Cestou z Catlins do Invercargillu jsme ještě zastavili na nejižnějším místě Jižního ostrova kde je to do Anktartidy co by kamenem dohodil:-)). Počasí je typicky Kalousovské (Míro, že ty na nás pořád myslíš) tzn. prší a fouká, že se stromy ohýbají do pravého úhlu. S Lucinou by bylo do Invercargillu jednoduší doplachtit (spíš dokřižovat) než dojet. Invercargill je roztahané větší město s krásnou vodárenskou věží a nádherným parkem, kde mají i Klokani. Ale hlavně je to rodiště Burta Monroua, který se svým Indiánem Scout (r.v. 1920) (pro ty co neví co je Indián tedy mimo označení původního Američana, je to slavná americká značka motocyklů) vytvořil světový rychlostní rekord pro motocykly v obsahu do 1000cm3 a to 168,83mph (tj.270,128kmh) a po třicet let nebyl překonán. A to mu bylo tuším 65let. Kdo chce vidět více, doporučujeme film Indián s A.. Hopkinsem v hl. roli. Repliku z tohoto filmu mají v takovém železářství uprostřed Invercarrgillu se spoustou dalších krasavců od Triumphu, Indiána, Ariela atd.Počasí Kalousovské s větrem zavánějícím orkánem, to jsou naše podmínky pro let na Stewart Island. Letíme letadlem pro děvět pasažérů a pilota, které ze všeho nejvíc připomíná hračku. Náš pilot po dotazu staršího Australana kolik mu je let s úsměvem odvětí, že sedmnáct. A pak už s námi cloumají turbulence, letadélko se propadá pod nebo je vykopáváno nad letovou hladinu. Ála se neustále shání po blicím pytlíku, neschopna ho nálezt, chce si odložit do mé goráčovky. Po dvaceti minutách této kratochvíle přistáváme a Ála líbá matičku zemi (mě se to dost líbilo) (p.k.: ten bohapustě lže). Jdeme se nahlásit na DOC a shánět benzín. U Docáku si myslí, že jsme cáklí, páč chcem stanovat, na benzínce taky protože půllitr benzínu si kupuje vpravdě málokdo.
Na začátek treku je to pět kiláků po silnici, dáváme si pauzu na převlékání. Ála zkouší stopovat a sotva vystrčí palec, už se vezeme a až do místa určení. Tradiční bushwalk zpestřený sem tam pláží nebo výhledem. Kemp je plný rybářů, tak táboříme u chaty. Vaříme, pozorujeme NZ lesního holuba (je tak o půlku větší než náš) a Tuie Zpěvného jak napodobuje Bellbirda (Zvonka). Jsem mrkev tak jdu spát Ála, že se ještě projde po pláži. Budí mě s tím, estliva jsem někdy jedl muflona a kusem flákoty v ruce. Že se nějak sčuchla s rybáři a že jsou taky lovci a že máme přijít. Má silná homofobie je známa, proto spokojeně ulehám a nechávám ji napospas ustřicím, mušlím Paua, treskám, muflonům a pivu (p.k.: to vám byla dobrota, vše popíši jindy).
Ráno prší a tak vyrážíme v krásných jedenáct obaleni nepropro oblečky vstříc buši. Je to mazlivě mazlavé a po dvou hodinách i místy vykoukne slunce. Je to takové skandinávské všude zeleno mechy, lišejníky, kapraďorosty, říčky, mostky a samozřejmě tuna bláta. Veselé přeskoky a zdánlivě pevná půda se mění v propadliště, kde končí má nebohá pohorka až po okraj:-)). Těsně před naším kempem (cca 3km) je chata a v ní děvče z Montany, které známe od snídaně v předešlé chatě. Chudák holka se snaží rozdělat oheň a moc jí to nejde. Ála se tradičně projevuje jako občan Kane no a já to oddřu. Holčičky si v chatě hrají se sirkami a já v dešti (pro změnu) štípu polínka třísky a tak. Po tom co Ála rozdělala v kamnech, já naštípal krabici polínek a otep třísek s dobrým pocitem míříme do našeho kempu. Je tu varování před possumy - dávejte si bacha na jídlo. Zavěšujeme odpadky a jídlo do koruny střechy přístřešku a po večeři spokojeně usínáme. Ne na dlouho po hodince spokojeného spánku se ozývají rány a skřeky, Ále se chce čůrat tak to řeší – berem si jídlo do stanu, odpadky ponecháváme osudu. Noc je hlučná possumí párty je zjevně vydařená. Ráno uklízíme bobky, cáry igelitky a rozbordelený odpad. Blátíme se zpět směr Oban. Na konci treku potkáváme chlapíka opravujícího starého Datsuna, tak ho zdravíme prohodíme pár slov a jdeme dál. O deset minut později nás nabírá a dováží až do Obanu. Jak Ála prohlásila - tady mě stopování baví. Za dvě hodiny nám letí letadlo zpět a jsme v něm my, pilot a klučík v zácviku. Ještě téhož dne opouštíme Invercargill a míříme do Fjordlandu, ale o tom zas příště.
Ps: Kačenko chtěli, ale když mě/nás to děsně baví. Ale máš nás ráda, že?
PPs: Zdravíme Hoštice-Heroltice (nebojte zas takové peklo to zas není:-)) )
P.K.: s některými výroky a komentáři korektor nesouhlasí či se nestotožńuje. Na pozdější reklamace a stížnosti nebude brán zřetel.
Žádné komentáře:
Okomentovat