Směr Jih

Konečně jsme se dodřeli k 31. lednu resp. k pátku před ním a přestali pracovat. Již se neprobouzíme vyděšeni, že jsme zase utrhli kiwi dobré místo rubbish a následující Trevorovo – Come here. Vše jsme kupodivu přestáli - závěrečnou pařbu na sadu a Trevor se málem nechal od Ály políbit, úklid našeho doupěte a hlavně to nepřeberné množství věcí nacpat do Luciny. Je až s podivem, co je člověk (teda vlastně skoro člověk (čti ženská)) schopen nashromáždit krámů (pozn. korektora: to je blbost, protestuji). Ale povedlo se.
Je prvního skoro poledne a po třech týdnech vedra k padnutí (cca. 25C no hnus velebnosti) spadla deska vody a močí třetí den, přesně od doby co jsme přestali dřít. To nás ovšem neodradilo a vyrážíme směr Hastings na Ganety (Terej Australský) a hlavně za TMOU. TMA= Tomáš + Martina + Alík (pes děsně se kámošej s Karlem) výteční to lidičkové ze Špindlu (původně Ostrava a ......) a hlavně jsou to telemárkisti a taky jim všichni dobráci píšou jaká je fenomenální zima. Večírek se vydařil a spát jdeme kolem druhé. Vstávání je krušné, mají jít makat na víno, naštěstí močí, takže jdeme pospolu na Ganety. Je to pouhých 10km po pláži tam a to samé zpět (radostí jsem se div nerozplakal) ptáci tam naštěstí boli. A cestou zpět jsme potkali našeho prvního tuleně. Největší radost nám ovšem dělala TMA. Ještě večeře a TMA jela na sad a my pro změnu do Tongariro NP.
Vstáváme brzy kolem páté, Ála je ještě mrkev po Ganetech a nereaguje ani na světlo. Do parku nám totiž zbývá už jen asi 200km a půlka je po gravelu samý kopec a zatáčka. V půl deváté stojíme pod lanovkou směr Mt.Doom (jeden z vrcholů Ruapehu). Už se potíme a nabíráme výškové metry. Odpadám někde kolem 2500m.n.m zkroucen vetřelcem (asi jsem si z ní uhnal vředa) cpu se brufenem a Ála (ona) mi mizí v dál. Asi za hodinku (tu sem vcelku spokojeně prospal - hlavu podloženu šutrem) se vrací, že ty panorámata teda nič moč. Sestupujeme po firnovém poli a alespoň ten tlumí naší touhu po sněhu.
Posouváme se opět dál a to na Mt.Egmont/Taranaki. Spíme cestou v kempu, kde je úžasná arboreta, takže ráno si užíváme prohlídkou eukaliptů, několika druhů cedrů, tureckého dubu a tak všelijak podobně. Do návštěvnického centra dorážíme kolem třetí a na naše Hut pasy můžem chrnět na Sime hut (díky za tip TMO). Kam také vzápětí vyrážíme po asi milionu schodů, hromadě suti a devíti stech výškových metrech jsme v cíli. Je tu páreček Amíků (pozn. kor.: Američanů) a věřte nevěřte i jeden Reflex (nevím, kde se to v nás vzalo, nicméně jsme dokázali vyluštit celou křížovku). Těsně před soumrakem se rozjasňuje a kužel Taranaki na nás pomrkává. Ráno sympaticky pofukuje a jsou mraky (to už tak sympoš není). Po dvou hodinách a šesti stech výškových systémem dva kroky vzhůru a jeden zpět, v závěrečné fázi taky drobátek lezení (2st. UIAA) v silně drolivé skále (jo jo spolulezci pilně trénuju:-)), jsme dosáhli vrcholu. Ála byla nesmírně statečná. Už jen patnáct set dolů (tak půlka je po schodech) a jsme u Luciny. Lýtka odmítají poslušnost a nakonec se s námi ani nebaví.
Projíždíme skrze Whanganui, navštěvujeme Durie Hill, kde je uprostřed kopce výtah na vrchol a vyhlídku a taky super hrabošák (to zas bylo trauma, ženský by se do některých oddělení neměly pouštět).
Wellington - řídím až tam a přestože je neděle je tu provoz, že bych se z toho vopískoval. Přes pět hodin trávíme v Te Papa muzeu (NZ národní) a ještě tam budeme muset. Je sice proti našemu národnímu méně nasbírkované, ale je tu spousta interaktivních atrakcí. Zašívárna na pláži a trocha spánku neb ve tři nám jede trajekt. Ála byla šikovná a do moře jsme nespadli.
Děkujeme Fšem za maily, komentáře, smsky a vůbec dík, že jste. Hore Zdar JAK