Humpridge Trek aneb štěstí v neštěstí

Dlouho se radíme co dál estliva vysedávat v kempu v TeAnau nebo se hnout do Wanaky či co vůbec dělat neb cesta do Milford sound je zavřená a ještě tři dny bude. Nakonec vyhrává Humpridge trek a tudíž se vracíme do Tutapere (jižní část Fjordlandu), předtím tam ještě telefonujeme, že bychom si dali taky nějaké válení. Nicméně není nám přáno, je možné jít zítra nebo až za tři dny. Ale zase můžeme spát na parkáči u začátku treku (oficiálně povoleno). Což se ukázalo býti darem Danajským. Noc s námi strávila myška malá, drzá, nenažraná a hlučná - nu veselé to bylo.
Vyrážíme. Jdeme podél pobřeží zablácenou stezkou či po pláži a samozřejmě jak jinak prší jak z konve. Jsme nepropro zabalení od hlavy až k patě a dereme se vpřed. Brodíme louže velikosti olympijského bazénu, kloužeme blátem, blíže se seznamujeme s koryty potoků a vůbec si užíváme idylu pobytu v outdooru:-). Po třech hodinách těchto kratochvílí opouštíme pobřeží a noříme se do zeleného zelena. Užíváme mokrých Červených buků, kapradin a stále jdeme po rovince, která se v dnešních posledních třech kilometrech rázně zkolmuje asi tak o 900 výškových metrů. Funíme do kopce, déšť se změnil v silný nárazový vítr a stromy náhle končí (asi chyba v Matrixu). Chata pod námi a mračná panorámata nad námi. V chatě je krb plynový:-( , wardenka Sheryl a dobrovolnice Luisa (Švédsko, Lotku tam neměli/y). Všechno nám ukazují co a jak. Vaříme večeři a pak si s Luisou povídáme až do půl jedenácté. Mimo jiné o Swedish clasic tj. Vasuv běh (90km na běžkách brrr.), Stockholmský půlmaratón, 4km plavání v jakési řece (samozřejmě proti proudu) a nakonec objet největší švédské jezero na kole (pouhých 350km) a to vše v jednom kalendářním roce, co není to výzva Kačenko, Rýdloško, Míro?
Ráno se téměř vyjasňuje. Snídáme moc dobrý poridge u východu slunce. Loučíme se a fasujeme dvě role toaleťáku, abychom je nechali u šeltru na hřebeni, že tam dochází (asi už něco budeme muset udělat s našimi poctivými gezichty). Sestupujeme po hřebenu, kocháme se, implantujeme panapr a tak. Je to opačně než včera (všechno:-). Dorážíme téměř na pobřeží, kde cesta vede po staré železnici (úzkokolejce z r.1923) určené k přepravě dřeva. Zakopáváme o hřeby pražců a obdivujeme tři viadukty jeden z nich je největší dřevěná stavba na NZ (Percy Burn Viaduct). Míjíme starou školu, z které je Docácká chata (moc hezká) a dorážíme do té naší. Zde nás vítá Noeline, chvilku si povídáme a zjišťujeme, že je z TePuke zná Iana, Rodericky a že dělala pro Travelyans Packhouse. Děláme večeři a Noelin nás posílá na pláž a okruh po Port Craig (opuštěná vesnice po krachu pily). Na pláži se dají vidět delfíni. A ono skutečně jo konečně jsem viděl delfína Hektorova in Natura. Ála zřejmě rozradostněna z tohoto zážitku klouže po kameni, padá a pravděpodobně si šikovně láme prsteníček - samozřejmě na pravé ruce, způsobuje si různé oděrky a vůbec se zkrášluje. Maně mě napadá, že jsou snažší způsoby sebevraždy než se ubýt o balvan. Prst vesele natéká, takže chladíme v potoce a jdem zpět. Ledujeme a Noelin se vytasuje z bílím vínem, jelením gulášem a mušlemi Paua na česneku, my dáváme do placu zlatoručičkově s laskou vyráběným chlebem a večer zase prokecáme. Ála hrozně chrápe (asi to víno).
K snídani poridge tentokrát s kokosem, zabalit, zatejpovat prsty, rozloučit se a mazat na parkáč a na rentgen. Cesta se vlní podél pobřeží a je pěkně kopečkovatá. Sem tam výhled či skrytá zátoka a závěr dupeme po pláži jako první den. Kontrolujeme myší párty v Lucině, nic moc strašného. V Tutapere se odhlašujem a dovídáme se, že nejbližší nemocnice je v Invercargillu (cca 90km) nu což valíme tedy tam. Na pohotovosti je tradičně plno (nejméně dvě zranění z ragby) a čekací doba spolu s protivnou sestrou u příjmu je snad na celém světě stejná (min. 1,5hod). Doktorka je naopak tradičně milá, prohmatává Ále prstík, rentgenuje ho a naštěstí to zlomené není (sem jí pořád podezříval, že simuluje, protože Das Tsechiše volk ist eine simulanten bande)). Takže doktorka Ále zatejpuje dohromady prsteník s prostředníkem, nutí jí pořád něco na bolest a po deseti minutách opouštíme ordinaci. Peníze po nás nechtěli, prý si to vyřídí sami. Když už jsme v Invercargillu, tak ještě navštěvujem Pakáč a nakupujem jídlo asi tak pro regiment (min. podle ceny). Míříme za Orakiri do domku který mají pronajmutý Sheryl s Noeline a kam nás Noeline pozvala (že se o svoje sousedy musí postarat). Že máme vyžrat ledničku a spíž, že za pět dní končí sezóna a ony by to nesnědly. Takže kolem čtvrt na jedenáct dorážíme na farmu, kde si představte, že domácímu řeknete, že jste od jeho nájemníků, že vám řekli, že tu můžete přespat a on se usměje, ukáže vám, kde máte zaparkovat, rozdělá vám oheň v kamnech, zeptá se jestli máte dost jídla a popřeje vám dobrou noc. Jsme silně indisponováni a tohle nám hlava nebere doteď. Chata je stará dřevěná se spoustou krbu (dědeček byl krbař) a obrázků lodí, starým telefonem na kličku, nábytkem že by se z něj Kuře po.... a vůbec neuvěřitelně krásná. Asi my to nebudete věřit, já tomu taky pořád nemůžu uvěřit. Jdu si dát studenou sprchu a froté ručník, třeba mě to probere. Nakonec zůstáváme dvě noci a den, během něhož vaříme (guláš), pečeme (koláč, chleba (naše univerzální platidlo)), pereme, nosíme holkám dřevo a vůbec se dřeme (jó, jó není nad odpočinkový den). Večer jdeme ještě odevzdat koláč a bochníček chleba domácímu a spát. Ráno se loučíme a ještě píšeme recept na chleba Alanovi p. domácímu. A pak Gemstone beach a do free kempu u jezera Monowai. Tak zase příště.
PS: Vše NEJ k narozeninám Kačenko, tobě taky Kuřátko neboj:-). Samozřejmě všem ostatním Bééé, na které jsme zapomněli, nechť vás Velké Zeleno provází.