Po fiasku v Kaikouře, slibovali tsunami a nepřišla ani vlnka, míříme do Christchurche údajně do největšího města jižního ostrova. Lucinu necháváme v Botanic gardens (na tři hodiny zadarmo a nikdo to nekontroluje), je to taková větší Stromovka. Jediný problém je se tam dostat systémem jednosměrek kombinovaným s šalinovým provozem, s Práglem si to nezadá. Kocháme se městem (já především šalinami (čti tramvajemi, oni to ti na Moravě nepoznají:-)) ). Na náměstí koukáme na Maorské tance včetně Haky (tanec válečný). Poté míříme na Sumner, kde je camping na pláži přinejmenším tolerován. Bohužel pro naši peněženku cestou potkáváme Pack´n´Save a potřebujeme dopnit tyčky a mají slevu na Áliny oblíbené a na tučňáky – po návratu se nedivte, že budeme mít mezi prsty plovací blány a živit se budeme výhradně rybami.Ráno návštěva Antarktického centra (z ChCh lítá 75% letů na Antarktidu). Šmírujeme tučňáky, osaháváme sníh, jestli ho ještě poznáme (bohužel nefunguje slibovaná bouře (p.k.: to jsem si ale nenechala líbit, držela jsme se hesla „líná huba holé neštěstí“ a vrátili nám část peněz zpět)), dozvídáme se mnohé o našem dalším cíli (na pól je to coby kamenem dohodil a zbytek došel), absolvujeme jízdu antarktickým vozítkem (má neskutečnou prostupnost a dokáže i plovat) a vůbec se mi tam líbilo. Prolézáme outdoorové obchody neb jsou slevy. Večer do Sumneru doráží Bára, Michal a Helča smlouvají se s Álou na plování s delfíny.
BMH razí do ChCh a my do Akaroa zabukovat delfíny. Je to takové ospalé městečko, cca. 100km za ChCh, francouské komunity (bagety neměli žabožrouti jedni). Jediné volné místo je až odpoledne, takže čekáme a cpeme se fish&chips (Lyba jak jinak). BMHA se jdou čochtat s delfíny (konk. Plískavice Novozélandská) a já si spokojeně čtu v autě (p.k.: delfíny jsme sice nějaké viděli, ale plavat s námi nějak nechtěli, seč jsme se drželi všech rad a porad, tak nám pro změnu vrátili část peněz).
Rozdělujeme se s BMH a míříme na všemi bouldrysty opěvované Castle Hill, jedná se o pískovcové balvany zvící (p.k.: tohle slovo dle mě neexistuje, ale autor si to nenechal vymluvit) metru až pět a dvaceti po kterých z neznámých důvodů někteří jedinci šplhají. No bylo to krušné, jako bych v životě nesáhl na skálu, nakonec jsem tuším dva bouldry zdolal, na jednom nebyl schopen udělat závěrečný krok a na některé jen smutně koukal. Takže Dědku těš se, budeš mi tahat trojky:-)).
S mírně nalomeným sebevědomím (já - brečel bych, ale to prý chlapi nedělají) a potutelným úsměvem (Ála) míříme do Mt.Cook/Aoraki NP. Užívame pohody v kempu a ráno spíš dopoledne vyrážíme směr Muller hut, kde budeme stanovat (nejméně 200m od chaty) s výhhledem na Cooka. Stanovat proto, že jsme odmítli platit 35nzd/hlava/noc na Muller hut a hlavně proto, že stanování je zadara (no zadara, za hektolitr potu (mého)(p.k.: já se totiž vůbec nepotím - to jen Jiřík...)). Ne je to proto, že je to mnohem romantičtější (no levnější vlastně taky:-)). Stoupáme, stoupáme a stoupáme, ranní mraky jsou v trapu a pěkně peče, potíme se a s tichou touhou hledíme vůkol na ledovce. Ještě stoupáme nad chatu na Mt. Anette 1933m.n.m, obdivujeme krásu hor. Při donášce vody potkávám nestora Keu (nemaje foťák se proklínám). Noc ve stanu by byla romantická, ale páč je jasno měsíc a hvězdy svítí, Ála klepe zuby tak, že stanové tyčky rezonují.
Ráno snídáme alá Mike (slaninu s vejci – Ála byla statečná a vynesla je až sem). Pomalu balíme a sestupujeme do údolí.
Míříme směr Dunedin (především čokoládovna Cadbury), ale o tom až příště. Děkujeme za vzkazy, sms, komentáře, maily a vůbec se mějte co nejlépe a v září Nazdar. PS: p.k.: zakoupili jsme již nějaké pohledy (haha po 6 měsících), sice ještě nenapsali, ale už se můžete těšit – tak cca do půl roku Vám dojdou jestli je napíšeme. Pomalu kupujeme i malé dárky....tak koukejte psát, nebo nic nedostanete hihi. Yvánci na vás myslíme s prouhatými tričky, kdykoliv jdeme do města, ale bohužel pořád stojí přes 30 NZD. Třeba se zadaří.
Žádné komentáře:
Okomentovat