Abel Tasman NP a taky trochu okolo

Po Charlottě svištíme přes Nelson do Motueky na SeaKayaky do Abel Tasman NP. Je tu mraky společností tuto atrakci provozující. Ála rozhodla, že jedině Sea Kayak Company je to ono, protože mají Wellshteriéra Montyho (zdravíme Baruňáka) (pozn.korekt.: 3letý a hledají čubinu na krytí, na Novém Zélandu nejsou, asi jim alespoň založíme Facebook cyberlove). Pak jsme si v Íčkách (Info centrum) nabrali asi tunu letáků, ale mě bylo jasné, že Monty a tudíž SKC vyhrál už předem. A taky, že jo.
Ráno nás odvážejí spolu s kajaky do Marahau. Zde probíhá nalejvárna jak se šprajdou, veslem :-)) (ano kupodivu vím, že se to jmenuje pádlo), pumpou, vestou a světlicemi (to kdybychom se čirou neprozřetelnou náhodou cvakli a nebyli sto se opět nalodit). Pak s námi ujeli asi 200m naučili nás pádlovat a kormidlovat (rozuměj šlapat zelí: pravý pedál jedeš vpravo, levý pedál jedeš vlevo). A pak děj se vůle Neptunova. Ještě nám náš guide Kyle řekl, že kayaking je zkouška pro relationship a vůbec si z Ály dělal legraci. Ta ho hned chtěla pro Kačenku (tak bacha Kačenko, seznamka útočí i ze Zélandu:-)) )
Je to trochu (vlastně dost) divné nekormidlovat pádlem, ale nakonec jsem si na „šlapání zelí“ zvykl. Taky nám dali mapu a rozpis jak co a odkud kam trvá. Z Marahau do Mosquito Bay sedm hodin, my to jeli něco málo přes tři proplétaje se kolem ostrůvku a nadávaje na WaterTaxi jenž nás sem tam pěkně pohoupaly na vlnách.
Druhý den byla odpočinkovka, trochu se zatáhlo, ale nepršelo:-)). Vyrazili jsme na lehko na Onetahuti Beach a Tonga Island, kde je tulení (Seal) kolonie a nějaké jsme i vyděli. A cestou zpět jsme potkali Tučňáky s modrošedou hlavou (heč), ale sotva jsme se přiblížili, zmizeli pod hladinou. Cesta byla vůbec vtipná neb foukal větříček 25 uzlů a tak nás pěkně pohoupal:-). A jak říká Valča estli je adrenalín hnědej, tak ho mám plný kalhoty (spíš kajak). V Mosquito Bay jsme ještě chvilku trénovali a Ála zkoušela kormidlovat. Pak už jen noblesní západ slunce:-)).
Vstáváme na vodáky neobvykle brzy neb předpověď slibuje déšť. Nabalíme celý kajak a pak se s ním vláčíme tak sto metrů neb je odliv. Lopotíme se proti větříčku (dnes jen 10 uzlů a tedy téměř bez vln) a zjišťujeme, že nám české řeky přec něco daly. Vracíme se do Marahau a cestou obeplouváme Adele Island, kde jsou malí tuleni. Ála zuřivě fotografuje a tudíž nepádluje (čti fláká se) zatímco já se peru s příbojem (jo, jo je těžké býti hrdinou). Pak už jen Fisherman Island (byl to podvod – žádné bonbóny nám nedali) a byli tam jen mořské krysy (čti Rackové).Plavíme se podél pobřeží, kde potkáváme Oysterchatery, volavky a další ptačí havěť. Samozřejmě začíná pršet, takže abychom se zahřáli, nasazujeme první kosmickou směr přístav, kam šťastně (rozuměj bez cvaknutí) dorážíme zpět do Moteuky, sprchou ze sebe udělat skoro člověka (proměna z nasolené tresky), podrbat Montyho a vstříc světlým zítřkům.
Míříme na Farewell Spit, což je písečná kosa na severu jižního ostrova. Slibovali déšť a spadla deska vody. V kavárně na FS se Ála napájí a zkoumá alternativy, abychom zalezli do auta a zbytek dne pročetli a propsali (já) a prošili (Ála – vylepšování Luciny stále nebere konce, těš se Milošáku:-)) ). K večeru se počasí lepší:-).
Po ránu vyrážíme na Wharariki Beach, kde mají být tuleni a taky že jo. Jeden nevydržel naše otravné paparaciovství a znuděně zmizel v příboji a to sem si kvůliva němu zmáčel kalhoty až do půli stehen. Ještě shlížíme na Stone Bridge na téže pláži a pak na ten FS. FS je dlouhý něco málo přes 30km, ale jen prvních 2,5km je přístupných pro normální smrtelníky (čti šetřílky). Zbytek jde shlédnout/navštívit pouze ve 4WD autobuse (estli se tomu monstru tak dá říkat) za tučný peníz. Je to taková prochajda po pláži, kdy na vnitřku kosy je mraky ptactva (Labuť Černá, Oeystercatcher, tři druhy racků a tak dál). Je to světově chráněný mokřad – tzn. že písečné duny, vřes, a jiné křoviska. Těch pět kiláků na blunci nás pěkně vypeklo:-). Také jsme dnes zaznamenali první ztrátu – opustila nás jedna treková hůl, nebyla to však únava materiálu nýbrž obsluhy. Večer jsme se pro ni ještě vraceli, ale zbaběle se schovala :-(.
Ráno to ještě jednou zkoušíme estliva ji nějaká dobrá duše nenašla a nedala do kavárny. Nedala, dobré duše asi došly. Vracíme se do Motueky přes Takaku (přejmenováno na Ta kaká) a její skalní labyrinty a prameny s křišťálově čistou vodou. Pak ještě návštěva skalní lezecké oblasti nevalného významu a pro mne nedozírných stupňů, ale alespoň jsem uronil kroupu. Ještě rychlý výběh na Harwoods Hole - vápencová díra do nitra země. A teď míříme do Nelson Lakes NP, ale o tom až příště, samozřejmě pokud budete hodní.
Děkujem všem za komentáře, emaily, podporu a vůbec. A to především Mladé Tetičce:-) a Kačence (i když někam neustále chodí v bačkůrkách, to by mě zajímalo, v čem bude lyžovat?).