Sever severu – Cape Reinga, Tapotupotu Bay…

Konečně Cape Reinga. Fotíme maják, zamačkáváme slzu, při vzpomínce na rodnou vlast u rozcestníku a jedeme do blízkého DOC kempu (krásné a levné kempy, většinou jen s vodou a záchody, občas se studenou sprchou) na pláži Tapotupotu Bay. Tady zůstáváme dva dny a děláme jen menší výlety po okolí, protože nemáme stan. Jeden z výletů je moc hezký, Cape Reinga-Te Warahi Beach-Gate. Chtěli jsme původně jít dál po pobřeží, ale vypekl nás mořský brod. Ve středu jdeme ještě na malý výlet a pak frčíme a přibližujeme se směr Te Puke.

Ahipara - Ninety Mile Beach

Je pondělí 21.9 a pro změnu prší. Podařilo se mi ukecat Jiříka, že se půjdeme podívat na tu slavnou pláž, kam mohu jen 4kolky, protože jiná auta by tam zapadla. Tam já propadám mušličkovému šílenství (ani nevím, kde se to ve mně vzalo), natéká mi v rámci focení do botiček (ten zloduch mi nic ani neřekl) a cachtám si nožičky. A zase dál.

Na sever a na jih, to se nevochodí, zkuste si to

V sobotu 19.9 se kolem 12h konečně vydáváme vstříc dobrodružstvím hihi. Po High way č. 1 jsme jeli, co to šlo, v pozdních nočních hodinách jsme marně hledali místo na přespání free, ale na konec jsme zaparkovali vozítko ve Waipou Forest parku. Tam ani noha, záchody a sprchy zavřené. To nám bylo šumák, dávám zasloužené pivínko po prvním dlouhém řízení hlavou dolů a jdeme na kutě. První spaní v Lucyně, záda trochu bolela (zatím provizorně spíme na sklopených sedačkách s madrací, než vytvoříme postel), ale čupr. Ráno jsme se jen sbalili a okoukli, jak to tu vypadá – není kemp jako kemp J, a jdeme platit. Nemile nás rozladilo požadovaných 15 NZD za osobu jen za to, že jsme tu „parkovali“. Snad na příště… Jedeme ke Kauri stromům. Největší Kauri stromy Nového Zélandu – Father a Lord jsou fákt veliké a je to opravdu zážitek. Fotíme a vyrážíme dál.
Po kochacích silnicích (déšť, ovce, krávy, bush a to pořád dokola) se dostáváme do Kaitaia. Opět za tmy a vyhladovělí. Dáváme čínu a seznamujeme se s hostinským a panem Maorem, který tu snědl se svojí malou dcerou asi 10 chodů. Oba nám radí, kde přespat a volíme zdarma spaní v Ahipara u Ninety Mile Beach. Neprošli jsme testem inteligence, místo jsme nenašli a končíme v kempu za opět 15NZD, tentokrát ale s kuchyní a vším okolo.

Lucyna

Zítra konečně na sever a na....

Čtvrtek Auckland

Máme vozítko a já řídila a nenabourala a stírala stěrači při odbočování a neuměla couvat .... ale je to legrační, levá noha se mi nudí a naše nová Toyota "Lucyna" je báječná. Máme už i matraci, polštářky a jednu pixlu na věci. Zítra musíme sehnat záclonky. Jiřík si najivně myslí, že je ušiju haha. Asi zvolím sešívačku nebo lepidlo.
Zítra pošleme fotky Lucyny a samozřejmě Karla.

První dny v Aucklandu

Zdravíme od protihlavců. První 4 dny máme za sebou. No co Vám budeme vyprávět, je t o sajgon.
Bydlíme ve Freemens lodge nedaleko centra a Sky tower. Jsou to stejní majitelé jako v Lantana lodge,u kterých bydleli Yvánci. My chtěli bydlet také v Lantaně, ale byl tam nějaký zádrhel a tak nás pan Ind naložil do auta paní Indové a dovezli nás do lepšího a tiššího bydlení za stejnou cenu. Jsou opravdu úžasní, nic není problém a jsou až nechutně milí. Ostatně to jsou tu v Aucklandu snad úplně všichni. Musíme říci, že nás to až trochu děsí. Naštěstí některým domorodcům vůbec nerozumíme, tak si říkáme, že nám určitě nadávají..hihi jako doma. Jirka měl krásný přehluch. Paní domácí se ho ptala: how is your wifi, is it ok? Jiřík jí hrdině odpověděl: no it isn´t my wife, maybe future wife, but she is ok…(pro mamku a PC negramotné: wifi je internetové připojení a wife manželka).
Dva dny nám trvalo, než jsme se opravdu přesvědčili, že tu je vše opačně co se řízení a vše s tím spojené týká. Ano neustále jsme čučeli jako vrány na přechodech a úplně blbě. Díky instrukcím jsme skvěle zvládli nákup a placení českou kartou-díky Ferdo. Druhý nákup, kde jsem byla sama, byl už zajímavější. Chtěli po mě doklad, jestli jsem plnoletá, když si kupuji pivo. Mají to jako u nás od 18ti. Paní byla asi lichotnice. Holt asi vypadáme nějak podivně, zřejmě díky tupým a zmateným výrazům, protože nás všichni ihned identifikují jako Evropany někdy hned jako Čechy, pche (a to se tak snažíme vypadat cool a in).
Legrace je naše porucha spánku. Nemůžeme spát. Tedy přesněji řečeno spát můžeme, ale tak kolem 16h a kolem 4h ráno se budíme a strašíme. Nejvíc e legrační je to, že každý máme jiný interval. Já jdu spát, Jirka straší a opačně.
Z úředních obludností se nám povedlo zařídit IRD pracovní povolení a zařídit si účet u Westpac banky. Vše bylo šup šup, jen jsme měli malé zádrhely s angličtinou, ale to nám ochotně pomohli domácí či domorodci. Vybíráme auto, byli jsme na nedělním bazaru a včera a dnes na b/car marketu. Trochu nás překvapily ceny. Čekali jsme krásná, plně campingově vybavená vozítka do 4tis., ale ejhle ono ne. Plečky, či prababičky, smrduté a rezavé za 4tis. Trochu nás to vyvedlo z míry. Tak jsme předvybrali Toyotu Lucidu za 4600, na kterou se jdeme ještě zítra juknout. Má to jen 1 háček, je to automat a ke všemu ještě není na podlaze, ale u volantu. Bojím se, že si sice pořídíme auto, ale já s ním ani neodjedu. Uvidíme…držte palce, máme vás rádi a zatím papalALa

Letííméé

Odlet byl báječný. Průvodní neurotické stavy mírně rozehnalo duo KačDanč, kterému tímto mnohokráte děkujeme za podporu a dárky. Jirka je v pohodě, já úplně mimo. Neuroza pominula až po odbavení a zakoupení jedné plzeńské dvanáctky. Let byl dlouhý, bolela nás sedinka, no modří již vědí. Vidět nebylo nic, v letadle pouštěli zábavné filmy jako Terminator solution, koreiské písně apod. K večeři jsme dostali hovězí uho a k snídani jsem já vyhrála, protože jsem si dala omeletku a Jirka zkusil koreiskou variantu, nějaký poryč s čajem bléééé. V Seolu jsme byly 4 hodiny a po menším korzování jsem vytuhli na lavičce. A opět nanovo, kj ídlu výběr buď uho nebo rýže. Tentokráte volím rýži, Jirka uho, ale mě tam dali ještě polévku a Yvánci budou zajisté vědět jakou brrrr. Před Aucklanden jsou větší turbulence a při přistání nás ukrutě bolí uši. Ale jsme tu!!!

Pardon za zmatenost, je tu asi 4h ráno...