Queenstown, Routeburn trek

Pro změnu TeAnau knihovna, kde ale síť vypínají tři čtvrtě hodiny po otevření knihovny. Prší (jak taky jinak) a tak jdeme do kina na film o Fiordlandu točený skoro celý z helikoptéry – je to prima (reklamní trik se povedl, Ála by hned někam letěla:-)). A pak už opouštíme Fiordland a míříme do Queenstown a Mt.Aspring. Queenstown je roztáhlé městečko na břehu jezera s obrovským množstvím adrenalinových aktivit, jak i správně uvádí průvodce, město kýče a víru v peněžence (bunjee, rafting, riverboarding, paraglaid, lezení atd.) a taky mraky outdoorových obchodů. Ale v zásadě tu nic jiného není a nedá se tu zaparkovat a za net se tu platí. Po krátké procházce a návštěvě Docáků (předpověď počasí – tradičně prší a pršet bude dokonce silně) míříme do Glenorchy a na nástup na Routeburn trek. Spíme u jezera v Doc kempu a po dlouhé době si královsky vyváříme Fetučíne.
Ráno kvůliva počasí (Heavy rains) volíme nástup na Greenstone trek, ke kterému stejně nedorážíme, protože jsou cestou čtyři hluboké brody a tam by to asi šlo, ale zpět kdo ví? A tak cestou na Routeburn potkáváme malý výšlap Glacier Burn basin (jenom na 2hod nahoru). Je to psáno na dvě hodiny a to celou dobu do kopce (800 výškových m.) Stoupáme červeno bukovým zamechovaným pralesem a náhle stromy končí a jsme v údolí modelovaném ledovcem. Zde je cesta vlastně necesta. Sem tam objevíme mužíka, ale jsou od sebe daleko a naprosto nelogicky. Je tu značné množství potoků, šutrů a vůbec terénních legrací, které si náramně užíváme. Naším cílem je Prso (kopeček charakteristického tvaru v horní části údolí), u příležitosti jeho dosažení je Ála prohlášena za stařenu a podarována odpovídajíce jejímu vysokému věku:-) (3-4 lavinový stupeň – bezdětná, svobodná, bez práce). Začíná pršet, zatím je to jen přeprška. Nicméně valíme dolů k Lucince. Potkáváme Frantíky, měníme informace a míříme do kempu těsně před Routeburn. Cestou ještě berem ucaprcanýho Kiwi lovce (bohužel nic neulovil), kterého vezeme na parkoviště. Máme relativně čas a tak se jdeme ještě projít k jezeru Sylván. Vaříme a já se jdu ještě vykoupat do řeky (Ála ne je to čuně; p.k.: nejsem magor se koupat v 2C tekoucí řece).
Vstáváme až v sedm a prší tak normálně a vypadá to, že bude (že by jim ta předpověď tentokrát vyšla). Stoupáme bukovištěm, jelikož prší je tu spousta malých vodopádů, potoků a říček jež nás uchvacují svou krásou (a teče to, ale vůbec by se ti to nelíbilo Kačenko). Stále stoupáme a stále prší. Nad chatou jsou Routeburn Falls, hřmí to, tříšť se nese vzduchem, fučí a déšť přitvrzuje. Stezka se mění v solidní potok a v rámci branného cvičení naší skupiny má Karel za úkol hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což přátelé není jednoduché, jelikož se jedná o modýlek zhotovený z mýdla. Stále stoupáme, naším cílem je Harris sadlle a kopec nad. Outdoorové srágory nepřežívají nápor počasí a Ála je mokrá až na ....V sedle (v šeltru) se cpeme tučňáky, čokoládou já se převlékám do suchého IB. Ála se pokouší o výchovu skupiny skautů z Te Anau (je dobré naučit se používat kliku obzvlášť, když venku prší a fouká). A zas zpět. Stezka se změnila v solidní říčku a tak si čvachtáme dolů. Danou trasu (25km, 850 výškových nahoru/dolu) zvládáme za necelých osm hodin (a to Ála v šeltru hodinu rozmrzala). Routeburn trek by se dal ujít za den (za dva zcela jistě), jelikož měří pouhých 32km. Má jedinou chybu, jeho konce jsou od sebe vzdáleny pouhých 327km. Ale i tahle zkrácená verze (nejvyšší bod a zpět) a celá v dešti se nám moc líbila a doporučujeme. Do Luciny dorážíme za silného deště, vyléváme jezera z bot, rozvěšujeme svršky i spodky a míříme do normálního kempu vstříc civilizaci (čti horké sprše). Topení jde volume right a i přes maximální vypětí je Lucina celá zamlžená, ale zase je teplo. Sprcha a zítra na Rees-Dart trek teda pokud nebude zavřený (je na něj Warning – milujeme warningy, alerty, tsunami, stormy a jiná zpestření...), my budeme usušení a mohoucí.
(S)mějte se co nejlépe a Dešti v jakékoli formě Zdar.