodky a míříme do normálního kempu vstříc civilizaci (čti horké sprše). Topení jde volume right a i přes maximální vypětí je Lucina celá zamlžená, ale zase je teplo. Sprcha a zítra na Rees-Dart trek teda pokud nebude zavřený (je na něj Warning – milujeme warningy, alerty, tsunami, stormy a jiná zpestření...), my budeme usušení a mohoucí.
(S)mějte se co nejlépe a Dešti v jakékoli formě Zdar.