úterý 16. listopadu 2010
Konec kiwi alias game is over
Skvělé duo KAJ nás ubytovalo z pátku na sobotu u nich v domečku a v sobotu dopoledne jsme vyrazili směr Auckland. Prohlídli jsme si město, nakoupili poslední suverény. Letadlo nám letělo v neděli ráno. Tak jsme se domluvili s Danií a Jo Jo ze sadu, že u ní mužeme přespat. Přespali, popovídali a ráno odjeli KAjáčkem na letiště.
Tam nám vydali náš zabavený stan z Tongy, ale sledovali nás až na odbavení hihi. A zase to loučení...
V Seolu nás přivítalo teplé a vlhké počasí, něco jako prádelna. Dostali jsme hotel v centru města - naštěstí, tak jsme viděli i trochu něco víc než hotel. Tedy byl to úprk na 2 hodiny do města a pak zpět, bus, letiště..a home sweet home..?!
pondělí 20. září 2010
Království Tonga aneb kiwi už bylo dosti
V pondělí 23.8 brzy ráno celí nevyspalí usedáme v Aucklandu do letadla a frčíme směr Tonga. Máme jen lehké batůžky, stan –kdyby náhodou a já si přibalila spoustu teplého oblečení (blázen).
Tonga nás přivítala teplým vlhkým počasím s mrholením , čmuchacím protisalámovým psem a imigrační úřednicí podivující se, že nemáme rezervované ubytování. Před letištěm jsme ustáli útoky a nátlaky ze stran taxikářů a pohůnků z místních hostelů a vydali se hledat BUS jedoucí do města i přes to, že si všichni klepali na čelo. Na hlavní silnici nás popovezla milá paní a pak se nám opravdu podařilo stopnout bus (autobus tu nemá jízdní řád a prostě si ho stopnete, když jede okolo), ten nás vyplivl ve městě na „hl. autobusovém nádraží“. A co teď? Zmerčili jsme bílý páreček, šli jsme se družit a vyzvídat co a jak. Posléze jsme se shodli, že bude jednodušší se bavit česky. Holt svět je malý a na krajany narazíš všude. Jana s Petrem nám ukázali kde co je, pomohli s info a tak jsme skončili ve stejném hostelu. Druhý den jsme si zaplatili okružní jízdu ostrovem. Projížďka byla krásná, kokosové palmy, Taro listí, psi, prasata, kostely, odpadky a to pořád dokola. Tuhnul nám z toho úsměv (já se začala bát, že mě Jirka zabije) a chtěli jsme co nejdříve pryč do divočiny – ráje?.
V hostelu jsme vytvořili 8mi člennou partu (
Z trajektu jsme viděli první velryby, začalo se znatelně oteplovat a já začala litovat přibalených rukavic a jégrovek namísto šatiček.
Trajekt přistál po krásných 12ti hodinách na ostrově Pangai ve městě Lifuka, přežili jsme, zlíbali matičku zemi a šli zjišťovat informace. Vše bylo zase jinak, slibovaný bankomat není, zakoupení letenek zpět problematické, trajekt zpět nejistý, pozorování velryb plné. Dělíme se 4 na 4, my se španělskou sekcí jsme odjeli na přilehlý ostrůvek Uoleva do Diana Resort, který nám doporučila Lada ze sadu. Zbytek zůstává a hodlá řešit letenky. Resort je opravdu nádherný, majitel Kalafe a jeho paní Diana jsou božští. Relaxujeme a užíváme si spaní ve fale (místní chatrč na spaní). Druhý den doráží zbytek party plus Švýcaro-Ital Mike, o kterém Kalafi nevěděl že přijede, tak mu uvolňujeme fale a jdeme spát do stanu. Večeříme čerstvě ulovené mořské mrchy (ještě že s námi jsou Vanessa s Alexem, kteří vědí jak to jíst). Kalafi nám nabídl, že nás vezme druhý den v pátek na velryby. Byl to snad nejlepší zážitek v životě. Viděli jsme několik rodinek, skákající 6m mimina, no krása. Plavat se nám s nimi nepodařilo, ale upřímně když jsme ty drobečky viděli 5m od člunu, měli jsme hnědý adrenalin v plavkách. Zbytek pobytu jsme : prováleli, Jirka přečetl 3 knížky ukryt ve stínu, prokecali, plavali, šli na krátké procházky skrz kokosoviště, hráli veselé hry. No nuda. K poslední nedělní večeři jsme měli tradiční jídlo Lu pulu (zelenina a maso zabalená do listů Taro a zalitá kokosovým mlékem), to se dělá v peci Umu na horkých kamenech (něco jako náš Setonův hrnec, jen tady se v tom dřív pekli lidi).
Původní plán jet ještě na ostrov Eua padl, byli jsme rádi, že se nám podařilo za pomoci Kalafiho vůbec sehnat zpáteční letenky na hl. ostrov. Z ostrova odjíždíme v pondělí ráno s Nati a Ramirem, zbytek ještě zůstal. Společně jsme si užívali liduprázdného letiště (kdy to jeden zažije, že). Odlétáme různými letadly, pro nás přiletělo letadlo Dakota DC3. Jirka je nadšen jako malý Jarda, prý je to muzejní kousek, já se začínám modlit.
Doletělo to! Zůstáváme čekat několik hodin na letišti, do města už nás nikdo nedostane, já nedopatřením směňuji peníze za zlodějský kurz ve směnárně. Letadlo mělo 2hod zpoždění tzn. odlet ve 2hod. ráno, na palubě nám odmítají dát zasloužené pití a jídlo a my se už těšíme do civilizace na NZ. Civilizace jupí…biokontrola NZ nám zabavila stan kvůli nalezeným mikroskopickým vajíčkům hmyzáků, prý ho ale vrátí až pojedeme domů (to kdyby viděli ty housenky co tam s námi 4 dny bydlely, ze kterých se pak vylíhli motýli, to by je asi kleplo a nás pak také….). Z letiště jsme odjeli v 7hod. ráno namísto ve 4h, s pytli pod očima ale jojojo jsme zase „doma“ na NZ….= začalo pršet….
PS: pár odkazů, bohužel v angličtině, kdyby to náhodou někoho zajímalo...TMO
http://www.finsnflukes.com/whalewatching_video.htm
http://www.tongaholiday.com
neděle 19. září 2010
Zpět v Banánystánu
Těšíme se až vám budeme vyprávět JAK
pátek 17. září 2010
Zima, zima je tu (v srpenci :) )
TMA nedře na kiwi, ale nýbrž na Mt.Ruapehu – Tomáš učí lyžovat, Marťa otročí v kavárně a Alík si válí šunky (asi to chytil od Karla a ten je lední však víte). A proto hurá na Ruapehu. Pobalujeme pár svršků, hodně piva, cpeme se Karlovi (tenhle není lední ani plyšový) a Jíťe do jejich Lucidy spolu s našimy sedadly (z té naší) a hurá na hory. Je úterý večer po práci a po čtyřech hodinách jízdy klepeme TMĚ na dvířka. Bydlí s nimi ještě Lenka s Michalem a s Lenkou jsem byl kdysi na táboře (člověk jede na NZ, aby měl od Čechů pokoj a oni jsou všude:-)). Karlos vytahuje slivovici a už to jede.., spát jdeme někdy po druhé hodině ranní.
Ráno je jasno vzduch příjemně štípe a sníh volá (na mě ukrutně řve:-). Permice, půjčovna, kde jsou ze mne mírně v šoku, páč tady si skialpové lyže ještě nikdo nikdy nepůjčil:-). Po objasnění pár drobností jako, že vázání jsou v několika velikostech a že pásy od BD s STS (pro ty co ví, ví a ti co neví, těm to stejně nevysvětlím:-)) jdou nastavit docela snadno na různé délky lyží, vítězím a můžu vzhůru vlastním pohonem:-). Neustále si ze mne dělají legraci, že mám abstinenční příznaky po sněhu, no co na to říct MÁM. Párkrát se sklouznem na rozježdění a pák stoupáme směr vrcholové plato s jezírkem a vršky okolo. TMA má telemarky, já skialpy (bohužel sjezdové boty), Karlos fošnu a Jíťa s Álou sjezdovky (čili na botách). Hrneme se vzhůru, Ála to bohužel odpískává a jde jezdit. Po oblých hřbetech na konci trošku strmějších se dostáváme do sedla a po kraťounkém sjezdu na plato. Plíce jsem nechal někde v údolí neznámo kde. Na chvilku se mraky rozestoupily a my se kocháme. Šineme se vstříc jezeru, které nenalézáme neb mraky padly na nás. Otáčíme a v půli plata se opět rozjasňuje. Prudké stoupání na hřeben a po něm na vrchol Paretetaitonga 2751m.n.m. Pár fotek, rozhledy a hurá dolů. Užíváme si oblouky na táhlých hřbetech vedlejšího údolí při nádherné inverzi. Co víc si přát v srpnu, že? Dole vracíme věci s úsměvy od ucha k uchu. Ještě se občerstvit v kavárně a do peřin. No né tak rychle, ještě samozřejmě pařba.
Ráno krušné obzvláště pro některé jedince, že jo Karle (lední). Tentokrát na druhou stranu kopce jenom šoupat. Širší sjezdovky a jezdit se tu dá všude hlavně mezi šutry:-). Karlos vyměnil fošnu za lyže takže jsme všichni dvoustopí. Brousíme téměř celý den na sjezdovkách i mimo no prostě super. No, ale všechno jednou končí (doufám, že u nás už napadlo abych nevyšel za cviku a nebylo my odporné horko:-)) a tak se loučíme s TMOU a zpět na naše (spíš moje) milované kiwi. Velký dík Karlosovi, že to všechno odřídil (asi se bojí, že jim tu leštěnku odřem:-)) TMĚ za ubytko a milou společnost a těšíme se v Čechách (nebo v Kanadě???:-)). Doufám, že jsem řádně poškorpil všechny plantážníky, co mě prudili jaká super zima letos byla, že Kačenko, Míro, Bee, Warapo, Baníci atd.
Tak Hore Zdar JAK
Jak to chodí na kiwi epizoda 2349873
Vymotáváme zapletené větve z provázků (stringů – skutečně jde o provázek, nikoli o dámské šetřivé prádlo) či z ostatních větví (největší zapletenec čítal 5 větví). Inkriminované větve pokládáme na drát co nejvíce na plocho (často poněkud násilnou formou) a přicvakáváme plastovými sponami – cliping. Kejkle s větvemi se nazývá cracking (lámání v krutu s charakteristickým křupnutím – crack) a twisting (kroucení často až o 470´ i více). Ze začátku jsme toho zlámali až běda a pak přišel Ian a vysvětlil jak co a proč a poté názorně překroutil jednu větev tak, že nám vypadli oční bulvy a někam se zakutálely, ale nebojte po půl hodině jsme je našli mírně ohlodané u Milliny. V Bayi (cca. 3,5x5m) má být +/- 16 větví (v našem případě spíš mínus). Po naklipání větví se zvedne konstrukce a jdeme zase navazovat provázky. A tímhle se tu bavíme téměř tři měsíce s malými obměnami. Neustále nám říkají, že další blok bude horší a další blok ještě horší a ono jo.
Sestava na sadu je Ian (občas), Trevor, Angela a Avi (stálí zaměstnanci), Joe s Ann (Kiwáci, od července jsou bohužel pryč) Steve s Pauline (Kiwáci) no a sedm Čechů - Jáša s Ladou, Pavel s Hankou, Vojta a my. Na začátku srpna odjel Pavel s Háňou (na jih a Fidži) a Jáša (do Čech na státnice) a byli nahrazeni Sašou a Andreou a později Honzou s Tomášem. Jsme profláknutí po celém TePuke jako Czech Gang a Roderici si z nás zase můžou dělat srandu.
Ještě krátká zmínka pro Danču. S politováním ti oznamujeme, že jsi ztratila titul nejukecanější osoba na celičkém dosud objeveném vesmíru, samozřejmě jsi dále držitelkou titulů zasloužilý nosič okurek a zoolog výpravy. Tvého ukecaného titulu tě zbavila Andrea (ledva dvacetiletá) neb reaguje na jakékoli slovo a po té co všichni mlčí reaguje na rádio, bohužel v žádném případě slovní proud nefiltruje přes aparát, který má umístěn mezi ušima. Ála mne neustále děsí, že s Andreou budu pracovat. Legrace ji přešla po té, co pracovala s Andreou celý den a po návratu do chatrče prohlásila TADY BUDE TICHO a hodinu jsem na ní nesměl vůbec mluvit. To má za to, že mě straší:-)).
V půli července k nám přibyli z Moravy Karel (Skácel) s Jitkou, takže nedělní výlety po okolí podnikáme ve čtyřech. Pracují u Rodericků (Jeffa) a jsou legračně vyjukaní, takže jsme drsní radiči a světaznalci (spíš NZ znalci). Karlos se neustále vrtá v autě ve svém či našem (máme stejná jen oni diesel), takže neustále porovnává a hledá špeky. A také objevil a nám oznámil, že naše Lů je 4kolka:-) a to jsme se to dověděli jen po deseti měsících užívaní heč.
Trevor je asi nemocnej. Neustále si z nás utahuje a děla vtípky. Naposled se zcela skřeťácky pochychtával.
Ještě poznámka pro mé drahé přátele vůbec, ale vůbec mě nebaví vozit opilce z hospod obzvláště, když mají blbé kecy a nedej bože se mi snaží pozvracet Lucinku (pozn.kor.: lidi to je vám paráda mít vlastní taxi). Jak jste jistě pochopili sobotní večery jsou zde plodné až inteleguální, minulou sobotu mě nutili tančit – fuj a hamba.
Tak tolik ke kiwi a žití v jeho blízkosti. Smějte se JAK
sobota 7. srpna 2010
Jih Severního ostrova a Mt. Holdsworth
Ráno je překrásné a řádně zmrzlé. Pobalujeme a za chvilku již stoupáme směr výhlídka a dál na hřeben. Cesta se klikatí jak jinak buší vzhůru, sem tam nám cestu zpestřuje lezecká vložka. Po překrásných devítistech výškových metrech dorážíme na Powel hut (chatu), kde se krmíme a přioblékáme neb na hřebenu pěkně fičí. Z vrcholu Mt. Holdsworth je pěkný výhled na postupující frontu, jsme osvěžováni silným nárazovým větrem. Obojí si řádně užívám pouze já, jelikož se Ála obtáčí kolem konstrukce vrcholového kříže a cosi si mumlá pod kapucou (pravděpodobně nepublikovatelné). Stoupáme a klesáme a blížíme se k Mt. Jumbo a stejnojmenné chatě, jež nás na dnešní noc hostí. Z Jumba na Jumbo hut nasazujeme 2. kosmickou rychlost a zavíráme za sebou dveře pět minut před deštěm. V chatě je deset lidí a sedm z toho jsou učitelský (jsem v obležení), je tu teplo a dokonce plynové vařiče. Cpeme se rýží s prasopsem (Cornbeef – hovězí, neco jako hovězák ve vlastní šťávě, ale lepší) trocha konverzace a sladké zapomenutí. Ráno jako malované - vidět je tak tří metry a to s těží. Pro změnu prší. Dlouhý sestup a před polednem jsme u Luciny. Původně jsme chtěli navštívit Cape Palliser (výběžek údajně moc pěkný, cca 50km tam a i zpět), ale po získání nové předpovědi plány přehodnocujeme a valíme směr Otaki a Otaki forks, kde netrpělivě očekáváme TMU. Jelikož padá deska vody a to tak, že pořád a TMA se někde zajebává (pozn. kor.: autor má zřejmě na mysli hledání kukuřičného pole z důvodu plození potomků). Trávíme den ve Waikanae, kde se nachází automobilové muzeum, zde obdivujeme množství nádherných stařečků automobilů a motocyklů. Jen jako ochutnávku: Al Caponův neprůstřelný Cadilac, veterán utruhlaný z měděného plechu, Ural 3 (Ály oblíbený název pro stroj), několik Indiánů a tak. A taky tu mají něco od nás Tatru Saloon 77 a mnoho dalšího:-). Kulturně vyžiti stále čekáme na TMU. Ta mezitím srdnatě bojuje s mezinárodní lodní přepravou a doráží až za dva dny.
Jelikož se mezitím poněkud umravnilo počasí (čti prší jen každou půl hodinu) a proto do lyží a hurá do kopců resp. na Mt. Craford. Dnes ovšem jen Field hut. Je to tři hodiny a my tradičně vyrážíme velmi brzy (tj. třetí odpolední). Sotva ujdeme kilometr, pro změnu začíná pršet a potkáváme učitele outdoorových aktivit se sedmi studenty, jdou na chatu a za tmy zpět v rámci volitelného kurzu. Stoupáme řádně se potíc. Přestalo pršet. Stále vzhůru. Setmělo se.. Začalo sněžit. Bomba. Zasněžená palma má něco do sebe:-). Chata je perfektně vymrzlá. Asi hodinku se bavíme dřevem a poté konverzujeme půl metru od kamen. Vůbec se nedá spát Ála hrozně drkotá zubama, kostma, kloubama - kýho víra čím to dělá, ale fakt se u toho spát nedá.
Ráno roztápím kamna, házím na zmrzlinu ještě svůj spacák a jelikož odmítá vystrčit byť jen špičku nosu, jdu se projít sám. Krásně sněží nikde ani noha nic moc vidět není, ale SNĚŽÍ:-)). Po dvou hodinách se vracím, uvolňuji Álu obtočenou kolem kamen a jdeme stavět Huhuláta. Pak balit a tajícím sněhem dolů vstříc TMĚ. Samozřejmě na úpatí se mraky trhají a vykukuje blunce a ukazuje nám bělostné vrcholky okolních kopců z kterých jsme právě slezli. V takové chvíli není hanba, když polárník uroní kroupu (pode mnou to dost rachotilo). Nicméně nás čeká TMA. Martina je nachcípaná, takže zalézáme do chalupy, kde topíme jak o život s tím, že zítra opět kopce.
Chyba mostu totiž lávky. Deska vody, padají hov... s hákama. Zběsile vyváříme a hrajeme společenské hry:-). Vrcholem večera je hra na filmy. Mužská sekce samozřejmě exceluje (páry jsou separovány naštěstí) a hravě předvádí takové špeky jako Tobruk či Růžového pantera. Dobrého pomálu a tak TMA jede zpět do Wellingtonu bojovat o svůj balík (Hrdině zvítězili) a my vstříc Trevorovy a kiwi (toho není nikdy dost:-)).
Děkujeme za komentáře a veškerou podporu a brzy nashle (Už stříháš metr Tchýňko?). A speciální pozdrav do Asie Úžasňákům:-). JAK
neděle 4. července 2010
Hádám, hádá, hádáme aneb jak se rádi míváme
Doneslo se nám, že jsme se rozešli nebo že se rozcházíme, líheň této informace je údajně v Hudy Lidická. Hmm tak o tom ani jeden z nás nic neví a zřejmě na tom budeme muset ještě zapracovat. Pravdou je, že někdy jsme tak říkajíc na nože a jak říkal kamarád Ondra Němeček, který se již se svou drahou z NZ vrátili: „Co ti budu povídat, byly těžký chvilky...“. My tedy nejsme jiní a i jiné páry to tu mají stejně, prostě jste spolu 24 hodin a někdy si lezete krkem. Rizikové situace jsou:
1) Jirka řídí a já naviguji (stupeň rizika vysoké neb Jirka teď řídí pořád a já jsem jako sl. Daisy)
Verze A.: řidič absolutně nespolupracuje s navigátorem; nechápe, že navigátor v dané lokalitě nikdy před tím nebyl a tudíž nemůže vědět, kde je správná cesta, pokud to v mapě není; pokud je nutné se vrátit a tudíž otočit, neskutečně piští. Řidič si plete strany jako ženská a je ke všemu nahluchlý.
Verze J.: Ano, ano riziko je vysoké neb řidič nejenom nechápe navigátorovy problémy, ale také nedokáže pochopit, proč navigátor neustále zuřivě točí mapou jak větrným mlýnem. Z toho samozřejmě plyne, že neví, jestli navigátor myslí pravou v mapě, podle sebe či opravdu vpravo. Řidič samozřejmě nahluchlý není, jedná se pouze o běžný mužský obranný reflex zvaný selektivní hluchota (vpravo jet samozřejmě můžu, ale pokud je tam zákaz, tak vpravo prostě neslyším a následný jekot samozřejmě také ne).
2) Alenka si půjčuje či operuje s Jirkovým vybavením, náčiním – pičičuramenty (stupeň rizika nejvyšší, hraničící téměř se smrtí)
Verze A.: zvažuji zakoupení vlastního vybavení, které se nemusí ukrutně složitě čistit, obsluhovat, pokládat a odříkávat při tom tajné mantry, aby to vůbec fungovalo. Nikdo na mě nebude koukat se zvednutým obočím, poulit oči a vřískat, jeden z toho má málem tiky. V jednoduchosti je síla, chytnu, zmačknu, zatáhnu, co víc si přát, že...
Verze J.: Pravděpodobně Alenka naráží na osvědčený vařič Primus. A ještě stále nepochopila základní fyzikální zákony a jevy typu pokud je sání vzduchu ponořeno v benzínu, opravdu velmi těžko může sát vzduch. Po použití vařiče ho vrací očouzen k nepoznání a tím vyvolává krajní nelibost majitele. Velkou neznámou je též, že po řezání papíru čí alobalu se nůž kupodivu ztupí (tohle asi zná každý chlap - asi jim to programují geneticky).PS: Mantry jsou samozřejmě tajné a jen tak někomu je neprozradím:-).
3) Alenka nakupuje (stupeň rizika střední)
Verze A.: údajně děsně utrácím za jídlo a blbosti, což samozřejmě není pravda. Někdy to jen malinkato přeženu, ale to je způsobeno tím, že mě mučí hlady, jsem podvyživená a nakupovat chodím vyhládlá. Ze strachu, že by někteří jedinci namáhavou túru nepřežili, se někdy trochu unáhlím. Jirka také nechápe mou zálibu okukovat a prolézat místní second hand obchody a hrabošáky, které jsou velmi zajímavé čistě z průzkumného a sociologického hlediska samozřejmě, ale o tom zase jindy.
Verze J.: Co na to říct/napsat asi NIC, jdu se z sociologického a průzkumného hlediska projít. Jo ještě jsem zapomněl Lucina je pravděpodobně nafukovací.
4) Máme se rozhodnout kam, kdy a co budeme dělat, pojedeme (stupeň rizika vysoké)
Verze A.: tady není co dodat, to si asi dovedete představit...kompromis, kompromis a zase kompromis :)))
Verze J.: Kompromis co to je, to jako, že děláme co chce Ála?
5) Jídlo aneb kdo komu a co sežral (stupeň rizika zvyšující se)
Verze A.: Jirka, Jirka a zase Jirka. V nestřežených okamžicích, většinou když spím, mi – nám vždy něco sežere. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohl být důvod k hádce, ale je přátelé. Já třeba 2 hod vařím, záměrně toho udělám kotel, aby zbylo i na druhý den (už si dávno nemyslím, že by mohla zbýt na dny dva) a on to klidně po tom co říká, že se brutálně přežral, za 2-3 hodinky dožere, nejčastěji u filmu či knihy. No nezabilY by ste ho? Tímto chci požádat, zda byste mi nemohli zjistit, kde se dají sehnat a zakoupit várnice, protože jestli my spolu budeme bydlet a někdy se nedej bože rozmnožíme, tak budu muset nějaké pořídit.
Verze J.: K tomu jen, že Ála jí asi třikrát tolik co já (a to váží o pouhých 30kg méně) a neustále kvílí, že má hlad.
6) Pohyb po městě, rušných silnicích, orientace, čerpání pohonných hmot (stupeň rizika střední)
Verze A.: Jirka je při řízení ve městech prudérní, zmatkuje a totálně se neorientuje. Větší provoz nemá rád, nepěkně komentuje schopnosti a dovednosti ostatních řidičů (nadává jako dlaždičský špaček). Pokud řídím já, obviňuje mě z fitipaldismu a jiných výmyslů. Co si budeme povídat, je to druh LESNÍ.
Verze J.: Ano, při jízdě ve městě jsem pruderní (všichni tu totiž jezdí na druhé straně). Schopnosti jiných řidičů komentuji pouze pokud je nenaučili používat blinkr. K fitipaldismu pouze když Ála řídí a má podivný lesk v oku řítíc se 90kmh do zatáčky značené 65kmh s výkřikem Schumachr, tak zuřivě kontroluji pásy, lituji,,že jsem nemočil a tiše se modlím.
Verze Karel na bod 1-6: Je mi to fuk páč jsem lední