pondělí 20. září 2010

Království Tonga aneb kiwi už bylo dosti

Náš odjezd se kvapem blížil. Začali jsme zjišťovat, co jsme všechno nestihli a co dozajista už nestihneme. Holt rok je dlouhá doba, ale najednou je fuč. Proto jsme vymysleli, že se ještě na poslední chvíli musíme někam podívat (v rámci zachování mého zdravého rozumu a abyste nám samozřejmě záviděli). Do Austrálie se nám nechtělo, je tam vedro a jedovatě kousavé příšerky a kdekdo tam již byl - nuda. Tak jsme se zaměřili na ostrůvky v Pacifiku. Z Čech bychom se na takovýhle ostrov jen tak nepodívali, maximálně za neúnosný peníz, a hlavně zní to více exoticky. Měli jsme tři kandidáty Samou, Fidgi a Tongu. Byli jsme rozhodně nerozhodní, TMA nám vynadala, že jsme nemožní a ať už jedeme konečně na prázdniny, tak jsme zvolili Tongu, kvůli velkým rybám, doufaje, že ty zvířátka konečně uvidíme. Musím podotknou, že to byl můj projekt, Jirkovi to bylo jedno, hlavně ať prý neremcám.

V pondělí 23.8 brzy ráno celí nevyspalí usedáme v Aucklandu do letadla a frčíme směr Tonga. Máme jen lehké batůžky, stan –kdyby náhodou a já si přibalila spoustu teplého oblečení (blázen).

Tonga nás přivítala teplým vlhkým počasím s mrholením , čmuchacím protisalámovým psem a imigrační úřednicí podivující se, že nemáme rezervované ubytování. Před letištěm jsme ustáli útoky a nátlaky ze stran taxikářů a pohůnků z místních hostelů a vydali se hledat BUS jedoucí do města i přes to, že si všichni klepali na čelo. Na hlavní silnici nás popovezla milá paní a pak se nám opravdu podařilo stopnout bus (autobus tu nemá jízdní řád a prostě si ho stopnete, když jede okolo), ten nás vyplivl ve městě na „hl. autobusovém nádraží“. A co teď? Zmerčili jsme bílý páreček, šli jsme se družit a vyzvídat co a jak. Posléze jsme se shodli, že bude jednodušší se bavit česky. Holt svět je malý a na krajany narazíš všude. Jana s Petrem nám ukázali kde co je, pomohli s info a tak jsme skončili ve stejném hostelu. Druhý den jsme si zaplatili okružní jízdu ostrovem. Projížďka byla krásná, kokosové palmy, Taro listí, psi, prasata, kostely, odpadky a to pořád dokola. Tuhnul nám z toho úsměv (já se začala bát, že mě Jirka zabije) a chtěli jsme co nejdříve pryč do divočiny – ráje?.

V hostelu jsme vytvořili 8mi člennou partu (4 a 1/2 Češi – JAK, Jana s Petrem, 2 Španělé – Vanessa s Alexem, Natali z Columbie a Ramiro z Uruquaie) a všichni svorně jsme prchali z hl. ostrova směr souostroví Ha´apai a to trajektem. Kdo nezažil cestování v Pacifiku či v Asii, neuvěří. Jízdní řád neexistuje, informace neodpovídají realitě = 8 bělochů s velkými batohy zmateně pobíhá po přístavu , jízdenky si musíte vybojovat, místo na podlaze ubránit, cestujete třeba i s mrtvým v rakvi, jste svědky ekologického třídění odpadků do moře. Kdybychom tam byli jen my dva, tak nás asi kleplo, takhle to byla legrace.

Z trajektu jsme viděli první velryby, začalo se znatelně oteplovat a já začala litovat přibalených rukavic a jégrovek namísto šatiček.

Trajekt přistál po krásných 12ti hodinách na ostrově Pangai ve městě Lifuka, přežili jsme, zlíbali matičku zemi a šli zjišťovat informace. Vše bylo zase jinak, slibovaný bankomat není, zakoupení letenek zpět problematické, trajekt zpět nejistý, pozorování velryb plné. Dělíme se 4 na 4, my se španělskou sekcí jsme odjeli na přilehlý ostrůvek Uoleva do Diana Resort, který nám doporučila Lada ze sadu. Zbytek zůstává a hodlá řešit letenky. Resort je opravdu nádherný, majitel Kalafe a jeho paní Diana jsou božští. Relaxujeme a užíváme si spaní ve fale (místní chatrč na spaní). Druhý den doráží zbytek party plus Švýcaro-Ital Mike, o kterém Kalafi nevěděl že přijede, tak mu uvolňujeme fale a jdeme spát do stanu. Večeříme čerstvě ulovené mořské mrchy (ještě že s námi jsou Vanessa s Alexem, kteří vědí jak to jíst). Kalafi nám nabídl, že nás vezme druhý den v pátek na velryby. Byl to snad nejlepší zážitek v životě. Viděli jsme několik rodinek, skákající 6m mimina, no krása. Plavat se nám s nimi nepodařilo, ale upřímně když jsme ty drobečky viděli 5m od člunu, měli jsme hnědý adrenalin v plavkách. Zbytek pobytu jsme : prováleli, Jirka přečetl 3 knížky ukryt ve stínu, prokecali, plavali, šli na krátké procházky skrz kokosoviště, hráli veselé hry. No nuda. K poslední nedělní večeři jsme měli tradiční jídlo Lu pulu (zelenina a maso zabalená do listů Taro a zalitá kokosovým mlékem), to se dělá v peci Umu na horkých kamenech (něco jako náš Setonův hrnec, jen tady se v tom dřív pekli lidi).

Původní plán jet ještě na ostrov Eua padl, byli jsme rádi, že se nám podařilo za pomoci Kalafiho vůbec sehnat zpáteční letenky na hl. ostrov. Z ostrova odjíždíme v pondělí ráno s Nati a Ramirem, zbytek ještě zůstal. Společně jsme si užívali liduprázdného letiště (kdy to jeden zažije, že). Odlétáme různými letadly, pro nás přiletělo letadlo Dakota DC3. Jirka je nadšen jako malý Jarda, prý je to muzejní kousek, já se začínám modlit.

Doletělo to! Zůstáváme čekat několik hodin na letišti, do města už nás nikdo nedostane, já nedopatřením směňuji peníze za zlodějský kurz ve směnárně. Letadlo mělo 2hod zpoždění tzn. odlet ve 2hod. ráno, na palubě nám odmítají dát zasloužené pití a jídlo a my se už těšíme do civilizace na NZ. Civilizace jupí…biokontrola NZ nám zabavila stan kvůli nalezeným mikroskopickým vajíčkům hmyzáků, prý ho ale vrátí až pojedeme domů (to kdyby viděli ty housenky co tam s námi 4 dny bydlely, ze kterých se pak vylíhli motýli, to by je asi kleplo a nás pak také….). Z letiště jsme odjeli v 7hod. ráno namísto ve 4h, s pytli pod očima ale jojojo jsme zase „doma“ na NZ….= začalo pršet….

PS: pár odkazů, bohužel v angličtině, kdyby to náhodou někoho zajímalo...TMO
http://www.finsnflukes.com/whalewatching_video.htm
http://www.tongaholiday.com

neděle 19. září 2010

Zpět v Banánystánu

Ano modří již vědí, že jsme zpět v naší milé vlasti od 6.9.2010. Také jste si již určitě zvykli, že vám píšeme dosti opožděne. Bylo to dané nedostupností internetu a jinými nepříznivými faktory jako např. naší leností. Dlužíme vám tedy ještě 4 články :)). Tak lidé dobří bděte a čtěte, to nej vás ještě čeká.
Těšíme se až vám budeme vyprávět JAK

pátek 17. září 2010

Zima, zima je tu (v srpenci :) )

Dřeme a dřeme a už nás to moc nebaví (mě docela jo, ale Ála se porád ofrňuje:-)). A tady je teď zima tzn. v noci mrzne a přes poledne je tak dvacet. Tento způsob zimy zdá se mi býti poněkud nešťastným. A proto, a proto whiskola eee vlastně TMA. Eeee.... tak znovu.

TMA nedře na kiwi, ale nýbrž na Mt.Ruapehu – Tomáš učí lyžovat, Marťa otročí v kavárně a Alík si válí šunky (asi to chytil od Karla a ten je lední však víte). A proto hurá na Ruapehu. Pobalujeme pár svršků, hodně piva, cpeme se Karlovi (tenhle není lední ani plyšový) a Jíťe do jejich Lucidy spolu s našimy sedadly (z té naší) a hurá na hory. Je úterý večer po práci a po čtyřech hodinách jízdy klepeme TMĚ na dvířka. Bydlí s nimi ještě Lenka s Michalem a s Lenkou jsem byl kdysi na táboře (člověk jede na NZ, aby měl od Čechů pokoj a oni jsou všude:-)). Karlos vytahuje slivovici a už to jede.., spát jdeme někdy po druhé hodině ranní.

Ráno je jasno vzduch příjemně štípe a sníh volá (na mě ukrutně řve:-). Permice, půjčovna, kde jsou ze mne mírně v šoku, páč tady si skialpové lyže ještě nikdo nikdy nepůjčil:-). Po objasnění pár drobností jako, že vázání jsou v několika velikostech a že pásy od BD s STS (pro ty co ví, ví a ti co neví, těm to stejně nevysvětlím:-)) jdou nastavit docela snadno na různé délky lyží, vítězím a můžu vzhůru vlastním pohonem:-). Neustále si ze mne dělají legraci, že mám abstinenční příznaky po sněhu, no co na to říct MÁM. Párkrát se sklouznem na rozježdění a pák stoupáme směr vrcholové plato s jezírkem a vršky okolo. TMA má telemarky, já skialpy (bohužel sjezdové boty), Karlos fošnu a Jíťa s Álou sjezdovky (čili na botách). Hrneme se vzhůru, Ála to bohužel odpískává a jde jezdit. Po oblých hřbetech na konci trošku strmějších se dostáváme do sedla a po kraťounkém sjezdu na plato. Plíce jsem nechal někde v údolí neznámo kde. Na chvilku se mraky rozestoupily a my se kocháme. Šineme se vstříc jezeru, které nenalézáme neb mraky padly na nás. Otáčíme a v půli plata se opět rozjasňuje. Prudké stoupání na hřeben a po něm na vrchol Paretetaitonga 2751m.n.m. Pár fotek, rozhledy a hurá dolů. Užíváme si oblouky na táhlých hřbetech vedlejšího údolí při nádherné inverzi. Co víc si přát v srpnu, že? Dole vracíme věci s úsměvy od ucha k uchu. Ještě se občerstvit v kavárně a do peřin. No né tak rychle, ještě samozřejmě pařba.

Ráno krušné obzvláště pro některé jedince, že jo Karle (lední). Tentokrát na druhou stranu kopce jenom šoupat. Širší sjezdovky a jezdit se tu dá všude hlavně mezi šutry:-). Karlos vyměnil fošnu za lyže takže jsme všichni dvoustopí. Brousíme téměř celý den na sjezdovkách i mimo no prostě super. No, ale všechno jednou končí (doufám, že u nás už napadlo abych nevyšel za cviku a nebylo my odporné horko:-)) a tak se loučíme s TMOU a zpět na naše (spíš moje) milované kiwi. Velký dík Karlosovi, že to všechno odřídil (asi se bojí, že jim tu leštěnku odřem:-)) TMĚ za ubytko a milou společnost a těšíme se v Čechách (nebo v Kanadě???:-)). Doufám, že jsem řádně poškorpil všechny plantážníky, co mě prudili jaká super zima letos byla, že Kačenko, Míro, Bee, Warapo, Baníci atd.

Tak Hore Zdar JAK

Jak to chodí na kiwi epizoda 2349873

Po palmosněhovém oživení nastává tvrdá kiwi realita:-). Opět pracujeme pro Iana pod Trevorovou laskavou tváří a něžným bičem. Pro většinu místních je to šok a neustále se na nás na to ptají (v sámošce, na ulici apod.). Dali jsme slovo a to se počítá:-).

Vymotáváme zapletené větve z provázků (stringů – skutečně jde o provázek, nikoli o dámské šetřivé prádlo) či z ostatních větví (největší zapletenec čítal 5 větví). Inkriminované větve pokládáme na drát co nejvíce na plocho (často poněkud násilnou formou) a přicvakáváme plastovými sponami – cliping. Kejkle s větvemi se nazývá cracking (lámání v krutu s charakteristickým křupnutím – crack) a twisting (kroucení často až o 470´ i více). Ze začátku jsme toho zlámali až běda a pak přišel Ian a vysvětlil jak co a proč a poté názorně překroutil jednu větev tak, že nám vypadli oční bulvy a někam se zakutálely, ale nebojte po půl hodině jsme je našli mírně ohlodané u Milliny. V Bayi (cca. 3,5x5m) má být +/- 16 větví (v našem případě spíš mínus). Po naklipání větví se zvedne konstrukce a jdeme zase navazovat provázky. A tímhle se tu bavíme téměř tři měsíce s malými obměnami. Neustále nám říkají, že další blok bude horší a další blok ještě horší a ono jo.

Sestava na sadu je Ian (občas), Trevor, Angela a Avi (stálí zaměstnanci), Joe s Ann (Kiwáci, od července jsou bohužel pryč) Steve s Pauline (Kiwáci) no a sedm Čechů - Jáša s Ladou, Pavel s Hankou, Vojta a my. Na začátku srpna odjel Pavel s Háňou (na jih a Fidži) a Jáša (do Čech na státnice) a byli nahrazeni Sašou a Andreou a později Honzou s Tomášem. Jsme profláknutí po celém TePuke jako Czech Gang a Roderici si z nás zase můžou dělat srandu.

Ještě krátká zmínka pro Danču. S politováním ti oznamujeme, že jsi ztratila titul nejukecanější osoba na celičkém dosud objeveném vesmíru, samozřejmě jsi dále držitelkou titulů zasloužilý nosič okurek a zoolog výpravy. Tvého ukecaného titulu tě zbavila Andrea (ledva dvacetiletá) neb reaguje na jakékoli slovo a po té co všichni mlčí reaguje na rádio, bohužel v žádném případě slovní proud nefiltruje přes aparát, který má umístěn mezi ušima. Ála mne neustále děsí, že s Andreou budu pracovat. Legrace ji přešla po té, co pracovala s Andreou celý den a po návratu do chatrče prohlásila TADY BUDE TICHO a hodinu jsem na ní nesměl vůbec mluvit. To má za to, že mě straší:-)).

V půli července k nám přibyli z Moravy Karel (Skácel) s Jitkou, takže nedělní výlety po okolí podnikáme ve čtyřech. Pracují u Rodericků (Jeffa) a jsou legračně vyjukaní, takže jsme drsní radiči a světaznalci (spíš NZ znalci). Karlos se neustále vrtá v autě ve svém či našem (máme stejná jen oni diesel), takže neustále porovnává a hledá špeky. A také objevil a nám oznámil, že naše Lů je 4kolka:-) a to jsme se to dověděli jen po deseti měsících užívaní heč.

Trevor je asi nemocnej. Neustále si z nás utahuje a děla vtípky. Naposled se zcela skřeťácky pochychtával.

Ještě poznámka pro mé drahé přátele vůbec, ale vůbec mě nebaví vozit opilce z hospod obzvláště, když mají blbé kecy a nedej bože se mi snaží pozvracet Lucinku (pozn.kor.: lidi to je vám paráda mít vlastní taxi). Jak jste jistě pochopili sobotní večery jsou zde plodné až inteleguální, minulou sobotu mě nutili tančit – fuj a hamba.

Tak tolik ke kiwi a žití v jeho blízkosti. Smějte se JAK