Nelson Lakes part II.

Z Arthur passu nás vyhnal déšť a čas neb nám za pár dní frčí trajekt. Ale pár jich ještě zbylo a tak jedeme přes Greymouth a Westport do St. Arnaud a Nelson Lakes NP. Kruh se uzavírá no dobře tak teda spíš šišojid:-). Úplně nevíme co se děje, ale je neuvěřitelně hezky. Jak je naším tradičním zvykem dorážíme na parkáč kolem třetí. Balíme a vyrážíme na Speargrass Hut - zase. Cestou potkáváme lovce - zase. Jedinou vzrušující událostí bylo napadení vosou a následné obdržení pigára. Ále, která jí vydráždila, se samozřejmě nic nestalo. Nebo že by jí na mě poštvala? Chata je dost nacpaná a dřeva na topení tu moc není. Takže vyštvu Álu, aby se družila a jdu si zaštípat (och jak povznášející mají tu sekeru od Bahca:-)). Ostatním na chatě připadáme zřejmě jako ufoni, že přijdeme a hned děláme dřevo, které tam přeci vždycky NĚKDO připraví, ale na to jsme si již zvykli.
Ráno vstáváme na naše poměry neskutečně pozdě (tj. 7:00). Vyvařujeme si a za chvilku už zase spokojeně stoupáme údolím vstříc novému potu, krvi a slzám:-). Po osmy set výškových metrech jsme na hřebeni a otvírají se nám panorámata a výjimečně ne dvoumetrová. Je to až s podivem, už druhý den svítí blunce. Mimo jiné shlížíme na Angelus Hut, která je fungl nová a bude se za tři dny otvírat (tak by TMA mohla být první, kdo jí odzkouší:-)). Nicméně naše cesta vede od ní po hřebeni. Ála je extrémně statečná a téměř bez reptání hopká suťovým polem. Trošku pofukuje, ale furt svítí, jenom abychom se nespálili:-). Na jednom rozcestí jdeme skouknout shelter a na zdi objevujeme známky působení Jary Cimrmana (on byl snad všude-skutečně velký cestovatel). Odbočujeme na Bushline Hut, kde budeme dnes nocovat a jsme tu sami - Hurá. Všeho do času resp. do půl hodiny jsou tu dvě rodinky (NZ,I) a za hodinku další dva párečky (DE, CA). Pro změnu si zpestřuju odpoledne štípáním dřeva. Ála piluje italštinu (spíš doluje její zbytky z paměti) s Italem, který tu žije už sedm let a mě se furt někdo na něco ptá. A je tu šest smradů (6-12let) ale ani moc neřvou:-). Ála se nás přes noc snaží ugrilovat na kamnech, které rozjela na červenou kontrolku – silně zvažuji opuštění chaty a spaní venku:-). Ani jí nikdo nechtěl zabít (všichni se kolektivně koupali ve vlastním potu) až na Kanaďana.
Ráno jsem v šoku, smradi se po probuzení bez řečí oblékli a zmizeli ven. Opět vývařovna a už jen seběhneme z hřebene dolů k Lucině a přes Blenhaim do Pictonu, kde máme sraz s TMOu. Která nás zákeřně převezla a přijela si ve Ferdovi (Rotschildové už mají druhou dodávku (na NZ)). Máňa (to je ta původní stojí v Hastings a čeká). Probíhá žvanění a snaha sdělit si v tak krátkém čase vše nezbytné informace a zážitky (což je samozřejmě zhola nemožné), konzumace všeho možného, porovnání a doplnění filmotéky, vaření luxusního rizota eintopf (samozřejmě ho musela stvořit mužská sekce), focení pipek Pukeko a nakonec Srdceryvné loučení (my míříme směr dřina na sadu a oni užívat si jih (čubky jedny)). Kupodivu se mi daří nalodit se, aniž bych torpédoval trajekt. Cestou šmírujeme Albatrosy a já asi viděl velkou rybu (Ála mi to nevěří páč šla zrovna čůrat). Zpět na severu. Projíždíme Welington a jelikož se nám podařilo vyšťourat, že v Otaky je outlet IB (jégrovo vlněné nejlepčí spodní prádlo alias woolens), tak tam samosebou musíme:-). Zde dáváme zabrat již tak dost ztenčené peněžence a dokupujeme IB. Pro některé šťoury musím silně odporovat IceBreaker hřeje i když je totálně durch (tedy alespoň mě). V Taupu peněžence ještě odlehčíme nákupem potravinové pomoci v Pakáči. A pak po krásných deseti hodinách řízení cca ve 23:00 dorážíme do chatičky Sweet Home TePuke. Zde bohužel nenacházíme náš důmyslně ukrytý klíč od chaty i přesto, že jsme se před tím Petera sms ujistili, že je tam jako vždycky. Představa zkaženého jídla přebíjí strach a ostych buditi Petera a dožadovat se klíče. Hluboce se kajeme a vrážíme jim lahvinku jako omluvenku. Rychle vybalujeme věci, jídlo a usínáme s pocitem, že konečně jsme zase „DOMA“.