Jak jsme si to odpi(y)kali

Modří již vědí, že jsme zpět na severním ostrově a již jsme začali zase pracovat. Na picking alias pikání (česání) kiwi jsme se nechali zaměstnat tentokráte jinde v TePuke a to u staré, známé a prověřené party Roderick brothers (bratři Jeff a Berry). Představu vo co gou jsme již měli od našich drahých kamarádů a to především od Půlmoravských - Verči a Jirky z jejich videa. Stejně jsme první den byli nervózní jako prvničky, lehce se nám houpal žaludek a čekali jsme, co bude. Kupodivu nás místní a ani ostatní pracanti, kteří začali dříve, nesežrali, my byli uvedeni do problematiky. Potom jsme čučeli jako sůvy, když jsme zjistili, že jeden batůžek musíme naplnit do 5 min zlatým kiwi a do 3 min zeleným. Podotýkáme, že do batůžku se vejde fááákt hodně kiwi, cca 18kg (názory na váhy se liší). Zlaté se trhá pomaleji, jelikož je křehčí a může se snáze poškodit, tak s ním musí jeden zacházet jako s vejcem. Tato zjemnilost je nejspíše dána tím, že nemá vůbec charakteristické osrstění (už asi vím, proč je Jirka druh lesní hihi). Plné batůžky se vysypávají do Binů (dřevěných bedniček (pozn. korek: bednička zvící pouhých 400kg podle mě je to bedna a docela velká)) a do jednoho z nich se vejde cca 22 batůžků. Vše samozřejmě závisí na kvalitě a velikosti ovoce. Jeden traktůrek veze vždy 3 biny z místa A do místa B, kde s vymění s traktůrkem C....no abychom to shrnuli, češete, nasbíráte, vysypete atd. a to od 8:30 do 17:30 viz instruktážní video, které dodáme později. Pracovní doba na pikání je taky taková legrace. Nikdy nevíte, kdy a jestli vůbec budete pracovat. Pokud prší nebo je velká rosa, čeká se než kiwátka oschnout. To platí dvojnásob u zlatého kiwi naháče. Takže ráno vstanete, opaříte se čajem, zapnete telefon a čekáte, zda vám přijde sms a zda budete pracovat a od kolika hodin.
Někdy jsme pracovali dlouho i za tmy při světle reflektorů a čelovek, někdy jen pár hodin a někdy jsme měli i více než 3 dny volna. Nejdéle jsme pracovali 10 dní v kuse a to se musíme přiznat, že jsme se už modlili za déšť a to všichni. Bohužel jsme to nějak přemodlili či co a pak lilo pořád.
A jak se nám to - tam vůbec líbilo? Líbilo se nám tam moc. Práce je to psychicky nenáročná, holt je to jen dřina. Co bylo úplně jiné a super bylo to, že tam byla skvělá banda lidí - skřeťáků. A to jsme předtím nezažili. Občas jsme si připadali jako v nějakém animovaném filmu od Warner Bros. Tolik poťouchlých lidí na jednom místě ccc, skoro jsme Jeffa a Berryho podezřívali, že to je jedna z podmínek přijetí do práce (pozn. korek: Ála měla dokonalé předpoklady stát se Roderikovic trvalým zaměstnancem:-)). Byli tam s námi lidi snad odevšud a my byli jedni z nejstarších hahaha. Občas se po práci pilo pívo, na které zval šťastný majitel sadu, že už má jako hotovo a za sebou nebo se jen tak sešlo u někoho na večeři nebo se jednou šlo hromadně na bowling (musím poznamenat, že jsem byla famózní a byla jsme dotazována, jak často v Čechách hraji (pozn. korek: Jako by tu něco zavánělo, necítíte to taky?:-)). Evidentně to vůbec neumějí hrát, když byli udiveni z mých podprůměrných výkonů 170 bodů). Velká legrace byla i během česání, povídalo se, učili jsme se navzájem sprosťárny, dělali si naschvály, zpívalo se. Hned to jinak utíkalo. My si asi nejvíce oblíbili izraelskou (Yoni, Tomir, Asa) a francouzskou partičku (Max a Roman) (tak bacha Lewi a Kuře už umím 3 slova hebrejsky). Ke konci pikací sezóny jsme se začali rozpadat a loučit, vyvrcholením bylo Hangi (maorský způsob „Seetnova hrnce, vše se zakope do země a rozvaří – maso, sladké brambory, dýně), které každoročně Roderici pořádají na rozloučenou. Lidi takového žrádla jste snad neviděli a kolik dortíků k tomu bylo, mňam. My přispěli starým dobrým štrůdlem (pozn. korek: no on byl vlastně nový a dobrý taky). No utřeli jsme slzy, rozloučili se, napsali si kontakty a vydali jsme se vstříc novým dobrodružstvím.....