Abel Tasman NP a taky trochu okolo

Po Charlottě svištíme přes Nelson do Motueky na SeaKayaky do Abel Tasman NP. Je tu mraky společností tuto atrakci provozující. Ála rozhodla, že jedině Sea Kayak Company je to ono, protože mají Wellshteriéra Montyho (zdravíme Baruňáka) (pozn.korekt.: 3letý a hledají čubinu na krytí, na Novém Zélandu nejsou, asi jim alespoň založíme Facebook cyberlove). Pak jsme si v Íčkách (Info centrum) nabrali asi tunu letáků, ale mě bylo jasné, že Monty a tudíž SKC vyhrál už předem. A taky, že jo.
Ráno nás odvážejí spolu s kajaky do Marahau. Zde probíhá nalejvárna jak se šprajdou, veslem :-)) (ano kupodivu vím, že se to jmenuje pádlo), pumpou, vestou a světlicemi (to kdybychom se čirou neprozřetelnou náhodou cvakli a nebyli sto se opět nalodit). Pak s námi ujeli asi 200m naučili nás pádlovat a kormidlovat (rozuměj šlapat zelí: pravý pedál jedeš vpravo, levý pedál jedeš vlevo). A pak děj se vůle Neptunova. Ještě nám náš guide Kyle řekl, že kayaking je zkouška pro relationship a vůbec si z Ály dělal legraci. Ta ho hned chtěla pro Kačenku (tak bacha Kačenko, seznamka útočí i ze Zélandu:-)) )
Je to trochu (vlastně dost) divné nekormidlovat pádlem, ale nakonec jsem si na „šlapání zelí“ zvykl. Taky nám dali mapu a rozpis jak co a odkud kam trvá. Z Marahau do Mosquito Bay sedm hodin, my to jeli něco málo přes tři proplétaje se kolem ostrůvku a nadávaje na WaterTaxi jenž nás sem tam pěkně pohoupaly na vlnách.
Druhý den byla odpočinkovka, trochu se zatáhlo, ale nepršelo:-)). Vyrazili jsme na lehko na Onetahuti Beach a Tonga Island, kde je tulení (Seal) kolonie a nějaké jsme i vyděli. A cestou zpět jsme potkali Tučňáky s modrošedou hlavou (heč), ale sotva jsme se přiblížili, zmizeli pod hladinou. Cesta byla vůbec vtipná neb foukal větříček 25 uzlů a tak nás pěkně pohoupal:-). A jak říká Valča estli je adrenalín hnědej, tak ho mám plný kalhoty (spíš kajak). V Mosquito Bay jsme ještě chvilku trénovali a Ála zkoušela kormidlovat. Pak už jen noblesní západ slunce:-)).
Vstáváme na vodáky neobvykle brzy neb předpověď slibuje déšť. Nabalíme celý kajak a pak se s ním vláčíme tak sto metrů neb je odliv. Lopotíme se proti větříčku (dnes jen 10 uzlů a tedy téměř bez vln) a zjišťujeme, že nám české řeky přec něco daly. Vracíme se do Marahau a cestou obeplouváme Adele Island, kde jsou malí tuleni. Ála zuřivě fotografuje a tudíž nepádluje (čti fláká se) zatímco já se peru s příbojem (jo, jo je těžké býti hrdinou). Pak už jen Fisherman Island (byl to podvod – žádné bonbóny nám nedali) a byli tam jen mořské krysy (čti Rackové).Plavíme se podél pobřeží, kde potkáváme Oysterchatery, volavky a další ptačí havěť. Samozřejmě začíná pršet, takže abychom se zahřáli, nasazujeme první kosmickou směr přístav, kam šťastně (rozuměj bez cvaknutí) dorážíme zpět do Moteuky, sprchou ze sebe udělat skoro člověka (proměna z nasolené tresky), podrbat Montyho a vstříc světlým zítřkům.
Míříme na Farewell Spit, což je písečná kosa na severu jižního ostrova. Slibovali déšť a spadla deska vody. V kavárně na FS se Ála napájí a zkoumá alternativy, abychom zalezli do auta a zbytek dne pročetli a propsali (já) a prošili (Ála – vylepšování Luciny stále nebere konce, těš se Milošáku:-)) ). K večeru se počasí lepší:-).
Po ránu vyrážíme na Wharariki Beach, kde mají být tuleni a taky že jo. Jeden nevydržel naše otravné paparaciovství a znuděně zmizel v příboji a to sem si kvůliva němu zmáčel kalhoty až do půli stehen. Ještě shlížíme na Stone Bridge na téže pláži a pak na ten FS. FS je dlouhý něco málo přes 30km, ale jen prvních 2,5km je přístupných pro normální smrtelníky (čti šetřílky). Zbytek jde shlédnout/navštívit pouze ve 4WD autobuse (estli se tomu monstru tak dá říkat) za tučný peníz. Je to taková prochajda po pláži, kdy na vnitřku kosy je mraky ptactva (Labuť Černá, Oeystercatcher, tři druhy racků a tak dál). Je to světově chráněný mokřad – tzn. že písečné duny, vřes, a jiné křoviska. Těch pět kiláků na blunci nás pěkně vypeklo:-). Také jsme dnes zaznamenali první ztrátu – opustila nás jedna treková hůl, nebyla to však únava materiálu nýbrž obsluhy. Večer jsme se pro ni ještě vraceli, ale zbaběle se schovala :-(.
Ráno to ještě jednou zkoušíme estliva ji nějaká dobrá duše nenašla a nedala do kavárny. Nedala, dobré duše asi došly. Vracíme se do Motueky přes Takaku (přejmenováno na Ta kaká) a její skalní labyrinty a prameny s křišťálově čistou vodou. Pak ještě návštěva skalní lezecké oblasti nevalného významu a pro mne nedozírných stupňů, ale alespoň jsem uronil kroupu. Ještě rychlý výběh na Harwoods Hole - vápencová díra do nitra země. A teď míříme do Nelson Lakes NP, ale o tom až příště, samozřejmě pokud budete hodní.
Děkujem všem za komentáře, emaily, podporu a vůbec. A to především Mladé Tetičce:-) a Kačence (i když někam neustále chodí v bačkůrkách, to by mě zajímalo, v čem bude lyžovat?).

Picton, Queen Charlotte track.

Je ráno a konečně jsme tady (Jižní ostrov, Picton). Po schodové anabázi na Taranaki skoro nemůžeme chodit, jelikož s námi ještě nemluví lýtka, tak se flákáme v kempu a relaxujeme, cpeme se a louskáme příběhy o Nómech od páně T. Prattcheta (děkujeme TMO).
A pak znovu na cestu a to na Queen Charlotte track. Jedeme motorovým kataramánem do Ship Cove, je tu památník návštěv kp.Cooka, byl tu od 1770 – 1777 pětkrát poprvé s Endervour a čtyřikrát s Resolution a to je asi tak vše, co je na prvním dni treku zajímavé. Do kempu je to pouhých 27km (na těžko, klatě) takovou chatovou oblastí alá Sázava (pozn. kor.:pro znalce kuraroko sásá). Jen je to kolem kol móře. Mírně znechucen (já), značně znechucena (Ála) stavíme stan a uléháme.
Druhý den jsou již slibovaná panorámata, terén se začíná vlnit a to i vertikálně. Výhledy na zátoky, jinak tradiční (místními značně oblíbený, nechápu proč) bushwalk (čti bušvalk, rozuměj vlevo strom, vpravo strom, strom prostě všude). Docela to jde, dokonce jsme v tuším Black Rock Shelteru našli zápis od Valči s Ondrou (a je to neuvěřitelná náhoda bylo to na den přesně rok, měsíc a čtyři dny no není to nádherné). Cestu nám zpestřují ptáci Weka nebojící se lidí - dokonce ani nás (asi nikdy neslyšeli o středoevropanech – ti sežerou všechno). Po 25km dorážíme do kempu, který je nacpaný až na půdu. Přece jen jsme našli na kopci flíček pro stan :-)).
Infarktní kopec na začátek, panorámata, sedřená záda a ucaprcané nohy (na význam tohoto slova se musíte tázat Ály, stejně jako pičičurament a ňuňátko jsou pro mne stále zahalena oponou tajemství). Po sestupu do Te Mahia končí výhledy a jdeme oblíbeným bushwalkem. Začíná pršet takže posledních 11km jdeme v dešti a značně zvýšeným tempem, takže jsme po dvou a pul hodinách na konci treku sic durch mokří, ale šťastní (IB hřeje i durch mokrý:-)) zdravíme IB ČR), že jsme to přežili :-). Poznámka pro ty, kteří se zbláznili a chtěli by to jít taky 1) dejte si studenou sprchu a froté ručník; 2) zkuste to znova; 3) jděte jen z Camp Bay do Portage; 4) v lepším případě si pujčte kolo (stojí to jen o 10nzd víc) a jeďte.
V info centru nás strašili, že stopovat se tady nedá. Ale jen Ála vyhodila palec, zastavila nám KiwandoAustralanka a hodila nás na hlavní silnici a div se neomlouvala, že nejede do Pictonu. Pak jsme stáli asi 30s a zastavil nám postarší páreček Anglanů, který nás hodil do Pictonu. Podotýkám, že z nás crčela voda spíš bláto a po třech propocených dnech jsme asi dost zaváněli (i když IB nesmrdí, akorát pořád ještě nedělají kalhoty). Teď sedíme v kempu, mají tu sprchu, to vám je vynález a potím tyhle slinty, abychom vám je zítra poslali z knihovny:-)). Jak onehdá poznamenal Jezevec z Krkonoš pro maminky jež se obávají o svoje ledva odrostlé (čti 30leté) dětičky. Tak se všichni mějte, opatrujte se a tak a myslete na nás páč Nás se jen tak nezbavíte:-))

Howg. JAK

Směr Jih

Konečně jsme se dodřeli k 31. lednu resp. k pátku před ním a přestali pracovat. Již se neprobouzíme vyděšeni, že jsme zase utrhli kiwi dobré místo rubbish a následující Trevorovo – Come here. Vše jsme kupodivu přestáli - závěrečnou pařbu na sadu a Trevor se málem nechal od Ály políbit, úklid našeho doupěte a hlavně to nepřeberné množství věcí nacpat do Luciny. Je až s podivem, co je člověk (teda vlastně skoro člověk (čti ženská)) schopen nashromáždit krámů (pozn. korektora: to je blbost, protestuji). Ale povedlo se.
Je prvního skoro poledne a po třech týdnech vedra k padnutí (cca. 25C no hnus velebnosti) spadla deska vody a močí třetí den, přesně od doby co jsme přestali dřít. To nás ovšem neodradilo a vyrážíme směr Hastings na Ganety (Terej Australský) a hlavně za TMOU. TMA= Tomáš + Martina + Alík (pes děsně se kámošej s Karlem) výteční to lidičkové ze Špindlu (původně Ostrava a ......) a hlavně jsou to telemárkisti a taky jim všichni dobráci píšou jaká je fenomenální zima. Večírek se vydařil a spát jdeme kolem druhé. Vstávání je krušné, mají jít makat na víno, naštěstí močí, takže jdeme pospolu na Ganety. Je to pouhých 10km po pláži tam a to samé zpět (radostí jsem se div nerozplakal) ptáci tam naštěstí boli. A cestou zpět jsme potkali našeho prvního tuleně. Největší radost nám ovšem dělala TMA. Ještě večeře a TMA jela na sad a my pro změnu do Tongariro NP.
Vstáváme brzy kolem páté, Ála je ještě mrkev po Ganetech a nereaguje ani na světlo. Do parku nám totiž zbývá už jen asi 200km a půlka je po gravelu samý kopec a zatáčka. V půl deváté stojíme pod lanovkou směr Mt.Doom (jeden z vrcholů Ruapehu). Už se potíme a nabíráme výškové metry. Odpadám někde kolem 2500m.n.m zkroucen vetřelcem (asi jsem si z ní uhnal vředa) cpu se brufenem a Ála (ona) mi mizí v dál. Asi za hodinku (tu sem vcelku spokojeně prospal - hlavu podloženu šutrem) se vrací, že ty panorámata teda nič moč. Sestupujeme po firnovém poli a alespoň ten tlumí naší touhu po sněhu.
Posouváme se opět dál a to na Mt.Egmont/Taranaki. Spíme cestou v kempu, kde je úžasná arboreta, takže ráno si užíváme prohlídkou eukaliptů, několika druhů cedrů, tureckého dubu a tak všelijak podobně. Do návštěvnického centra dorážíme kolem třetí a na naše Hut pasy můžem chrnět na Sime hut (díky za tip TMO). Kam také vzápětí vyrážíme po asi milionu schodů, hromadě suti a devíti stech výškových metrech jsme v cíli. Je tu páreček Amíků (pozn. kor.: Američanů) a věřte nevěřte i jeden Reflex (nevím, kde se to v nás vzalo, nicméně jsme dokázali vyluštit celou křížovku). Těsně před soumrakem se rozjasňuje a kužel Taranaki na nás pomrkává. Ráno sympaticky pofukuje a jsou mraky (to už tak sympoš není). Po dvou hodinách a šesti stech výškových systémem dva kroky vzhůru a jeden zpět, v závěrečné fázi taky drobátek lezení (2st. UIAA) v silně drolivé skále (jo jo spolulezci pilně trénuju:-)), jsme dosáhli vrcholu. Ála byla nesmírně statečná. Už jen patnáct set dolů (tak půlka je po schodech) a jsme u Luciny. Lýtka odmítají poslušnost a nakonec se s námi ani nebaví.
Projíždíme skrze Whanganui, navštěvujeme Durie Hill, kde je uprostřed kopce výtah na vrchol a vyhlídku a taky super hrabošák (to zas bylo trauma, ženský by se do některých oddělení neměly pouštět).
Wellington - řídím až tam a přestože je neděle je tu provoz, že bych se z toho vopískoval. Přes pět hodin trávíme v Te Papa muzeu (NZ národní) a ještě tam budeme muset. Je sice proti našemu národnímu méně nasbírkované, ale je tu spousta interaktivních atrakcí. Zašívárna na pláži a trocha spánku neb ve tři nám jede trajekt. Ála byla šikovná a do moře jsme nespadli.
Děkujeme Fšem za maily, komentáře, smsky a vůbec dík, že jste. Hore Zdar JAK

Poslední dny na kiwi

Jak to chodí na kiwi epizoda 3

Už jsme po výletu zase v práci a najetí do rutiny je opravdu náročné. Kiwátka povyrostla a zlaté kiwi vypadá jako z nějakého sci-fi filmu jen nemá chapadla ani velké zuby. Je takové lysé a šedivé. Jestli znáte psa naháče, tak přesně tak nebo jako kdyby prase zešedivělo brrrr. Děláme to samé jako před prázdninami, no kreativitu tu nepohledáte.

Ale dost o kiwi. Třeba by vás zajímalo něco z běžného života. Tak začneme tím, jak jsme na tom s angličtinou po skoro čtyřech měsících. Naše angličtina má co dělat spíše se schopnostmi nežli dovednostmi (pokud nevíte, jaký je v tom rozdíl, rádo vám to vysvětlí jakékoliv švihadlo, které nespalo na přednáškách). Dovednosti s angličtinou tu bohužel moc neuplatňujeme proto, že díky bohu nikdo od Jirky nechtěl a nepotřeboval zachránit a nechtěl si O TOM popovídat a co se mě týká, díky bohu nechtěl nikdo namasírovat a bohužel nikdo nechtěl turbínu či její součást, natož si o tom povídat. Slovíčka buď známe, ale špatně je vyslovujeme nebo je známe, vyslovujeme dobře, ale používáme špatně a v nevhodný okamžik nebo a to nejčastěji, nemáme vůbec ponětí, o co se jedná a jen se usmíváme a kýveme. Kdo viděl film Madagaskar zná hlášku tučňáků : Nekecej a mávej“. Takže jsme odkázáni na schopnost improvizace, pokus-omyl a schopnost ovládání končetin a mimických svalů. Nejvíce si to samozřejmě užíváme při nakupování. Většinou nemůžeme TU konkrétní věc najít (a to mi přišla Billa chaotická haha) a musíme se ptát domorodců. Už běžně zahajuji konverzaci takto: „Dobrý den, sháníme tuto věc, nevíme jak se tomu u vás říká, ale vypadá to tak a tak, má to takovouto barvu a používá se to k tomuhle..“ Potom použijeme již výše zmiňované schopnosti plus tzv., hru hlasu (pokoušení se vyslovovat s různou intonací a přízvukem doufaje, že se dotyčný/ná chytí). Naštěstí jsou tu lidí někdy až nechutně milí a rádi a děsně ochotně pomáhají. Tímto se naše slovní zásoba obohatila o slovíčka jako např. těsto na chleba, těsto na koláč – štrůdl, pant, záclonky (mé oblíbené, pořád ho neumím vyslovit, kýchání, škytání apod. samozřejmě pár jadrných výrazů.

Možná by vás i zajímalo, co tu jíme a jak to je tady s potravinami. Je to tu v některých věcech dosti odlišné než u nás - do Podolí, do lékárny...

Máme rádi/oblíbili jsme si:

Maso - Překvapením pro nás byly ceny. Je to opačně než u nás, kuřecí je tu nejdražší a hovězí nejlevnější a velmi mňamózní, na vepřáka tu narazíte jen málo – sbohem snitzl. Maso si dopřáváme, ale pokud je v nějakých akcích. Cena hovězího je cca 12 NZD/kg.

Mléčné výrobky - jsou bájo, kam se hrabeme se smetanami, jogurty a mlékem. Sýry nás trochu zklamaly, třeba tu neseženete kozí či ovčí sýr, takových ovcí tu mají..béééhovada (viz Terry Prachet) jsou jen na maso a vlnu a vše se vyváží. Sranda že.

Ryby – skvělé, i já si šmakuji. Nadchly nás 500g konzervy tučňáka (díky MYFe za tip), ty stoji kolem 5 NZD, je sice thajský, ale to nevadí.

Zelenina, ovoce – moc dobré a druhy které neznáme.

Nemáme rádi/ zklamalo nás:

O pivu a chlebu hovořiti nemusíme, to všichni vědí.

Uzeniny - to byste nevěřili, čemu tady říkají párek brekeke. To by snad ani Miňda nejedl. Štangli suchého salámu či uzeninku tu neseženete a pokud ano, je dovozová a drahá.

Bujóny, pytlíkovky apod. – bujóny jsou úplně bez chuti a jídlo je tudíž jaksi mdlé. Česnek slabota. Vše tu musíte nejdřív rozmíchat v horké vodě, nic není do studené. Sehnat pytlíkovou polévku či br kaši v prášku je nadlidské umění. Čerstvé droždí se tu sehnat také nedá, tož děkuji maminkám za recepty, ale droždí máme jen suché, váhu a mixér nemaje, maje jen hrnek a lžíci hihi.

Kačka a Mamka nám poslaly vánoční balíkodárečky (tímto oběma ještě jednou děkujeme). Maminka byla ale natolik šílená, že sice neposlal kapra a salát, ale rum, štolu a salámy pod názvem Vánoční ozdoby. Překvapivě celníci a bio kontrola její lest prohlédli, balík nám sprostě otevřeli a část zabavili. Ale RUM prošel jupííí a štola taky. Nechápu to, ale nějak jim nedošlo, že rum nebalíme do půllitrové lahve od coly. Salámy asi sežrali (vymlouvali se, že nebyly komerčně zabaleny) a napsali nám, že je za pouhých 79 NZD pošlou zpět odesílateli nebo je zdarma bio zlikvidují. Drazí raději nic neposílejte, nebo to komerčně zabalte haha. Ne vážně, 8.2. plujeme na jižní ostrov a pak ví bůh, kde budeme.

Dnes jen PápálÁla jelikož líbání někoho z Vás popuzuje a uráží.

PS: jestli nám ještě někdo nějakou formou sdělí, jak je v Čechách krásně, kolik sněhu napadlo a že je škoda, že tam nejsme, tak vás přijedeme vykostit. Jirka už min. 3x balil, zkouší si lavinové vyhledávání na dvorku v trávě a strašně úpí. Já úpím také, dělám na koberci andělíčky a mám tendence vařit grog. Tak nesééérte neséérte drazí. Když už pošlete alespoň fotky :)))).

Vánoce hlavou dolů aneb místo sněhu potu dosti

Kiwi se fláká a neroste resp. jen to zelené a na zlaté se zas nesmí šahat páč, je náchylné k poškození a tak tedy vzhůru dolů (vlastně na jih) ale jen malinko. 18. prosince dostáváme volno až do 5.ledna a tak míříme do NP Tongariro a na východní pobřeží severního ostrova. Dva dny se na to připravujeme, uklízíme, perem (Ála), trávíme bezesné noci nad mapou (já), a taky činnost naše nejoblíbenější shoping (po dvou hodinách mírně dezorientovaní časem, místem no a osobou si tak moc jisti taky nejsme) se z Pack-n-save vypotácíme a hurá pryč. Vstříc dobrodružství :-).

Tongariro přichází na řadu první a východ až pak (páč se mnou není k vydržení, což samozřejmě nechápu :-) ). Je 20. prosince relativně brzy ráno (cca. 6:00) a konečně vyrážíme přes Rotoruru-Taupo-NP Tongariro a v něm do návštěvnického centra Whakapapa. A odtud vyrážíme na Tongariro Northern Circuit a jelikož jsme dorazili až po druhé odpoledne tak se jen dokopem na Mangatepopo Hut, kde strávíme noc. Jelikož se chci, chci, chci vydrápat na Mt. Ngauruhoe, vstávám ve 4:00 (po tréninku ze sadu (5:00 everyday) to je sranda) a nikým nerušen stoupám po malých ďáblových schodech k odbočce Ngauruhoe. Systémem tři kroky vzhůru a dva zpět se těsně před devátou vyplahočím na hranu kráterů zvýcí 2287 m.n.m (v rámci tréninku samozřejmě na těžko :-)) a nerušeně si užívám panorámata. Po čtvrt hodině sem dobíhá dálší chlapík, tak na něj mávnu a valím dole. Užívám si sjezd sněhového pole (bohužel jen na botách) a pak už jen ¾ hodiny v lávových valounech – prima sjezd (dolů to jde o hodně snáz a rychleji. V deset se potkáváme na odbočce s Álou. Mě už by to pro dnešek docela stačilo, mám v nohách 1200 m hore a 600 dole :-). Za tu čtvrt hodinu co na odbočce čekala, stihla natrefit na další Čechy Tomáše, Martinu a Alíka (děsně smutně vypadající pes) takže má Karel společnost. Skoro by mě zajímalo estliva Češi netrpí nějakou úchylkou na plyšáky – téma na psychologický rozbor, co myslíte? Hromadně vystupujeme k Jižnímu a Rudému kráteru a taky na vrchol Mt. Tongarira, ženský ústní dutiny nezavřou a po výměně kontaktů a dojítí k Emerald lakes se loučíme. TMA pokračuje dál Tongariro Crosingem zatímco my sestupujeme na Oturere Hut. Ráno opět vyrážíme brzy (to je teda dovolená :-)) a lávovou polopouští s neuvěřitelně tvarovanými balvany, sem tam stromem čí trsy travin pokračujeme stále níže obtáčeje okolokol Mt. Ngauruhoe (panorámata :-)). A pak už jen podél řeky pouhých 16 km zpět do Whakapapa Village. Ještě se stavujeme u jezer Lower Tama a na vodopád Taranaki. Někdy po čtvrté dorážíme do Visitor centra a tam světe div se (a Čecháčku zvlášť) nám vracejí peníze za noclech v chatě – neb jsme to ušli místo plánovaných čtyř dnů za tři. Myslím, že na lehko by se to dalo ujít za dva, tedy pokud vyrazíte první den ráno ne jak my :-)).

Je Štědrý den a tak jsem si chtěl nadělit výstup na Mt.Ruapehu (resp. Mt.Dome), jako na potvoru je předpověď pro dnešek silně nejistá a nahoře má být mrtě sněhu. A tak otáčíme a jedem na druhou stranu parku do městečka Ohakune, kde je jiné visitor centrum s naprosto jinou předpovědí (samozřejmě sunny and fine) a taky, že sněhu zas tak moc není a navíc je silně rozměklí takže v poho. Taky tam byla asi o 1000% milejší paňmáma. Zajíždíme do parku a zabydlujeme se v campu. Povalujeme se a necháváme odpočinout znavené svalstvo. V rámci Vánoc se jdeme umýt do místní říčky. Je tak 25 C na slunci, takže se potím jako pr....e. Nicméně po napůl vskočení a napůl zřícení do toku se o mě pokouší infarkt – říčka teče asi odněkud z Ruapehu a cestou bere snih :-)). Takto osvěženi/omrznuti chystáme tradiční štědrovečerní večeři - smaženou slaninu na toustech, mrkev. A potkáváme Frantíky (Piera, Florise, Helen, Jeana), kteří zdobí stromek plavkami, ponožkami a vůbec vším co mají po ruce, vypadá to velmi efektně:-). Zvou nás na večer k nim ke stromku, takže po večeři dorážíme a zábava je až do půlnoci, kdy odpadáme, ale Frantíci paří dál.

Ráno před odjezdem se u nich stavujeme a dostáváme dárek k nezaplacení - bochník CHLEBA a taky recept na pečení onoho skvostu:-)). Srdečně se loučíme a míříme k Waitonga Falls a pak zpět na nový pokus o Ruapehu. Který kvůli počasí, tentokrát vítr, je opět neúspěšný. Asi se sem budeme muset vrátit (jenom nevím estliva to Ála přežije, trošku to připomíná Krkonoše – Tongariro už zase :-)). Jedem na Východ přes Waiouru do Napieru a Hastings. Sjíždíme z highway No.1, která je dvouproudá, jeden pruh tam a druhý sem. Na silnici, která je v mapě značená jako naše okreska, což tady znamená, že je to zpolovice Gravel road a navíc je to takové Irsko furt nahoru dolů a samá zatáčka (ještě, že je Lucina automat, jináč bych si ruku uřadil až k lokti). Průměrná rychlost cca. 45km/h. V Hastings je všude zavřeno neb je všude zavřeno – nievari sa, ty víš Yvánku... (svátek) až na fastfoody a infocentrum, kde se dozvídáme, že Ganeti (Terej Australský - vesměs jediná věc co mě na východě zajímá) sice jsou, ale dnes a následující dva dny je pláž u Cape Kidnappers uzavřena fňuk. A tak do Napieru na artdeco (hmm hranaté baráčky:-)) a hlavně turecká restaurace, kde mají skoro tak dobrý Kebab jako v Kurdistánu:-). Ála se cpe musakou až má boule za ušima. Cestou ještě potkáváme mršinu místního divočáka, z které je Ála u vytržení a rozesvětluje jí né příliš úspěšný den. Camp u jezera plný lidí a boha dětí...

Pobřeží je naprosto našlapáno, všichni rybáří grilují a pokřikují no prostě něco pro nás homofoby:-)). Utíkáme k jezeru Waikaremoana. Původně jsme chtěli přímo k němu, ale pro změnu je tu lidi jako sr.... A tak jedem kousek dál kde je zadarmoví DOC camp, kde se může rozdělávat oheň. A tak teda ohníček (Kačenko tak čtvrtinoví než by sis představovala:-)). Na večer začíná pršet, ale nám to nevadí my hoříme dál:-).

Po ránu vodopády zase a gravelová zatáčkovka zase. Jedem přes Gisborne, kde je nějaký festival, který míjíme (asi už jsme rakve) bohužel i s Jonasem a Teresou:-(. Procházkujem na nejdelším mole na severním ostrově v Tolaga Bay. A kousek odtud taky nacházíme camp, tentokrát jsme rozšoupli, mají tu i sprchy s teplou vodou.

Autoturistika pokračuje silnice č.35 se kroutí kolem pobřeží kolem moříčka a tak každou chvilku stavíme, abychom si namočili nohy a zkonstatovali, že je to příliš studené. Dorážíme do Ruatorie, kde kupujem permit na chatu pod Mt.Hikurangi a hurá do kopců... na chatě máme být my a ještě jedna osoba. Ve tři se vykolébáme z auta a razíme nahoru do vrchu na tabuli píšou, že to máme 4-7 hodin, obloha je zatažená a fučí tak, že by Ála potřebovala závaží nebo radši pytel cementu. Cesta se vine mírně do kopce sice mírně zato pořád. Po dvouch hodinách se dělá krásně Mírovatě (Kalousovvatě – fičí jak o život, dvoumetrová panorámata jen nesněží, ale alespoň prší :-)) a protože skialpinista se svým oblečením stále pracuje, tak nasazujeme Gore a sápeme se dál. Potkáváme běžící osobu Kiwandu, co s náma měla být na chatě, jak sviští dolů. Ještě nám řekne, že na chatu je to půl hodiny. Po dvou a půl hodině od parkáče dorážíme na chatu (moc nechápu 4-7 na ukazateli, anebo jsme chrti:-)). Chata nám nostalgicky připomíná Zvoničku, jdu štípat pokroucené jakoby polena a za chvíli už hoří v kamnech. Vaříme čaj, dřevo praská a za okny se čerti žení - co víc si přát?

Ráno, no vlastně ještě v noci, vstáváme ve dvě, abychom stihli východ slunce, ale Míra si sem zaletěl na návštěvu, nebo na nás usilovně myslel:-). A tak vstáváme co hodinu, abychom nakonec vyrazili v sedm do pošmourna a větrna. Ještě, že tak vítr během hodiny rozfoukává mraky a nás téměř taky. Od chaty strmě stoupáme buší, kterou vzápětí nahradí vysoká tráva v které se schovává její žahavá příbuzná, která nás příliš neuchvátila. Obcházíme Hikurangi až do nenápadného žlabu, kterým se drápem nahoru (1-2UIAA). Ála je extrémně statečná a souká se nahoru na hřebeni, pro změnu fučí. Nicméně na vrchol jsme se vysápali. A teď veselí sestup i tentokrát Ála zabojovala, samozřejmě s celou řadou nepublikovatelných výrazů na adresu moji, Ferdy a vůbec celého světa, dokonce i bez cigára (došly). Jsme ve zdraví sestoupili z této 1785m vysoké hory – nejvyšší to nevulkanické hory severního ostrova. Mimo to je z ní vidět východ slunce nejdříve na světě (ale to my neviděli, ten Míra:-)) a taky je posvátná. Tak už jen nafotit maorské skulptůry pod chatou a švihíc k Lucině. Děkujeme Ferdovi za prima tip (teda vlastně hlavně já:-)). Ještě frčíme do Te Araroi na East Cap.

Pro změnu vstáváme brzy (3:00) na východ slunce na East Capu (nejvíc nejvýchodnější maják na celičkém světě) běžíme po pouhých 756 schodech, abychom to stihli a ono jo. Trochu nás překvapilo, že tam dovalilo dalších osm lidí. Cestou zpět se zastavujeme u údajně nejkošatějšího stromu Pohutukawa, vypadá trochu jako malí les (22 kmenů) a je to ten s těmi červenými květy. Dál a dál ještě navštěvujeme kostel, kde Maoři kdysi zabili misionáře (asi to byl hodný pán). Campujeme kousek za Hawaií (to koukáte co). Je Silvestr a tak se jdeme poprvé a naposled v tomto roce koupat v oceánu (pro ty co nevědí tak v jižním Pacifiku) fuj je to slané (to by mě zajímalo, kdo to tam sype). A taky jsme bodybordovali – to je ďábelský vynález (děkujem do ValMezu a Klatov hodným půlmoravským kamarádům). Pak už jen obžerství a světýlka.

Projíždíme Opotiki a za ním je stavění z písku, fakt dobrý. Ve Whakatene jdeme očumovat pobřeží, je tam maorské shromáždění asi na Nový rok. Tančí, zpívají, taky proslov byl a hlavně jsme viděli Haku – fakt hustý. Jdem dál kvuliva Kačence (no vona je to spíš voda na Riedloškuv mlejn:-)) neb je tady její socha tedy maorské ženštiny zvýcí jméno Wairaka, která pronesla památnou větu: Kia Whakatane au I ahau! (Budu se chovat jako muž :-)). A pak už jen po pobřeží dom.

Nu na závěr se patří zhodnotit nu bylo to pěkné, ale když to srovnám s výletem na Kokořín...

P.F. 2010

Vse nejlepsi do noveho roku, hodne stesti, zdravi atd. Dekujeme za Vase komentare a prizen. Libaji Vas Ala a Jirka