pátek 16. října 2009

TePuke pátek 25.9

Kolem 12 hodiny jsme konečně v TP. Voláme Ianovi, vůbec mu nerozumím (zlatá pí domácí Indová a její „No problem“ jak říká p. generální asijská angličtina je easy…) a foneticky zapisujeme, kde že ho najdeme a hledáme sad. Jsme opravdu unavení, ptáme se domorodců, používám ruce, nohy a zřejmě vypadám jako blázen. Orientaci jsme nechali asi v ČR, ale shledáváme se s Ianem a Ruthlee a Milinou (dlouhosrstá Jack Russlice). Konverzujeme, předáváme Becherovku. Vypadáme asi strašně, páč dostáváme najíst. Ruthlee volá Peterovi kvůli ubytování, že už jsme tu jaksi dřív. Z ubytování jsme lehce zaraženi, basic cottage opravdu znamená minimálně zařízená, jednoduchá chata. Z čeho mám menší infarkt, je nepořádek, který tu je, hlavně z lednice žijící vlastním životem. Smiřujeme se s tím a dáváme se do úklidu. Peter nám později nabízí slevu na první týden ubytování (vše se tu platí týdně) a zapůjčuje čisticí prostředky a další nábytek.Teď je tu už krásně zabydleno, jen je tu pořád děsná zima. Museli jsme zakoupit vlněné deky v sekáči.Práce na kiwi je legrace. Po 3 dnech jsem dostala išias, že jsem se nemohla ani ohnout, zlatá kancelářská práce. Děláme tu protrhávání, což je příprava kiwi na to, aby bylo co největší a nejhezčí. Tzn., že v holinách chodíme pod větvemi a něco škubeme po-so, zelenou už nemůžu ani vidět. Záda naštěstí už nebolí. V úterý 13.10. jsme dostali volno na 14 dní, protože kiwi roste pomalu. Poprvé po 14 dnech se válíme a plánujeme výlety. Zatím se loučíme, opatrujte se nám tam, máme Vás rádi a koukejte mi poslat rum J.

Hururu Falls

Po cestě nám nabíhá signál v tel. Dostáváme sms, že by se Kiwákům hodilo, abychom dorazili už v pondělí 28.9, tak přehodnocujeme plány, píšeme Ianovi a Peterovi (majitel naší chatky), že dorazíme asi v sobotu či v neděli a valíme dolů.Opět za tmy dorážíme do kempu s Glumím hodným pánem, ten radí, co tu můžeme vidět a straší ošklivým počasím. Sea kajaky nám asi nejsou souzeny fnuk. Ráno je počasí překvapivě pěkné – na místní poměry. Rozhodli jsme jít na výlet na Waitangi Treaty Grounds. Moc jsme se těšili na dřevěný chodník skrz mangrovový les a na maorskou válečnou kánoi. Po cestě je spousta ptáků, kytiček a fotíme jako zběsilí, ale nebojte už Vám to nebudeme dávat všechno na blog. Ve Waitangi jsme Investovali do vlezného a zhlédli poučný film o NZ a slavné smlouvě, Treaty House, Maorský shromažďovací dům, Stožár, kde dřív byl slavný strom a těšili se na Jirkovu vysněnou kanoi. Ha a prd. Kanoe byla kvůli rekonstrukci zabalená do plachet a nebylo z ní nic vidět. Otrávená brblám, že nám to měli říct, že bychom sem jinak nešli. Ale pak jsme se tomu smáli. Zpět do Hururu, do auta a zase o kus blíž k TP. Spíme na parkovišti před kempem, jelikož je zavřený a jiný nikde poblíž. Raději vstáváme v 5h, aby nebyli řeči a prcháme pryč. Odporná to hodina ranní a to jsem prosím pěkně řídila, brrrr.

Te Paki – Giant Sand Dunes

Zpět ještě zastávka na velkých písečných dunách, které Jirka chtěl vidět (asi mu chybí písek z Iráku.). Půjčují se tu boby na sjíždění, ty nepůjčujeme a jdeme se projít. Mě se nechce do kopce, pak se mi to ale moc líbí a hopkáme a studujeme malby v písku. Fouká jako blázen, až to bolí do nožiček. Jen tak tak míjíme davy turistů v autobusu a přicházející déšť.

Sever severu – Cape Reinga, Tapotupotu Bay…

Konečně Cape Reinga. Fotíme maják, zamačkáváme slzu, při vzpomínce na rodnou vlast u rozcestníku a jedeme do blízkého DOC kempu (krásné a levné kempy, většinou jen s vodou a záchody, občas se studenou sprchou) na pláži Tapotupotu Bay. Tady zůstáváme dva dny a děláme jen menší výlety po okolí, protože nemáme stan. Jeden z výletů je moc hezký, Cape Reinga-Te Warahi Beach-Gate. Chtěli jsme původně jít dál po pobřeží, ale vypekl nás mořský brod. Ve středu jdeme ještě na malý výlet a pak frčíme a přibližujeme se směr Te Puke.

Ahipara - Ninety Mile Beach

Je pondělí 21.9 a pro změnu prší. Podařilo se mi ukecat Jiříka, že se půjdeme podívat na tu slavnou pláž, kam mohu jen 4kolky, protože jiná auta by tam zapadla. Tam já propadám mušličkovému šílenství (ani nevím, kde se to ve mně vzalo), natéká mi v rámci focení do botiček (ten zloduch mi nic ani neřekl) a cachtám si nožičky. A zase dál.

Na sever a na jih, to se nevochodí, zkuste si to

V sobotu 19.9 se kolem 12h konečně vydáváme vstříc dobrodružstvím hihi. Po High way č. 1 jsme jeli, co to šlo, v pozdních nočních hodinách jsme marně hledali místo na přespání free, ale na konec jsme zaparkovali vozítko ve Waipou Forest parku. Tam ani noha, záchody a sprchy zavřené. To nám bylo šumák, dávám zasloužené pivínko po prvním dlouhém řízení hlavou dolů a jdeme na kutě. První spaní v Lucyně, záda trochu bolela (zatím provizorně spíme na sklopených sedačkách s madrací, než vytvoříme postel), ale čupr. Ráno jsme se jen sbalili a okoukli, jak to tu vypadá – není kemp jako kemp J, a jdeme platit. Nemile nás rozladilo požadovaných 15 NZD za osobu jen za to, že jsme tu „parkovali“. Snad na příště… Jedeme ke Kauri stromům. Největší Kauri stromy Nového Zélandu – Father a Lord jsou fákt veliké a je to opravdu zážitek. Fotíme a vyrážíme dál.
Po kochacích silnicích (déšť, ovce, krávy, bush a to pořád dokola) se dostáváme do Kaitaia. Opět za tmy a vyhladovělí. Dáváme čínu a seznamujeme se s hostinským a panem Maorem, který tu snědl se svojí malou dcerou asi 10 chodů. Oba nám radí, kde přespat a volíme zdarma spaní v Ahipara u Ninety Mile Beach. Neprošli jsme testem inteligence, místo jsme nenašli a končíme v kempu za opět 15NZD, tentokrát ale s kuchyní a vším okolo.