Kiwi se fláká a neroste resp. jen to zelené a na zlaté se zas nesmí šahat páč, je náchylné k poškození a tak tedy vzhůru dolů (vlastně na jih) ale jen malinko. 18. prosince dostáváme volno až do 5.ledna a tak míříme do NP Tongariro a na východní pobřeží severního ostrova. Dva dny se na to připravujeme, uklízíme, perem (Ála), trávíme bezesné noci nad mapou (já), a taky činnost naše nejoblíbenější shoping (po dvou hodinách mírně dezorientovaní časem, místem no a osobou si tak moc jisti taky nejsme) se z Pack-n-save vypotácíme a hurá pryč. Vstříc dobrodružství :-). Tongariro přichází na řadu první a východ až pak (páč se mnou není k vydržení, což samozřejmě nechápu :-) ). Je 20. prosince relativně brzy ráno (cca. 6:00) a konečně vyrážíme přes Rotoruru-Taupo-NP Tongariro a v něm do návštěvnického centra Whakapapa. A odtud vyrážíme na Tongariro Northern Circuit a jelikož jsme dorazili až po druhé odpoledne tak se jen dokopem na Mangatepopo Hut, kde strávíme noc. Jelikož se chci, chci, chci vydrápat na Mt. Ngauruhoe, vstávám ve 4:00 (po tréninku ze sadu (5:00 everyday) to je sranda) a nikým nerušen stoupám po malých ďáblových schodech k odbočce Ngauruhoe. Systémem tři kroky vzhůru a dva zpět se těsně před devátou vyplahočím na hranu kráterů zvýcí 2287 m.n.m (v rámci tréninku samozřejmě na těžko :-)) a nerušeně si užívám panorámata. Po čtvrt hodině sem dobíhá dálší chlapík, tak na něj mávnu a valím dole. Užívám si sjezd sněhového pole (bohužel jen na botách) a pak už jen ¾ hodiny v lávových valounech – prima sjezd (dolů to jde o hodně snáz a rychleji. V deset se potkáváme na odbočce s Álou. Mě už by to pro dnešek docela stačilo, mám v nohách 1200 m hore a 600 dole :-). Za tu čtvrt hodinu co na odbočce čekala, stihla natrefit na další Čechy Tomáše, Martinu a Alíka (děsně smutně vypadající pes) takže má Karel společnost. Skoro by mě zajímalo estliva Češi netrpí nějakou úchylkou na plyšáky – téma na psychologický rozbor, co myslíte? Hromadně vystupujeme k Jižnímu a Rudému kráteru a taky na vrchol Mt. Tongarira, ženský ústní dutiny nezavřou a po výměně kontaktů a dojítí k Emerald lakes se loučíme. TMA pokračuje dál Tongariro Crosingem zatímco my sestupujeme na Oturere Hut. Ráno opět vyrážíme brzy (to je teda dovolená :-)) a lávovou polopouští s neuvěřitelně tvarovanými balvany, sem tam stromem čí trsy travin pokračujeme stále níže obtáčeje okolokol Mt. Ngauruhoe (panorámata :-)). A pak už jen podél řeky pouhých 16 km zpět do Whakapapa Village. Ještě se stavujeme u jezer Lower Tama a na vodopád Taranaki. Někdy po čtvrté dorážíme do Visitor centra a tam světe div se (a Čecháčku zvlášť) nám vracejí peníze za noclech v chatě – neb jsme to ušli místo plánovaných čtyř dnů za tři. Myslím, že na lehko by se to dalo ujít za dva, tedy pokud vyrazíte první den ráno ne jak my :-)).
Je Štědrý den a tak jsem si chtěl nadělit výstup na Mt.Ruapehu (resp. Mt.Dome), jako na potvoru je předpověď pro dnešek silně nejistá a nahoře má být mrtě sněhu. A tak otáčíme a jedem na druhou stranu parku do městečka Ohakune, kde je jiné visitor centrum s naprosto jinou předpovědí (samozřejmě sunny and fine) a taky, že sněhu zas tak moc není a navíc je silně rozměklí takže v poho. Taky tam byla asi o 1000% milejší paňmáma. Zajíždíme do parku a zabydlujeme se v campu. Povalujeme se a necháváme odpočinout znavené svalstvo. V rámci Vánoc se jdeme umýt do místní říčky. Je tak 25 C na slunci, takže se potím jako pr....e. Nicméně po napůl vskočení a napůl zřícení do toku se o mě pokouší infarkt – říčka teče asi odněkud z Ruapehu a cestou bere snih :-)). Takto osvěženi/omrznuti chystáme tradiční štědrovečerní večeři - smaženou slaninu na toustech, mrkev. A potkáváme Frantíky (Piera, Florise, Helen, Jeana), kteří zdobí stromek plavkami, ponožkami a vůbec vším co mají po ruce, vypadá to velmi efektně:-). Zvou nás na večer k nim ke stromku, takže po večeři dorážíme a zábava je až do půlnoci, kdy odpadáme, ale Frantíci paří dál.
Ráno před odjezdem se u nich stavujeme a dostáváme dárek k nezaplacení - bochník CHLEBA a taky recept na pečení onoho skvostu:-)). Srdečně se loučíme a míříme k Waitonga Falls a pak zpět na nový pokus o Ruapehu. Který kvůli počasí, tentokrát vítr, je opět neúspěšný. Asi se sem budeme muset vrátit (jenom nevím estliva to Ála přežije, trošku to připomíná Krkonoše – Tongariro už zase :-)). Jedem na Východ přes Waiouru do Napieru a Hastings. Sjíždíme z highway No.1, která je dvouproudá, jeden pruh tam a druhý sem. Na silnici, která je v mapě značená jako naše okreska, což tady znamená, že je to zpolovice Gravel road a navíc je to takové Irsko furt nahoru dolů a samá zatáčka (ještě, že je Lucina automat, jináč bych si ruku uřadil až k lokti). Průměrná rychlost cca. 45km/h. V Hastings je všude zavřeno neb je všude zavřeno – nievari sa, ty víš Yvánku... (svátek) až na fastfoody a infocentrum, kde se dozvídáme, že Ganeti (Terej Australský - vesměs jediná věc co mě na východě zajímá) sice jsou, ale dnes a následující dva dny je pláž u Cape Kidnappers uzavřena fňuk. A tak do Napieru na artdeco (hmm hranaté baráčky:-)) a hlavně turecká restaurace, kde mají skoro tak dobrý Kebab jako v Kurdistánu:-). Ála se cpe musakou až má boule za ušima. Cestou ještě potkáváme mršinu místního divočáka, z které je Ála u vytržení a rozesvětluje jí né příliš úspěšný den. Camp u jezera plný lidí a boha dětí...
Pobřeží je naprosto našlapáno, všichni rybáří grilují a pokřikují no prostě něco pro nás homofoby:-)). Utíkáme k jezeru Waikaremoana. Původně jsme chtěli přímo k němu, ale pro změnu je tu lidi jako sr.... A tak jedem kousek dál kde je zadarmoví DOC camp, kde se může rozdělávat oheň. A tak teda ohníček (Kačenko tak čtvrtinoví než by sis představovala:-)). Na večer začíná pršet, ale nám to nevadí my hoříme dál:-).
Po ránu vodopády zase a gravelová zatáčkovka zase. Jedem přes Gisborne, kde je nějaký festival, který míjíme (asi už jsme rakve) bohužel i s Jonasem a Teresou:-(. Procházkujem na nejdelším mole na severním ostrově v Tolaga Bay. A kousek odtud taky nacházíme camp, tentokrát jsme rozšoupli, mají tu i sprchy s teplou vodou.
Autoturistika pokračuje silnice č.35 se kroutí kolem pobřeží kolem moříčka a tak každou chvilku stavíme, abychom si namočili nohy a zkonstatovali, že je to příliš studené. Dorážíme do Ruatorie, kde kupujem permit na chatu pod Mt.Hikurangi a hurá do kopců... na chatě máme být my a ještě jedna osoba. Ve tři se vykolébáme z auta a razíme nahoru do vrchu na tabuli píšou, že to máme 4-7 hodin, obloha je zatažená a fučí tak, že by Ála potřebovala závaží nebo radši pytel cementu. Cesta se vine mírně do kopce sice mírně zato pořád. Po dvouch hodinách se dělá krásně Mírovatě (Kalousovvatě – fičí jak o život, dvoumetrová panorámata jen nesněží, ale alespoň prší :-)) a protože skialpinista se svým oblečením stále pracuje, tak nasazujeme Gore a sápeme se dál. Potkáváme běžící osobu Kiwandu, co s náma měla být na chatě, jak sviští dolů. Ještě nám řekne, že na chatu je to půl hodiny. Po dvou a půl hodině od parkáče dorážíme na chatu (moc nechápu 4-7 na ukazateli, anebo jsme chrti:-)). Chata nám nostalgicky připomíná Zvoničku, jdu štípat pokroucené jakoby polena a za chvíli už hoří v kamnech. Vaříme čaj, dřevo praská a za okny se čerti žení - co víc si přát?
Ráno, no vlastně ještě v noci, vstáváme ve dvě, abychom stihli východ slunce, ale Míra si sem zaletěl na návštěvu, nebo na nás usilovně myslel:-). A tak vstáváme co hodinu, abychom nakonec vyrazili v sedm do pošmourna a větrna. Ještě, že tak vítr během hodiny rozfoukává mraky a nás téměř taky. Od chaty strmě stoupáme buší, kterou vzápětí nahradí vysoká tráva v které se schovává její žahavá příbuzná, která nás příliš neuchvátila. Obcházíme Hikurangi až do nenápadného žlabu, kterým se drápem nahoru (1-2UIAA). Ála je extrémně statečná a souká se nahoru na hřebeni, pro změnu fučí. Nicméně na vrchol jsme se vysápali. A teď veselí sestup i tentokrát Ála zabojovala, samozřejmě s celou řadou nepublikovatelných výrazů na adresu moji, Ferdy a vůbec celého světa, dokonce i bez cigára (došly). Jsme ve zdraví sestoupili z této 1785m vysoké hory – nejvyšší to nevulkanické hory severního ostrova. Mimo to je z ní vidět východ slunce nejdříve na světě (ale to my neviděli, ten Míra:-)) a taky je posvátná. Tak už jen nafotit maorské skulptůry pod chatou a švihíc k Lucině. Děkujeme Ferdovi za prima tip (teda vlastně hlavně já:-)). Ještě frčíme do Te Araroi na East Cap.
Pro změnu vstáváme brzy (3:00) na východ slunce na East Capu (nejvíc nejvýchodnější maják na celičkém světě) běžíme po pouhých 756 schodech, abychom to stihli a ono jo. Trochu nás překvapilo, že tam dovalilo dalších osm lidí. Cestou zpět se zastavujeme u údajně nejkošatějšího stromu Pohutukawa, vypadá trochu jako malí les (22 kmenů) a je to ten s těmi červenými květy. Dál a dál ještě navštěvujeme kostel, kde Maoři kdysi zabili misionáře (asi to byl hodný pán). Campujeme kousek za Hawaií (to koukáte co). Je Silvestr a tak se jdeme poprvé a naposled v tomto roce koupat v oceánu (pro ty co nevědí tak v jižním Pacifiku) fuj je to slané (to by mě zajímalo, kdo to tam sype). A taky jsme bodybordovali – to je ďábelský vynález (děkujem do ValMezu a Klatov hodným půlmoravským kamarádům). Pak už jen obžerství a světýlka.
Projíždíme Opotiki a za ním je stavění z písku, fakt dobrý. Ve Whakatene jdeme očumovat pobřeží, je tam maorské shromáždění asi na Nový rok. Tančí, zpívají, taky proslov byl a hlavně jsme viděli Haku – fakt hustý. Jdem dál kvuliva Kačence (no vona je to spíš voda na Riedloškuv mlejn:-)) neb je tady její socha tedy maorské ženštiny zvýcí jméno Wairaka, která pronesla památnou větu: Kia Whakatane au I ahau! (Budu se chovat jako muž :-)). A pak už jen po pobřeží dom.
Nu na závěr se patří zhodnotit nu bylo to pěkné, ale když to srovnám s výletem na Kokořín...
