Pápec Jižní ostrove

Na konci každé velké výpravy je vhodné několika slovy poděkovat, zhodnotit a tak. A tak tedy milí pozůstalí, matky, otcové, sestry, bratrové, Tetičky, strýcové, bratranci, sestřenice, přátelé, kamarádi po měsících útrap a strádání na pokraji smrti mrazem, hladem, vysílením nadešla ona vytoužená chvíle, kdy jsme se navrátili do země zaslíbené Kiwilandu:-). Není pro nás hanbou v místě slavného Kiwi uronit kroupu.
Nicméně jsme se rozhodli Vás ještě obdařit malou statistikou z jižního ostrova:

Počet ujetých km Lucynou: 6119 (většinu já, Ála s Karlem jsou slečna Daisy)
Počet ušlých km vlastníma nohama/tlapami: 529 (malé procházky nepočítaje)
Počet nastoupaných výškových metrů: 13874 (víc než 1,5x Mt.Everest)
Počet naklesaných výškových metrů: 13117 (1,5x Mt.Everest)
Počet napádlovaných km: cca.35
Počet koupání v řekách/jezerech: 23x (to se týká spíše mě, Ála je čuňák a koupe se ve sprše)
Počet koupání v oceánech a mořích: 1x
Počet sebevražedných pokusů: 2x (tato statistika se týká pouze a jenom Batmana Ály)
Počet úderů do hlavy o různé předměty: cca. milionkrát (způsobené poruchou orientace převrácením hlavy dolů)
Počet zkonzumovaných plechovek tučňáka: 58 (na NZ asi nejvíc za dosavadní život)
Počet přejetých possumů: 0 (ke smutku veškerého obyvatelstva NZ, zvláště designerů silnic)
Počet slunečných dní: 20 (toto číslo je pouze orientační:-) )
Počet sabotovaných akcí Álou: 4 (věsměs s výmluvou na počasí)
Počet sabotovaných akcí přírodou: 3 (velryby Kaikoura- Tsunami alert, Kepler- bouřka, ale pořádná, Milford Sound- sesuvy půdy)
Počet získaných receptů: cca. milion (samá zdravá a vydatná jídla :-) )
Počet slíbených telefonátů, sms od Kuby von Telenovela: 0 (asi ho Ála zase vystrašila anebo nás prostě nemá rád)

Tímto děkujeme za pozornost a zase se ozvem. Jdeme trhat kiwi. Hore totiž Kiwi Zdar JAK

Nelson Lakes part II.

Z Arthur passu nás vyhnal déšť a čas neb nám za pár dní frčí trajekt. Ale pár jich ještě zbylo a tak jedeme přes Greymouth a Westport do St. Arnaud a Nelson Lakes NP. Kruh se uzavírá no dobře tak teda spíš šišojid:-). Úplně nevíme co se děje, ale je neuvěřitelně hezky. Jak je naším tradičním zvykem dorážíme na parkáč kolem třetí. Balíme a vyrážíme na Speargrass Hut - zase. Cestou potkáváme lovce - zase. Jedinou vzrušující událostí bylo napadení vosou a následné obdržení pigára. Ále, která jí vydráždila, se samozřejmě nic nestalo. Nebo že by jí na mě poštvala? Chata je dost nacpaná a dřeva na topení tu moc není. Takže vyštvu Álu, aby se družila a jdu si zaštípat (och jak povznášející mají tu sekeru od Bahca:-)). Ostatním na chatě připadáme zřejmě jako ufoni, že přijdeme a hned děláme dřevo, které tam přeci vždycky NĚKDO připraví, ale na to jsme si již zvykli.
Ráno vstáváme na naše poměry neskutečně pozdě (tj. 7:00). Vyvařujeme si a za chvilku už zase spokojeně stoupáme údolím vstříc novému potu, krvi a slzám:-). Po osmy set výškových metrech jsme na hřebeni a otvírají se nám panorámata a výjimečně ne dvoumetrová. Je to až s podivem, už druhý den svítí blunce. Mimo jiné shlížíme na Angelus Hut, která je fungl nová a bude se za tři dny otvírat (tak by TMA mohla být první, kdo jí odzkouší:-)). Nicméně naše cesta vede od ní po hřebeni. Ála je extrémně statečná a téměř bez reptání hopká suťovým polem. Trošku pofukuje, ale furt svítí, jenom abychom se nespálili:-). Na jednom rozcestí jdeme skouknout shelter a na zdi objevujeme známky působení Jary Cimrmana (on byl snad všude-skutečně velký cestovatel). Odbočujeme na Bushline Hut, kde budeme dnes nocovat a jsme tu sami - Hurá. Všeho do času resp. do půl hodiny jsou tu dvě rodinky (NZ,I) a za hodinku další dva párečky (DE, CA). Pro změnu si zpestřuju odpoledne štípáním dřeva. Ála piluje italštinu (spíš doluje její zbytky z paměti) s Italem, který tu žije už sedm let a mě se furt někdo na něco ptá. A je tu šest smradů (6-12let) ale ani moc neřvou:-). Ála se nás přes noc snaží ugrilovat na kamnech, které rozjela na červenou kontrolku – silně zvažuji opuštění chaty a spaní venku:-). Ani jí nikdo nechtěl zabít (všichni se kolektivně koupali ve vlastním potu) až na Kanaďana.
Ráno jsem v šoku, smradi se po probuzení bez řečí oblékli a zmizeli ven. Opět vývařovna a už jen seběhneme z hřebene dolů k Lucině a přes Blenhaim do Pictonu, kde máme sraz s TMOu. Která nás zákeřně převezla a přijela si ve Ferdovi (Rotschildové už mají druhou dodávku (na NZ)). Máňa (to je ta původní stojí v Hastings a čeká). Probíhá žvanění a snaha sdělit si v tak krátkém čase vše nezbytné informace a zážitky (což je samozřejmě zhola nemožné), konzumace všeho možného, porovnání a doplnění filmotéky, vaření luxusního rizota eintopf (samozřejmě ho musela stvořit mužská sekce), focení pipek Pukeko a nakonec Srdceryvné loučení (my míříme směr dřina na sadu a oni užívat si jih (čubky jedny)). Kupodivu se mi daří nalodit se, aniž bych torpédoval trajekt. Cestou šmírujeme Albatrosy a já asi viděl velkou rybu (Ála mi to nevěří páč šla zrovna čůrat). Zpět na severu. Projíždíme Welington a jelikož se nám podařilo vyšťourat, že v Otaky je outlet IB (jégrovo vlněné nejlepčí spodní prádlo alias woolens), tak tam samosebou musíme:-). Zde dáváme zabrat již tak dost ztenčené peněžence a dokupujeme IB. Pro některé šťoury musím silně odporovat IceBreaker hřeje i když je totálně durch (tedy alespoň mě). V Taupu peněžence ještě odlehčíme nákupem potravinové pomoci v Pakáči. A pak po krásných deseti hodinách řízení cca ve 23:00 dorážíme do chatičky Sweet Home TePuke. Zde bohužel nenacházíme náš důmyslně ukrytý klíč od chaty i přesto, že jsme se před tím Petera sms ujistili, že je tam jako vždycky. Představa zkaženého jídla přebíjí strach a ostych buditi Petera a dožadovat se klíče. Hluboce se kajeme a vrážíme jim lahvinku jako omluvenku. Rychle vybalujeme věci, jídlo a usínáme s pocitem, že konečně jsme zase „DOMA“.

West Coast

Jsme znaveni takže dlouho vyspáváme, a pak přebalujeme Lucinu. Těsně po té začíná pršet. Z tohoto důvodu máme dnes naplánovanou autoturistiku. Svištíme po highway č.6 na pobřeží a podél něj na ledovce. Prší opravdu značně. Fox Glacier je vesnice těsně pod ledovcem na který se samozřejmě hrneme podívat. Bohužel s námi tentokrát snad celá Čína, lidí jako sr... Za zábrany se nesmí tak tedy jen k nim. Vracíme se zpět do vesnice okouknout ceny za helikoptéry, guidované výšlapy a tak. Pokouší se o mě infarkt s mrtvicí zároveň. Ještě jedeme k jezeru Matheson na panoramatické výhledy na Jižní Alpy. Ty se samozřejmě nekonají páč je oblačno a v zápětí prší. Posouváme se dál k Franz Josefovu ledovci. Už je tma, přesto se na něj jdu podívat. Nikdo tu není:-) a vidět je opravdu jen trochu.
Ráno kupodivu neprší tak se k ledovci vracíme, Ála opět odmítá jít se jen podívat. Dál a dál odbočka k jezeru Okarito výjevy jsou za deštěm a Ála se nenechá zlákat ani na kajaky s výkřiky, že jsem Magor. Ošklivě se nám rozblikala kontrolka výměny oleje nu což před pár okamžiky jsme šťastně překročili hranici 15000km najetých téměř bez nehody:-). Ještě se s asi s půlkou zemegule kocháme Pancake rocks (Palačinkové skály). Dorážíme do Hokitiky kde objednáváme Lucinu na výměnu oleje, ubytováváme se v lidském kempu (čti sprcha+trouba). Pereme, vyváříme, zlidšťujeme se a večer jdeme na Glow wormy taková odrůda světlušek – hezké to bylo.
Ráno vstávám v pět peču chleba a něco vám smolím. Odvoz do servisu, knihovna (free internet), Jade factory (spousta krásných kamínků). V továrně potkáváme další Čechy (Ondru a Andreu) takže žvaníme, vyměňujeme typy a tak. Ponožkárna – prodejna a muzeum fakticky paráda:-). Přicházejí Thunderstorm jak od AC/DC provazi deště a v tomhle míříme do pohoří Arthur pass. Cestou si ještě vylepšujeme karmu podarováním silničářky koláčem (odpovídá Ále – I love you:-)) A pak se zašíváme v Arthur pass villige v DOC kempu kde je šeltr dokonce s elektrikou. A sladké zapomnění, ani nebylo moc zima.
Pro změnu prší, Docáci nám nedoporučují tůru na Avanche peak, že zítra bude líp. Čekáme vyváříme, Ála šije a já dopisuji resty za Rees-Dart a Mt.Aspring. Poflakováním trávíme celý den a počasí je proměnlivé (čti občas na nás vykoukne i slunce). Další den ráno pro změnu prší a to pořádně:-). V DOC říkají, že bude pršet celý den a fouká víc než včera (70-100kmh), ale že zítra bude určitě líp. Druhý den valení nedávám tak se navlékám do nepropro oblečení s tím, že se alespoň tak na dvě hoďky projdu. Mířím k Avalanche Peak treku, že vylezu alespoň nad hranici buše. Cesta vede poměrně strmím potokem :-). A když jsem dorazil na hranici buše tak jsem si řekl když už jsem tady tak můžu o kopeček dál. A když jsem stál na něm tak jsem si řekl, že když už jsem tady tak můžu jít ještě dál. Až nakonec jsem po dvou hodinách a deseti minutách stál na vrcholu Avalanche Peaku a sluníčko se ukázalo na deset vteřin tak jsem udělal dvě fotky:-). Všude píšou, že je tu báječný rozhled do tří údolí a vůbec na celý Arthur Pass, já měl pro změnu 2m panorámata. Mažu dolů. Prší a fouká jak o závod, nostalgicky vzpomínám na Krkonošský trénink s Mírou (Kalous) a je mi vlhko a dobře. Po třech hodinách patnácti minutách jsem na konci treku v nohách 7km vzdálenosti a necelých 1100 výškových metrů nahoru, dolu (škoda, že na sadu forma záhy opadne:-( ). Úplně my není jasné časování místních tras páč na tenhle trek psali 6-8 hodin, fakt tomu nerozumím. Balíme a jedem směr Nelson Lakes, Picton a hlavně TMA, ale o tom až příště. Tak se (S)mějte.