Milford Sound

Noc u jezera Monowai byla úžasná. Takových komárů co tu bylo, jsme tu ještě nezažili. Jiřík měl návaly horka a tvrdil, že by se nám zamlžily okénka a nemohli bychom brzy odjet a tak jsme se nechali bestiálně zžírat milionem moskytů. Aby toho nebylo málo a noc byla více probdělá, zpestřoval nám ji possum a světe div se... myška ryška. Přátelé tak to vypadá, že jsme již 4 z Lucyny (pes zatím chybí).
A zase TeAnau kde vám v knihovně zase něco posíláme. A valíme do Milford Sound nejdeštivějšího místa na světě (spadne tu 7000mm srážek ročně). Cesta se klikatí samozřejmě prší tak, že stěrače téměř nestíhají. Je tu asi milion vodopádů, spousta jezer a potoků. Asi nejvíc mě dostala cedulka Creek no.79. Lucina cílevědomě stoupá do pekelných krpálů až k Homer tunelu. Což je dost šílená stavba neb ho sekali růčo a to je kilometr dlouhý a výškový rozdíl je 140m. A pak zas dolů jsou tu serpentiny, že ani Alešův volantový tríček nestačí. Ve městě jsme ve čtyři, takže jsou všechny cruisery kšá. Jdeme se shánět po kempu a po ceně 20nzd hlava/noc chvíli uvažujeme o tom být hustí a spát na parkovišti, ale všude je cedule No stay over night, tak v rámci zachování dobré karmy (plynu není nikdy dost) jedem 40km zpět do kempu Doc, kde spokojeně prospíme celou noc.
Ráno jedeme prvním lodním cruisrem (s kontinentální snídaní), protože se Ála vymlouvá, že prší, že je invalida na prst (původně jsem myslel, že se zraňuje záměrně, aby nemusela dřít na kiwi, ale pravda je taková, že se jí nechce pádlovat). A tak tedy shlížíme na krásy Milford Soundu z paluby lodi. Vodopády, sealové, vlny (Álu málem opustila kontinentální snídaně) a samozřejmě prší, prší, jen se leje. Pro nás byl asi největší zážitek Milford Discovery, což je podmořská observatoř 10m pod hladinou, kde jsme strávili asi hodinu civěním na rybičky (Ála se zamilovala do Bruce). Zpět na pevné zemi ještě navštěvujeme The Chasm, což je vodopád a jím vytvořené skulptůry v žule, asi tak s půlkou Číny (staví tu všechny výletní autobusy). Znechuceni strkanicí a zácpou jedem dál. Stavíme ještě v Divide (nástup na Roteburn trek), kde se jdu protáhnout na vyhlídku Key Summit. Ála nejde, že prší, je mlha a vůbec (???) a raději šije věšátko!!!!. Panorámata jsou klasicky dvoumetrová. Fouká, prší, mlží a vůbec mi tě to připomíná Míro:-). Na ceduli psali 3hod. return, takže potom co jsem se vrátil za hodinu čtyřicet už tady tomu časování už vůbec nerozumím. Ještě se nablyžujeme (p.k.: o lyžování nic nevím, ale když to tak autor napsal... :)) k Te Anau do dalšího DOC kempu a zítra vám to zkusíme poslat:-) (teda estli to někdo ještě čte) a pak kdo ví.
Smějte se a opatrujte se nám A FAKT PŘIJEDEME V ZÁŘÍ.
PS: Jéé Terko to už bude snažší tě přeskočit než oběhnout:-) (Turisto/skialpinistům zdar)

Humpridge Trek aneb štěstí v neštěstí

Dlouho se radíme co dál estliva vysedávat v kempu v TeAnau nebo se hnout do Wanaky či co vůbec dělat neb cesta do Milford sound je zavřená a ještě tři dny bude. Nakonec vyhrává Humpridge trek a tudíž se vracíme do Tutapere (jižní část Fjordlandu), předtím tam ještě telefonujeme, že bychom si dali taky nějaké válení. Nicméně není nám přáno, je možné jít zítra nebo až za tři dny. Ale zase můžeme spát na parkáči u začátku treku (oficiálně povoleno). Což se ukázalo býti darem Danajským. Noc s námi strávila myška malá, drzá, nenažraná a hlučná - nu veselé to bylo.
Vyrážíme. Jdeme podél pobřeží zablácenou stezkou či po pláži a samozřejmě jak jinak prší jak z konve. Jsme nepropro zabalení od hlavy až k patě a dereme se vpřed. Brodíme louže velikosti olympijského bazénu, kloužeme blátem, blíže se seznamujeme s koryty potoků a vůbec si užíváme idylu pobytu v outdooru:-). Po třech hodinách těchto kratochvílí opouštíme pobřeží a noříme se do zeleného zelena. Užíváme mokrých Červených buků, kapradin a stále jdeme po rovince, která se v dnešních posledních třech kilometrech rázně zkolmuje asi tak o 900 výškových metrů. Funíme do kopce, déšť se změnil v silný nárazový vítr a stromy náhle končí (asi chyba v Matrixu). Chata pod námi a mračná panorámata nad námi. V chatě je krb plynový:-( , wardenka Sheryl a dobrovolnice Luisa (Švédsko, Lotku tam neměli/y). Všechno nám ukazují co a jak. Vaříme večeři a pak si s Luisou povídáme až do půl jedenácté. Mimo jiné o Swedish clasic tj. Vasuv běh (90km na běžkách brrr.), Stockholmský půlmaratón, 4km plavání v jakési řece (samozřejmě proti proudu) a nakonec objet největší švédské jezero na kole (pouhých 350km) a to vše v jednom kalendářním roce, co není to výzva Kačenko, Rýdloško, Míro?
Ráno se téměř vyjasňuje. Snídáme moc dobrý poridge u východu slunce. Loučíme se a fasujeme dvě role toaleťáku, abychom je nechali u šeltru na hřebeni, že tam dochází (asi už něco budeme muset udělat s našimi poctivými gezichty). Sestupujeme po hřebenu, kocháme se, implantujeme panapr a tak. Je to opačně než včera (všechno:-). Dorážíme téměř na pobřeží, kde cesta vede po staré železnici (úzkokolejce z r.1923) určené k přepravě dřeva. Zakopáváme o hřeby pražců a obdivujeme tři viadukty jeden z nich je největší dřevěná stavba na NZ (Percy Burn Viaduct). Míjíme starou školu, z které je Docácká chata (moc hezká) a dorážíme do té naší. Zde nás vítá Noeline, chvilku si povídáme a zjišťujeme, že je z TePuke zná Iana, Rodericky a že dělala pro Travelyans Packhouse. Děláme večeři a Noelin nás posílá na pláž a okruh po Port Craig (opuštěná vesnice po krachu pily). Na pláži se dají vidět delfíni. A ono skutečně jo konečně jsem viděl delfína Hektorova in Natura. Ála zřejmě rozradostněna z tohoto zážitku klouže po kameni, padá a pravděpodobně si šikovně láme prsteníček - samozřejmě na pravé ruce, způsobuje si různé oděrky a vůbec se zkrášluje. Maně mě napadá, že jsou snažší způsoby sebevraždy než se ubýt o balvan. Prst vesele natéká, takže chladíme v potoce a jdem zpět. Ledujeme a Noelin se vytasuje z bílím vínem, jelením gulášem a mušlemi Paua na česneku, my dáváme do placu zlatoručičkově s laskou vyráběným chlebem a večer zase prokecáme. Ála hrozně chrápe (asi to víno).
K snídani poridge tentokrát s kokosem, zabalit, zatejpovat prsty, rozloučit se a mazat na parkáč a na rentgen. Cesta se vlní podél pobřeží a je pěkně kopečkovatá. Sem tam výhled či skrytá zátoka a závěr dupeme po pláži jako první den. Kontrolujeme myší párty v Lucině, nic moc strašného. V Tutapere se odhlašujem a dovídáme se, že nejbližší nemocnice je v Invercargillu (cca 90km) nu což valíme tedy tam. Na pohotovosti je tradičně plno (nejméně dvě zranění z ragby) a čekací doba spolu s protivnou sestrou u příjmu je snad na celém světě stejná (min. 1,5hod). Doktorka je naopak tradičně milá, prohmatává Ále prstík, rentgenuje ho a naštěstí to zlomené není (sem jí pořád podezříval, že simuluje, protože Das Tsechiše volk ist eine simulanten bande)). Takže doktorka Ále zatejpuje dohromady prsteník s prostředníkem, nutí jí pořád něco na bolest a po deseti minutách opouštíme ordinaci. Peníze po nás nechtěli, prý si to vyřídí sami. Když už jsme v Invercargillu, tak ještě navštěvujem Pakáč a nakupujem jídlo asi tak pro regiment (min. podle ceny). Míříme za Orakiri do domku který mají pronajmutý Sheryl s Noeline a kam nás Noeline pozvala (že se o svoje sousedy musí postarat). Že máme vyžrat ledničku a spíž, že za pět dní končí sezóna a ony by to nesnědly. Takže kolem čtvrt na jedenáct dorážíme na farmu, kde si představte, že domácímu řeknete, že jste od jeho nájemníků, že vám řekli, že tu můžete přespat a on se usměje, ukáže vám, kde máte zaparkovat, rozdělá vám oheň v kamnech, zeptá se jestli máte dost jídla a popřeje vám dobrou noc. Jsme silně indisponováni a tohle nám hlava nebere doteď. Chata je stará dřevěná se spoustou krbu (dědeček byl krbař) a obrázků lodí, starým telefonem na kličku, nábytkem že by se z něj Kuře po.... a vůbec neuvěřitelně krásná. Asi my to nebudete věřit, já tomu taky pořád nemůžu uvěřit. Jdu si dát studenou sprchu a froté ručník, třeba mě to probere. Nakonec zůstáváme dvě noci a den, během něhož vaříme (guláš), pečeme (koláč, chleba (naše univerzální platidlo)), pereme, nosíme holkám dřevo a vůbec se dřeme (jó, jó není nad odpočinkový den). Večer jdeme ještě odevzdat koláč a bochníček chleba domácímu a spát. Ráno se loučíme a ještě píšeme recept na chleba Alanovi p. domácímu. A pak Gemstone beach a do free kempu u jezera Monowai. Tak zase příště.
PS: Vše NEJ k narozeninám Kačenko, tobě taky Kuřátko neboj:-). Samozřejmě všem ostatním Bééé, na které jsme zapomněli, nechť vás Velké Zeleno provází.

Kepler Trek

Z města slavného Indiána míříme do srdce Fjordlandu Te Anau města a stejnojmenného jezera. Všechno je tu řádně napálené včetně potravin, takový místní Špindl:-)) (zdravíme TMU). Jestli ono to nebude tím, že je tu nástup na většinu treků. Ale v knihovně je (na rozdíl od Invercargillu) internet zadarmo. Takže jsme vám už něco poslali, abychom umlčeli některé prudiče (že Řediteli). A po dlouhém debatování, přes varování ať ho rozhodně nechodíme, padá volba na Kepler trek. A to z několika důvodů (Milford je plný překvapivě) je to sice great walk, ale může se tu tábořit a je to okruh a navíc k němu lze dojít. Plánujeme na čtyři dny a taky, že půjdem proti proudu (ne jako všichni to je přece nuda).
Lucinu necháváme u Visitor Centra a podél jezera šupajdíme k nástupu (control gate). A už to začíná bushwalk aneb ryzí zeleno podél řeky Waiau. Po 9,5km oficiálního treku se dostáváme do Rainbow Reach (sem se dá svést autobusem a skoro to za to stojí). A pak dalších 6km do Shalow Bay kde je chata (ne Great walk) pro šest lidí a v které budeme snad spát. Chata je malá s krásným krbem a v něm hoří oheň. Bohužel to vypadá, že je i plně obsazená – věci jsou všude. Ála vyráží na výzvědy, od rybářů se dovídá, že v chatě jsou jiní rybáři se člunem a asi čtyři. Po hodině dorážejí a hurá vejdeme se (ovšem nechval dne před večerem, jak by řekla teta Kateřina). Kluci jsou milí, hned nám cpou pivo a neustále si dělají srandu z Mika, protože teď žije v Austrálii. Kuchtí si steaky a pořád nám něco cpou:-). Po večeři mizí někam v člunu a vrací se s dvěma pstruhy. Jeden jde hned na másle na pánev (veliká dobrota). Kluci nechali otevřené dveře a tak se nám do chaty nastěhovali komáři. Zlaté Sanfláje ty jen žerou. No moc jsme se nevyspali.
Ráno se loučíme a probíjíme se přes Moturau Hut, kde dobíráme vodu a fasujeme noviny pro Robbýho (warden na Iris Burn hut). Bushwalk podél Iris Burn nám zpestřují mraky ptáčků (Fantails, Robini, Yellowhamři atd.). Jeden Robin je natolik zvědavý/drzí, že potom co na něj pískám nejenom přiletí na dosah, ale sedne Ále na pohorku a pak do ní i klove. Škrábeme se k Rocky pointu (konečně taky nějaký kopeček). Potkáváme Robbýho cpeme mu noviny, ale že prej na chatě, tak se s nima vláčím dál. Odevzdáváme noviny, stavíme stan, vaříme a já se jdu vykoupat do řeky. No co vám budu psát, voda byla dvoucentimetrová:-). Robby nám ještě nabízí spaní v chatě - když si doplatíme s tím, že bude serious rain (opravdový déšť). A byla buřina a krásná a k tomu slušně foukalo.
Ráno se dovídáme, že trek je uzavřen, protože naše bouřka a větříček (prý 150km/h) polámal stromy a tak. No a my to celý vcelku spokojeně prospali. Robby jde se zbytkem k Rocky pointu a my máme počkat na wardeny z druhé strany. Máme počkat v chatě a udržovat oheň (jsme jediní, kdo jde na druhou stranu). Takže sušíme stan. A pak se bavíme štípáním dřeva (já) mají tu krásnou kanadku made in Sweden:-). A šůrováním chaty (Ála). Po pěti kolečkách dřeva a vyšůrování chaty přilétá vrtulník, vyhodí tu batoh a zase mizí. Počasí je proměnlivé chvíli svítí, chvíli prší a tak pořád dokola. Ve tři dorazí wardeni, že uřízli asi tři větve. Nu dnes tu asi zůstaneme. Robby je velmi překvapen a potěšen děkuje nám a ještě nám nabízí sprchu teplou. Ála měkne a jde se sprchovat (fajnovka). Večer je proslov a jsme zase chváleni a Robby je neuvěřitelně ftipnej:-).
Vstáváme na místní poměry neuvěřitelně brzy (tj. 6:00) loučíme se s Robbym a jdeme, na rozehřátí to máme na hřeben pouhých 900 výškových k emergenci šeltru. Stoupáme buší, která je plná starých, zamechovaných velikánů a náhle jako když utne a jsme na horské louce. Celou dobu samozřejmě prší s proměnlivou intenzitou spíš víc než míň. Na hřebeni jsou jen přepršky a občas vykoukne i blunce. Zato fičí. Spokojeně si vykračujeme a potkáváme konečně papouška Kea zblízka, ve dne a na živo. U druhého šeltru se počasí řádně Kalousovatí tzn. deska vody a vítr, že se o něj mohu opřít:-). Ještě odbočuji na Mt.Luxmore (1472m.n.m.) Ála nejde neb se nechce stát Rogalkou. Se mnou to taky cloumá a na vrcholu si užívám dvoumetrová panorámata. A pak už jen seběhnout k Luxmore hut po horských loukách. A dál sestoupit buší do Broad Bay kde je náš kemp. Ale tam se nám nelíbí a tak obcházíme jezero až do Te Anau. Poslední 3km jsou stejné. Ála měkne a stopuje. A tak na mě asi čtvrt hodiny čeká:-). Máme za sebou přes 1000výškových metrů nahoru a 1200dolů a taky necelých 30km (Ála) přes 30(já). Takže se nám bude krásně spát.
Závěrem Kepler bychom standartním směrem jít nechtěli. Šel by jít za dva dny a nám se líbil. Současná situace je taková, že všechny treky jsou nedostupné kvůli sesuvům půdy, popadaným stromům a přívalům deště na Milford Sound way a tak čekáme a píšem vám a pro změnu prší:-).

Invercargill, Stewart Island

Cestou z Catlins do Invercargillu jsme ještě zastavili na nejižnějším místě Jižního ostrova kde je to do Anktartidy co by kamenem dohodil:-)). Počasí je typicky Kalousovské (Míro, že ty na nás pořád myslíš) tzn. prší a fouká, že se stromy ohýbají do pravého úhlu. S Lucinou by bylo do Invercargillu jednoduší doplachtit (spíš dokřižovat) než dojet. Invercargill je roztahané větší město s krásnou vodárenskou věží a nádherným parkem, kde mají i Klokani. Ale hlavně je to rodiště Burta Monroua, který se svým Indiánem Scout (r.v. 1920) (pro ty co neví co je Indián tedy mimo označení původního Američana, je to slavná americká značka motocyklů) vytvořil světový rychlostní rekord pro motocykly v obsahu do 1000cm3 a to 168,83mph (tj.270,128kmh) a po třicet let nebyl překonán. A to mu bylo tuším 65let. Kdo chce vidět více, doporučujeme film Indián s A.. Hopkinsem v hl. roli. Repliku z tohoto filmu mají v takovém železářství uprostřed Invercarrgillu se spoustou dalších krasavců od Triumphu, Indiána, Ariela atd.
Počasí Kalousovské s větrem zavánějícím orkánem, to jsou naše podmínky pro let na Stewart Island. Letíme letadlem pro děvět pasažérů a pilota, které ze všeho nejvíc připomíná hračku. Náš pilot po dotazu staršího Australana kolik mu je let s úsměvem odvětí, že sedmnáct. A pak už s námi cloumají turbulence, letadélko se propadá pod nebo je vykopáváno nad letovou hladinu. Ála se neustále shání po blicím pytlíku, neschopna ho nálezt, chce si odložit do mé goráčovky. Po dvaceti minutách této kratochvíle přistáváme a Ála líbá matičku zemi (mě se to dost líbilo) (p.k.: ten bohapustě lže). Jdeme se nahlásit na DOC a shánět benzín. U Docáku si myslí, že jsme cáklí, páč chcem stanovat, na benzínce taky protože půllitr benzínu si kupuje vpravdě málokdo.
Na začátek treku je to pět kiláků po silnici, dáváme si pauzu na převlékání. Ála zkouší stopovat a sotva vystrčí palec, už se vezeme a až do místa určení. Tradiční bushwalk zpestřený sem tam pláží nebo výhledem. Kemp je plný rybářů, tak táboříme u chaty. Vaříme, pozorujeme NZ lesního holuba (je tak o půlku větší než náš) a Tuie Zpěvného jak napodobuje Bellbirda (Zvonka). Jsem mrkev tak jdu spát Ála, že se ještě projde po pláži. Budí mě s tím, estliva jsem někdy jedl muflona a kusem flákoty v ruce. Že se nějak sčuchla s rybáři a že jsou taky lovci a že máme přijít. Má silná homofobie je známa, proto spokojeně ulehám a nechávám ji napospas ustřicím, mušlím Paua, treskám, muflonům a pivu (p.k.: to vám byla dobrota, vše popíši jindy).
Ráno prší a tak vyrážíme v krásných jedenáct obaleni nepropro oblečky vstříc buši. Je to mazlivě mazlavé a po dvou hodinách i místy vykoukne slunce. Je to takové skandinávské všude zeleno mechy, lišejníky, kapraďorosty, říčky, mostky a samozřejmě tuna bláta. Veselé přeskoky a zdánlivě pevná půda se mění v propadliště, kde končí má nebohá pohorka až po okraj:-)). Těsně před naším kempem (cca 3km) je chata a v ní děvče z Montany, které známe od snídaně v předešlé chatě. Chudák holka se snaží rozdělat oheň a moc jí to nejde. Ála se tradičně projevuje jako občan Kane no a já to oddřu. Holčičky si v chatě hrají se sirkami a já v dešti (pro změnu) štípu polínka třísky a tak. Po tom co Ála rozdělala v kamnech, já naštípal krabici polínek a otep třísek s dobrým pocitem míříme do našeho kempu. Je tu varování před possumy - dávejte si bacha na jídlo. Zavěšujeme odpadky a jídlo do koruny střechy přístřešku a po večeři spokojeně usínáme. Ne na dlouho po hodince spokojeného spánku se ozývají rány a skřeky, Ále se chce čůrat tak to řeší – berem si jídlo do stanu, odpadky ponecháváme osudu. Noc je hlučná possumí párty je zjevně vydařená. Ráno uklízíme bobky, cáry igelitky a rozbordelený odpad. Blátíme se zpět směr Oban. Na konci treku potkáváme chlapíka opravujícího starého Datsuna, tak ho zdravíme prohodíme pár slov a jdeme dál. O deset minut později nás nabírá a dováží až do Obanu. Jak Ála prohlásila - tady mě stopování baví. Za dvě hodiny nám letí letadlo zpět a jsme v něm my, pilot a klučík v zácviku. Ještě téhož dne opouštíme Invercargill a míříme do Fjordlandu, ale o tom zas příště.
Ps: Kačenko chtěli, ale když mě/nás to děsně baví. Ale máš nás ráda, že?
PPs: Zdravíme Hoštice-Heroltice (nebojte zas takové peklo to zas není:-)) )
P.K.: s některými výroky a komentáři korektor nesouhlasí či se nestotožńuje. Na pozdější reklamace a stížnosti nebude brán zřetel.

Oamaru, Moeraki Boulders, Shag Point, Dunedin, Otago Penisula, Catlins

A už jsme tady zas, nenudí vás to trochu? Po Cookovi nás čeká mraky zvířatek neb míříme zpět na pobřeží a to do Timaru, které pouze projíždíme a naším cílem je pro dnešek Oamaru. Kde se nalézají kolonie tučňáků žlutookých (nejohroženější druh) a tučňáků modrých. Čekání na soumrak si krátíme knihovnou, prochajdou do zahrad, kde nás v průvodci namotali na klokani (kteří tam něboli). A pak už hurá na žlutooké. Napjatě čekáme s asi tak půlkou Číny až se zjeví. A ono jo jsou dva na asi dvoukilometrové pláži. Jsem zvědav estli ta tečka na fotce bude mít alespoň křídla (a to mám 300 objektiv). Pak honem na modré, ale tam se nesmí fotit ani bez blesku (jelikož a protože člověk je tvor nevychovatelný) a ještě za to chtějí vatu. Tak čekáme v přístavu za bránou, abychom neviděli ani peříčko (p.k.: já se tak těšila na jižní ostrov na zvířátka a zatím sbíráme především znalosti encyklopedické, než aby se povedla blízká setkání třetího druhu fňuk). Pak ještě noční přejezd do kempu. A sladké zapomnění.
Vstáváme brzy, abychom zastihli východ slunce nad Moeraki Boulders, samozřejmě pršelo, takže ještě vyspáváme a jdeme až později protentokrát s půlkou Japonska. Ale i tak to je monumentální zážitek. Na Shag Pointu potkáváme Lachtana Forseitova (kterého potkáváme vlastně pořád, ale podařilo se nám je zaměnit za Tuleně - tímto se omlouváme).
Dunedin, tam obdivujeme nádherné nádraží s úžasnou mozaikou lokomotivy, pár kostelů (na místní poměry až neuvěřitelně staré (cca. 150let)). Součástí Dunedinu je poloostrov Otago Peninsula, kde je kolonie Albatrosa Královského. Kterého šmírujeme večer a ráno, bohužel jen přes plot, ale i tak nám přijde neskutečně velký (rozpětí téměř 3m). Ještě vyrážíme do Sunfly Baye, kde se tak ze čtyř metrů seznamujeme s naším prvním Lvounem. Bleskový návrat do Dunedinu a návštěva čokoládovny Cadbury a nakoupení zajisté velmi potřebného proviantu. Při prohlídce jsme museli mít čepičky a já ještě náhubek, abychom jim neznehodnotili čekuládu (a to jsem se den předem po měsíci a půl holil).
Pokračujeme dále na jih po Scenic Highway do oblasti Catlins, kde nám slibovali Rypouše (Elefant seal), Lachtany, Tučňáky a Lvouny. Tučňáky jsme viděli dva, lvouna jednoho. Zato mraky ptactva vodně brodivého (břehuláky) včetně placatozobáka (by Ála). Vodopády, jeskyně, muzea a tak všelijak podobně. Potkali jsme prima Čechy (Luboše s Evkou) a dozvěděli se od nich co, kam a jak dál:-)). Zažili naprostou tupost lidí (fotka Tučňáka za každou cenu – tzn. ze 3m ať tam má mládě nebo ne (bohužel to byli Čecháčci)). Měli jsme v plánu učiti se surfovat, ale teď tři dny chčije a předpověď je novozélandská (čti chčije a chcát bude, brutálně fičíí), tak nebylo z toho nic. Čeká nás Invercargill se slavným Indiánem (998cm/3) a možná Stewart island, ale to zas příště, to abychom si vás nerozmazlili :-)).
Jo ještě pro zavilé automobilisty dnes jsme překročili/přejeli svůj třináctitisící kilometr téměř bez nehody:-)).

Chrischurch, Castle Hill, Mt.Cook

Po fiasku v Kaikouře, slibovali tsunami a nepřišla ani vlnka, míříme do Christchurche údajně do největšího města jižního ostrova. Lucinu necháváme v Botanic gardens (na tři hodiny zadarmo a nikdo to nekontroluje), je to taková větší Stromovka. Jediný problém je se tam dostat systémem jednosměrek kombinovaným s šalinovým provozem, s Práglem si to nezadá. Kocháme se městem (já především šalinami (čti tramvajemi, oni to ti na Moravě nepoznají:-)) ). Na náměstí koukáme na Maorské tance včetně Haky (tanec válečný). Poté míříme na Sumner, kde je camping na pláži přinejmenším tolerován. Bohužel pro naši peněženku cestou potkáváme Pack´n´Save a potřebujeme dopnit tyčky a mají slevu na Áliny oblíbené a na tučňáky – po návratu se nedivte, že budeme mít mezi prsty plovací blány a živit se budeme výhradně rybami.
Ráno návštěva Antarktického centra (z ChCh lítá 75% letů na Antarktidu). Šmírujeme tučňáky, osaháváme sníh, jestli ho ještě poznáme (bohužel nefunguje slibovaná bouře (p.k.: to jsem si ale nenechala líbit, držela jsme se hesla „líná huba holé neštěstí“ a vrátili nám část peněz zpět)), dozvídáme se mnohé o našem dalším cíli (na pól je to coby kamenem dohodil a zbytek došel), absolvujeme jízdu antarktickým vozítkem (má neskutečnou prostupnost a dokáže i plovat) a vůbec se mi tam líbilo. Prolézáme outdoorové obchody neb jsou slevy. Večer do Sumneru doráží Bára, Michal a Helča smlouvají se s Álou na plování s delfíny.
BMH razí do ChCh a my do Akaroa zabukovat delfíny. Je to takové ospalé městečko, cca. 100km za ChCh, francouské komunity (bagety neměli žabožrouti jedni). Jediné volné místo je až odpoledne, takže čekáme a cpeme se fish&chips (Lyba jak jinak). BMHA se jdou čochtat s delfíny (konk. Plískavice Novozélandská) a já si spokojeně čtu v autě (p.k.: delfíny jsme sice nějaké viděli, ale plavat s námi nějak nechtěli, seč jsme se drželi všech rad a porad, tak nám pro změnu vrátili část peněz).
Rozdělujeme se s BMH a míříme na všemi bouldrysty opěvované Castle Hill, jedná se o pískovcové balvany zvící (p.k.: tohle slovo dle mě neexistuje, ale autor si to nenechal vymluvit) metru až pět a dvaceti po kterých z neznámých důvodů někteří jedinci šplhají. No bylo to krušné, jako bych v životě nesáhl na skálu, nakonec jsem tuším dva bouldry zdolal, na jednom nebyl schopen udělat závěrečný krok a na některé jen smutně koukal. Takže Dědku těš se, budeš mi tahat trojky:-)).
S mírně nalomeným sebevědomím (já - brečel bych, ale to prý chlapi nedělají) a potutelným úsměvem (Ála) míříme do Mt.Cook/Aoraki NP. Užívame pohody v kempu a ráno spíš dopoledne vyrážíme směr Muller hut, kde budeme stanovat (nejméně 200m od chaty) s výhhledem na Cooka. Stanovat proto, že jsme odmítli platit 35nzd/hlava/noc na Muller hut a hlavně proto, že stanování je zadara (no zadara, za hektolitr potu (mého)(p.k.: já se totiž vůbec nepotím - to jen Jiřík...)). Ne je to proto, že je to mnohem romantičtější (no levnější vlastně taky:-)). Stoupáme, stoupáme a stoupáme, ranní mraky jsou v trapu a pěkně peče, potíme se a s tichou touhou hledíme vůkol na ledovce. Ještě stoupáme nad chatu na Mt. Anette 1933m.n.m, obdivujeme krásu hor. Při donášce vody potkávám nestora Keu (nemaje foťák se proklínám). Noc ve stanu by byla romantická, ale páč je jasno měsíc a hvězdy svítí, Ála klepe zuby tak, že stanové tyčky rezonují.
Ráno snídáme alá Mike (slaninu s vejci – Ála byla statečná a vynesla je až sem). Pomalu balíme a sestupujeme do údolí.
Míříme směr Dunedin (především čokoládovna Cadbury), ale o tom až příště. Děkujeme za vzkazy, sms, komentáře, maily a vůbec se mějte co nejlépe a v září Nazdar. PS: p.k.: zakoupili jsme již nějaké pohledy (haha po 6 měsících), sice ještě nenapsali, ale už se můžete těšit – tak cca do půl roku Vám dojdou jestli je napíšeme. Pomalu kupujeme i malé dárky....tak koukejte psát, nebo nic nedostanete hihi. Yvánci na vás myslíme s prouhatými tričky, kdykoliv jdeme do města, ale bohužel pořád stojí přes 30 NZD. Třeba se zadaří.

Nelson Lakes

Už jsme tady zase, máte radost? No i kdyby jste neměli, tak máte smůlu, protože nás se jen tak nezbavíte:-). Z Motueky míříme do St.Arnaud a Nelson Lakes NP, hodně jsme zvažovali jestli nepojedeme dál a ozera necháme na později nebo je vůbec vynecháme. Nakonec jsme zůstali a moc se nám tu líbilo. Ála mne peskovala, že píšu moc rozvláčně, tak to tentokrát zkrátím (snad). Na parkáči jsme potkali další Čechy (Báru, Helču a Michala), jež nám objasnili krmení Úhořů. Pořád se nám do krmení montovaly kachny a dvě černé labutě.
Trek jsme šli pět dní. Mě se to moóóc líbilo, je to takové Švédsko-Finsko dole a Norsko-Tatry nahoře. Z výše jmenovaných důvodů pouze kusé zprávy.
První den podél jezera Rotoiti. Potkáváme Mika (Kiwák, Auckland) takový fajnový skřet, který nás (především Álu) děsně trápil. Trápil nás večer a ráno. Večer to bylo marinovaným steakem hovězím, kuřecím, hovězím. A ráno slaninou s vejci. První večer to ještě šlo – pouze Pavlovův reflex. Ráno již brousila nejen jazyk, ale i nůž. A další večer výhružky vraždou (pozn.korekt.: kdo to nezažil, nepochopí. Jíte celou dobu tyčinky a nudle a pak cítíte TU vůni, která se line celou chatou..to je na zbláznění). Obzvlášť pikantní to bylo, když jsme měli kuskus s tučňákem. Ála snědla 2/3 přídělu, jelikož jsem po třetině málem prasknul. Po té prohlásila, že by ještě něco snědla a vyloudila z Mika kousek stejku (to už si z ní všichni dělali srandu, že je těhule a řádně ji vystíhovali:-)) ).
Překračujeme Traverse Saddle a míříme k jezeru Rotorua, kde ale nezůstáváme neb je zde Sunflájů jak nas.....ypáno. Nádherné mokřady, mechy a lišejníky, pabukový prales a taky trochu panorámata. Kupodivu neprší den třetí, ale až čtvrtý, samozřejmě se držíme hesel: Neexistuje špatné počasí, pouze oblečení, Skialpinista se svým oblečením neustále pracuje a Vlna (čti IB) hřeje i když je mokrá. Ála se pokusila proměnit na půl vteřiny v Batmana a podařilo se jí překonat rekord ve skoku do hloubky mezi šutry a listí (poznkorekt.: z důvodu naprostého vyhladovění). Také se mě neustále snažila svést z cesty kamsi do bezedné hlubiny, po té co jsem na to upozornil se ušklíbla a prohlásila: Že mi dělá Kačenku (pozn.korekt.: vymýšlím pestré zkratky). A vůbec se nám v Nelson Lakes dost líbilo.
Po pěti dnech chození se Ála šla zbaběle umýt do sprchy a já do jezera (doufám, že to ty úhoři přežili). Valíme na Blenheim, kde máme scuka s Bárou, Michalem a Helčou. Se kterými jsme strávili príma večer při rybaření (nic jsme nechytli ani rýmu né, ale byla to první životní zkušenost opravdového rybaření, žádné lovení na pytlačku v chovném rybníku) a Ála se měla s kým opít:-)). Po té do Kaikury, cestou tulení kolonie s mrňaty a v Mořských mrchách, kde jsme chtěli okusit Langustu nevyvářeli bo nebyl proud fňuk (každopádně díky za typ Šimi).
V Kaikuře jsou velryby tedy údajně, my tu máme sraz s Jonasem a Terezou (Němčíci s kterými jsme dřeli na sadu). Měli po výletu na velrybách, žádné neviděli neb byla tour zrušena kvůli vlnám, tak to zkouší zkombinovat s Álou, já jsem pohrdl. Ráno je Tsunami (tedy hrozí s ní) a tak jsou velryby zrušené J&T to vzdávají (zkoušeli to 7x). A tak sedíme na pláži, chlapi vyvářejí a ženský loupou mušle Paua. Oběd (fenomenální kuskus), vyfotit Německo/půlmoravskou dodávku pro Jirku s Verčou (zdravíme Holandsko) a pápec.
Tak se nám tam v Čechách všichni opatrujte a nesmutněte My přijdem...