Jih Severního ostrova a Mt. Holdsworth

Je dopikáno a rehabilitací některých členů expedice po hangi (Karel se zase ožral jako správný Rýdloška) je výprava na jih Severního ostrova, kde jsme v minulosti navštívili pouze Taranaki. Volba padá na Mt. Holdsworth circuit trek (okružní výlet) v Tararua forest park a ještě něco kolem. Po veselých osmi hodinách za volantem a minutí překrásně zasněžených sopek v Tongariro NP dorážíme do Mastertonu a do kempu pod nástupem na trek. Upadám do komatu.
Ráno je překrásné a řádně zmrzlé. Pobalujeme a za chvilku již stoupáme směr výhlídka a dál na hřeben. Cesta se klikatí jak jinak buší vzhůru, sem tam nám cestu zpestřuje lezecká vložka. Po překrásných devítistech výškových metrech dorážíme na Powel hut (chatu), kde se krmíme a přioblékáme neb na hřebenu pěkně fičí. Z vrcholu Mt. Holdsworth je pěkný výhled na postupující frontu, jsme osvěžováni silným nárazovým větrem. Obojí si řádně užívám pouze já, jelikož se Ála obtáčí kolem konstrukce vrcholového kříže a cosi si mumlá pod kapucou (pravděpodobně nepublikovatelné). Stoupáme a klesáme a blížíme se k Mt. Jumbo a stejnojmenné chatě, jež nás na dnešní noc hostí. Z Jumba na Jumbo hut nasazujeme 2. kosmickou rychlost a zavíráme za sebou dveře pět minut před deštěm. V chatě je deset lidí a sedm z toho jsou učitelský (jsem v obležení), je tu teplo a dokonce plynové vařiče. Cpeme se rýží s prasopsem (Cornbeef – hovězí, neco jako hovězák ve vlastní šťávě, ale lepší) trocha konverzace a sladké zapomenutí. Ráno jako malované - vidět je tak tří metry a to s těží. Pro změnu prší. Dlouhý sestup a před polednem jsme u Luciny. Původně jsme chtěli navštívit Cape Palliser (výběžek údajně moc pěkný, cca 50km tam a i zpět), ale po získání nové předpovědi plány přehodnocujeme a valíme směr Otaki a Otaki forks, kde netrpělivě očekáváme TMU. Jelikož padá deska vody a to tak, že pořád a TMA se někde zajebává (pozn. kor.: autor má zřejmě na mysli hledání kukuřičného pole z důvodu plození potomků). Trávíme den ve Waikanae, kde se nachází automobilové muzeum, zde obdivujeme množství nádherných stařečků automobilů a motocyklů. Jen jako ochutnávku: Al Caponův neprůstřelný Cadilac, veterán utruhlaný z měděného plechu, Ural 3 (Ály oblíbený název pro stroj), několik Indiánů a tak. A taky tu mají něco od nás Tatru Saloon 77 a mnoho dalšího:-). Kulturně vyžiti stále čekáme na TMU. Ta mezitím srdnatě bojuje s mezinárodní lodní přepravou a doráží až za dva dny.
Jelikož se mezitím poněkud umravnilo počasí (čti prší jen každou půl hodinu) a proto do lyží a hurá do kopců resp. na Mt. Craford. Dnes ovšem jen Field hut. Je to tři hodiny a my tradičně vyrážíme velmi brzy (tj. třetí odpolední). Sotva ujdeme kilometr, pro změnu začíná pršet a potkáváme učitele outdoorových aktivit se sedmi studenty, jdou na chatu a za tmy zpět v rámci volitelného kurzu. Stoupáme řádně se potíc. Přestalo pršet. Stále vzhůru. Setmělo se.. Začalo sněžit. Bomba. Zasněžená palma má něco do sebe:-). Chata je perfektně vymrzlá. Asi hodinku se bavíme dřevem a poté konverzujeme půl metru od kamen. Vůbec se nedá spát Ála hrozně drkotá zubama, kostma, kloubama - kýho víra čím to dělá, ale fakt se u toho spát nedá.
Ráno roztápím kamna, házím na zmrzlinu ještě svůj spacák a jelikož odmítá vystrčit byť jen špičku nosu, jdu se projít sám. Krásně sněží nikde ani noha nic moc vidět není, ale SNĚŽÍ:-)). Po dvou hodinách se vracím, uvolňuji Álu obtočenou kolem kamen a jdeme stavět Huhuláta. Pak balit a tajícím sněhem dolů vstříc TMĚ. Samozřejmě na úpatí se mraky trhají a vykukuje blunce a ukazuje nám bělostné vrcholky okolních kopců z kterých jsme právě slezli. V takové chvíli není hanba, když polárník uroní kroupu (pode mnou to dost rachotilo). Nicméně nás čeká TMA. Martina je nachcípaná, takže zalézáme do chalupy, kde topíme jak o život s tím, že zítra opět kopce.
Chyba mostu totiž lávky. Deska vody, padají hov... s hákama. Zběsile vyváříme a hrajeme společenské hry:-). Vrcholem večera je hra na filmy. Mužská sekce samozřejmě exceluje (páry jsou separovány naštěstí) a hravě předvádí takové špeky jako Tobruk či Růžového pantera. Dobrého pomálu a tak TMA jede zpět do Wellingtonu bojovat o svůj balík (Hrdině zvítězili) a my vstříc Trevorovy a kiwi (toho není nikdy dost:-)).
Děkujeme za komentáře a veškerou podporu a brzy nashle (Už stříháš metr Tchýňko?). A speciální pozdrav do Asie Úžasňákům:-). JAK

Hádám, hádá, hádáme aneb jak se rádi míváme

Jsem tu zase po dlouhé době s normálními zprávami a informacemi z našeho běžného života tady u protihlavců. Jistě vás už některé ty řečičky o výletech a o tom jak já už nemůžu, simuluji apod. nebaví, tak tady něco pro Šubrtky.
Doneslo se nám, že jsme se rozešli nebo že se rozcházíme, líheň této informace je údajně v Hudy Lidická. Hmm tak o tom ani jeden z nás nic neví a zřejmě na tom budeme muset ještě zapracovat. Pravdou je, že někdy jsme tak říkajíc na nože a jak říkal kamarád Ondra Němeček, který se již se svou drahou z NZ vrátili: „Co ti budu povídat, byly těžký chvilky...“. My tedy nejsme jiní a i jiné páry to tu mají stejně, prostě jste spolu 24 hodin a někdy si lezete krkem. Rizikové situace jsou:

1) Jirka řídí a já naviguji (stupeň rizika vysoké neb Jirka teď řídí pořád a já jsem jako sl. Daisy)
Verze A.: řidič absolutně nespolupracuje s navigátorem; nechápe, že navigátor v dané lokalitě nikdy před tím nebyl a tudíž nemůže vědět, kde je správná cesta, pokud to v mapě není; pokud je nutné se vrátit a tudíž otočit, neskutečně piští. Řidič si plete strany jako ženská a je ke všemu nahluchlý.
Verze J.: Ano, ano riziko je vysoké neb řidič nejenom nechápe navigátorovy problémy, ale také nedokáže pochopit, proč navigátor neustále zuřivě točí mapou jak větrným mlýnem. Z toho samozřejmě plyne, že neví, jestli navigátor myslí pravou v mapě, podle sebe či opravdu vpravo. Řidič samozřejmě nahluchlý není, jedná se pouze o běžný mužský obranný reflex zvaný selektivní hluchota (vpravo jet samozřejmě můžu, ale pokud je tam zákaz, tak vpravo prostě neslyším a následný jekot samozřejmě také ne).
2) Alenka si půjčuje či operuje s Jirkovým vybavením, náčiním – pičičuramenty (stupeň rizika nejvyšší, hraničící téměř se smrtí)
Verze A.: zvažuji zakoupení vlastního vybavení, které se nemusí ukrutně složitě čistit, obsluhovat, pokládat a odříkávat při tom tajné mantry, aby to vůbec fungovalo. Nikdo na mě nebude koukat se zvednutým obočím, poulit oči a vřískat, jeden z toho má málem tiky. V jednoduchosti je síla, chytnu, zmačknu, zatáhnu, co víc si přát, že...
Verze J.: Pravděpodobně Alenka naráží na osvědčený vařič Primus. A ještě stále nepochopila základní fyzikální zákony a jevy typu pokud je sání vzduchu ponořeno v benzínu, opravdu velmi těžko může sát vzduch. Po použití vařiče ho vrací očouzen k nepoznání a tím vyvolává krajní nelibost majitele. Velkou neznámou je též, že po řezání papíru čí alobalu se nůž kupodivu ztupí (tohle asi zná každý chlap - asi jim to programují geneticky).PS: Mantry jsou samozřejmě tajné a jen tak někomu je neprozradím:-).
3) Alenka nakupuje (stupeň rizika střední)
Verze A.: údajně děsně utrácím za jídlo a blbosti, což samozřejmě není pravda. Někdy to jen malinkato přeženu, ale to je způsobeno tím, že mě mučí hlady, jsem podvyživená a nakupovat chodím vyhládlá. Ze strachu, že by někteří jedinci namáhavou túru nepřežili, se někdy trochu unáhlím. Jirka také nechápe mou zálibu okukovat a prolézat místní second hand obchody a hrabošáky, které jsou velmi zajímavé čistě z průzkumného a sociologického hlediska samozřejmě, ale o tom zase jindy.
Verze J.: Co na to říct/napsat asi NIC, jdu se z sociologického a průzkumného hlediska projít. Jo ještě jsem zapomněl Lucina je pravděpodobně nafukovací.
4) Máme se rozhodnout kam, kdy a co budeme dělat, pojedeme (stupeň rizika vysoké)
Verze A.: tady není co dodat, to si asi dovedete představit...kompromis, kompromis a zase kompromis :)))
Verze J.: Kompromis co to je, to jako, že děláme co chce Ála?
5) Jídlo aneb kdo komu a co sežral (stupeň rizika zvyšující se)
Verze A.: Jirka, Jirka a zase Jirka. V nestřežených okamžicích, většinou když spím, mi – nám vždy něco sežere. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohl být důvod k hádce, ale je přátelé. Já třeba 2 hod vařím, záměrně toho udělám kotel, aby zbylo i na druhý den (už si dávno nemyslím, že by mohla zbýt na dny dva) a on to klidně po tom co říká, že se brutálně přežral, za 2-3 hodinky dožere, nejčastěji u filmu či knihy. No nezabilY by ste ho? Tímto chci požádat, zda byste mi nemohli zjistit, kde se dají sehnat a zakoupit várnice, protože jestli my spolu budeme bydlet a někdy se nedej bože rozmnožíme, tak budu muset nějaké pořídit.
Verze J.: K tomu jen, že Ála jí asi třikrát tolik co já (a to váží o pouhých 30kg méně) a neustále kvílí, že má hlad.
6) Pohyb po městě, rušných silnicích, orientace, čerpání pohonných hmot (stupeň rizika střední)
Verze A.: Jirka je při řízení ve městech prudérní, zmatkuje a totálně se neorientuje. Větší provoz nemá rád, nepěkně komentuje schopnosti a dovednosti ostatních řidičů (nadává jako dlaždičský špaček). Pokud řídím já, obviňuje mě z fitipaldismu a jiných výmyslů. Co si budeme povídat, je to druh LESNÍ.
Verze J.: Ano, při jízdě ve městě jsem pruderní (všichni tu totiž jezdí na druhé straně). Schopnosti jiných řidičů komentuji pouze pokud je nenaučili používat blinkr. K fitipaldismu pouze když Ála řídí a má podivný lesk v oku řítíc se 90kmh do zatáčky značené 65kmh s výkřikem Schumachr, tak zuřivě kontroluji pásy, lituji,,že jsem nemočil a tiše se modlím.
Verze Karel na bod 1-6: Je mi to fuk páč jsem lední

Jak jsme si to odpi(y)kali

Modří již vědí, že jsme zpět na severním ostrově a již jsme začali zase pracovat. Na picking alias pikání (česání) kiwi jsme se nechali zaměstnat tentokráte jinde v TePuke a to u staré, známé a prověřené party Roderick brothers (bratři Jeff a Berry). Představu vo co gou jsme již měli od našich drahých kamarádů a to především od Půlmoravských - Verči a Jirky z jejich videa. Stejně jsme první den byli nervózní jako prvničky, lehce se nám houpal žaludek a čekali jsme, co bude. Kupodivu nás místní a ani ostatní pracanti, kteří začali dříve, nesežrali, my byli uvedeni do problematiky. Potom jsme čučeli jako sůvy, když jsme zjistili, že jeden batůžek musíme naplnit do 5 min zlatým kiwi a do 3 min zeleným. Podotýkáme, že do batůžku se vejde fááákt hodně kiwi, cca 18kg (názory na váhy se liší). Zlaté se trhá pomaleji, jelikož je křehčí a může se snáze poškodit, tak s ním musí jeden zacházet jako s vejcem. Tato zjemnilost je nejspíše dána tím, že nemá vůbec charakteristické osrstění (už asi vím, proč je Jirka druh lesní hihi). Plné batůžky se vysypávají do Binů (dřevěných bedniček (pozn. korek: bednička zvící pouhých 400kg podle mě je to bedna a docela velká)) a do jednoho z nich se vejde cca 22 batůžků. Vše samozřejmě závisí na kvalitě a velikosti ovoce. Jeden traktůrek veze vždy 3 biny z místa A do místa B, kde s vymění s traktůrkem C....no abychom to shrnuli, češete, nasbíráte, vysypete atd. a to od 8:30 do 17:30 viz instruktážní video, které dodáme později. Pracovní doba na pikání je taky taková legrace. Nikdy nevíte, kdy a jestli vůbec budete pracovat. Pokud prší nebo je velká rosa, čeká se než kiwátka oschnout. To platí dvojnásob u zlatého kiwi naháče. Takže ráno vstanete, opaříte se čajem, zapnete telefon a čekáte, zda vám přijde sms a zda budete pracovat a od kolika hodin.
Někdy jsme pracovali dlouho i za tmy při světle reflektorů a čelovek, někdy jen pár hodin a někdy jsme měli i více než 3 dny volna. Nejdéle jsme pracovali 10 dní v kuse a to se musíme přiznat, že jsme se už modlili za déšť a to všichni. Bohužel jsme to nějak přemodlili či co a pak lilo pořád.
A jak se nám to - tam vůbec líbilo? Líbilo se nám tam moc. Práce je to psychicky nenáročná, holt je to jen dřina. Co bylo úplně jiné a super bylo to, že tam byla skvělá banda lidí - skřeťáků. A to jsme předtím nezažili. Občas jsme si připadali jako v nějakém animovaném filmu od Warner Bros. Tolik poťouchlých lidí na jednom místě ccc, skoro jsme Jeffa a Berryho podezřívali, že to je jedna z podmínek přijetí do práce (pozn. korek: Ála měla dokonalé předpoklady stát se Roderikovic trvalým zaměstnancem:-)). Byli tam s námi lidi snad odevšud a my byli jedni z nejstarších hahaha. Občas se po práci pilo pívo, na které zval šťastný majitel sadu, že už má jako hotovo a za sebou nebo se jen tak sešlo u někoho na večeři nebo se jednou šlo hromadně na bowling (musím poznamenat, že jsem byla famózní a byla jsme dotazována, jak často v Čechách hraji (pozn. korek: Jako by tu něco zavánělo, necítíte to taky?:-)). Evidentně to vůbec neumějí hrát, když byli udiveni z mých podprůměrných výkonů 170 bodů). Velká legrace byla i během česání, povídalo se, učili jsme se navzájem sprosťárny, dělali si naschvály, zpívalo se. Hned to jinak utíkalo. My si asi nejvíce oblíbili izraelskou (Yoni, Tomir, Asa) a francouzskou partičku (Max a Roman) (tak bacha Lewi a Kuře už umím 3 slova hebrejsky). Ke konci pikací sezóny jsme se začali rozpadat a loučit, vyvrcholením bylo Hangi (maorský způsob „Seetnova hrnce, vše se zakope do země a rozvaří – maso, sladké brambory, dýně), které každoročně Roderici pořádají na rozloučenou. Lidi takového žrádla jste snad neviděli a kolik dortíků k tomu bylo, mňam. My přispěli starým dobrým štrůdlem (pozn. korek: no on byl vlastně nový a dobrý taky). No utřeli jsme slzy, rozloučili se, napsali si kontakty a vydali jsme se vstříc novým dobrodružstvím.....

Pápec Jižní ostrove

Na konci každé velké výpravy je vhodné několika slovy poděkovat, zhodnotit a tak. A tak tedy milí pozůstalí, matky, otcové, sestry, bratrové, Tetičky, strýcové, bratranci, sestřenice, přátelé, kamarádi po měsících útrap a strádání na pokraji smrti mrazem, hladem, vysílením nadešla ona vytoužená chvíle, kdy jsme se navrátili do země zaslíbené Kiwilandu:-). Není pro nás hanbou v místě slavného Kiwi uronit kroupu.
Nicméně jsme se rozhodli Vás ještě obdařit malou statistikou z jižního ostrova:

Počet ujetých km Lucynou: 6119 (většinu já, Ála s Karlem jsou slečna Daisy)
Počet ušlých km vlastníma nohama/tlapami: 529 (malé procházky nepočítaje)
Počet nastoupaných výškových metrů: 13874 (víc než 1,5x Mt.Everest)
Počet naklesaných výškových metrů: 13117 (1,5x Mt.Everest)
Počet napádlovaných km: cca.35
Počet koupání v řekách/jezerech: 23x (to se týká spíše mě, Ála je čuňák a koupe se ve sprše)
Počet koupání v oceánech a mořích: 1x
Počet sebevražedných pokusů: 2x (tato statistika se týká pouze a jenom Batmana Ály)
Počet úderů do hlavy o různé předměty: cca. milionkrát (způsobené poruchou orientace převrácením hlavy dolů)
Počet zkonzumovaných plechovek tučňáka: 58 (na NZ asi nejvíc za dosavadní život)
Počet přejetých possumů: 0 (ke smutku veškerého obyvatelstva NZ, zvláště designerů silnic)
Počet slunečných dní: 20 (toto číslo je pouze orientační:-) )
Počet sabotovaných akcí Álou: 4 (věsměs s výmluvou na počasí)
Počet sabotovaných akcí přírodou: 3 (velryby Kaikoura- Tsunami alert, Kepler- bouřka, ale pořádná, Milford Sound- sesuvy půdy)
Počet získaných receptů: cca. milion (samá zdravá a vydatná jídla :-) )
Počet slíbených telefonátů, sms od Kuby von Telenovela: 0 (asi ho Ála zase vystrašila anebo nás prostě nemá rád)

Tímto děkujeme za pozornost a zase se ozvem. Jdeme trhat kiwi. Hore totiž Kiwi Zdar JAK

Nelson Lakes part II.

Z Arthur passu nás vyhnal déšť a čas neb nám za pár dní frčí trajekt. Ale pár jich ještě zbylo a tak jedeme přes Greymouth a Westport do St. Arnaud a Nelson Lakes NP. Kruh se uzavírá no dobře tak teda spíš šišojid:-). Úplně nevíme co se děje, ale je neuvěřitelně hezky. Jak je naším tradičním zvykem dorážíme na parkáč kolem třetí. Balíme a vyrážíme na Speargrass Hut - zase. Cestou potkáváme lovce - zase. Jedinou vzrušující událostí bylo napadení vosou a následné obdržení pigára. Ále, která jí vydráždila, se samozřejmě nic nestalo. Nebo že by jí na mě poštvala? Chata je dost nacpaná a dřeva na topení tu moc není. Takže vyštvu Álu, aby se družila a jdu si zaštípat (och jak povznášející mají tu sekeru od Bahca:-)). Ostatním na chatě připadáme zřejmě jako ufoni, že přijdeme a hned děláme dřevo, které tam přeci vždycky NĚKDO připraví, ale na to jsme si již zvykli.
Ráno vstáváme na naše poměry neskutečně pozdě (tj. 7:00). Vyvařujeme si a za chvilku už zase spokojeně stoupáme údolím vstříc novému potu, krvi a slzám:-). Po osmy set výškových metrech jsme na hřebeni a otvírají se nám panorámata a výjimečně ne dvoumetrová. Je to až s podivem, už druhý den svítí blunce. Mimo jiné shlížíme na Angelus Hut, která je fungl nová a bude se za tři dny otvírat (tak by TMA mohla být první, kdo jí odzkouší:-)). Nicméně naše cesta vede od ní po hřebeni. Ála je extrémně statečná a téměř bez reptání hopká suťovým polem. Trošku pofukuje, ale furt svítí, jenom abychom se nespálili:-). Na jednom rozcestí jdeme skouknout shelter a na zdi objevujeme známky působení Jary Cimrmana (on byl snad všude-skutečně velký cestovatel). Odbočujeme na Bushline Hut, kde budeme dnes nocovat a jsme tu sami - Hurá. Všeho do času resp. do půl hodiny jsou tu dvě rodinky (NZ,I) a za hodinku další dva párečky (DE, CA). Pro změnu si zpestřuju odpoledne štípáním dřeva. Ála piluje italštinu (spíš doluje její zbytky z paměti) s Italem, který tu žije už sedm let a mě se furt někdo na něco ptá. A je tu šest smradů (6-12let) ale ani moc neřvou:-). Ála se nás přes noc snaží ugrilovat na kamnech, které rozjela na červenou kontrolku – silně zvažuji opuštění chaty a spaní venku:-). Ani jí nikdo nechtěl zabít (všichni se kolektivně koupali ve vlastním potu) až na Kanaďana.
Ráno jsem v šoku, smradi se po probuzení bez řečí oblékli a zmizeli ven. Opět vývařovna a už jen seběhneme z hřebene dolů k Lucině a přes Blenhaim do Pictonu, kde máme sraz s TMOu. Která nás zákeřně převezla a přijela si ve Ferdovi (Rotschildové už mají druhou dodávku (na NZ)). Máňa (to je ta původní stojí v Hastings a čeká). Probíhá žvanění a snaha sdělit si v tak krátkém čase vše nezbytné informace a zážitky (což je samozřejmě zhola nemožné), konzumace všeho možného, porovnání a doplnění filmotéky, vaření luxusního rizota eintopf (samozřejmě ho musela stvořit mužská sekce), focení pipek Pukeko a nakonec Srdceryvné loučení (my míříme směr dřina na sadu a oni užívat si jih (čubky jedny)). Kupodivu se mi daří nalodit se, aniž bych torpédoval trajekt. Cestou šmírujeme Albatrosy a já asi viděl velkou rybu (Ála mi to nevěří páč šla zrovna čůrat). Zpět na severu. Projíždíme Welington a jelikož se nám podařilo vyšťourat, že v Otaky je outlet IB (jégrovo vlněné nejlepčí spodní prádlo alias woolens), tak tam samosebou musíme:-). Zde dáváme zabrat již tak dost ztenčené peněžence a dokupujeme IB. Pro některé šťoury musím silně odporovat IceBreaker hřeje i když je totálně durch (tedy alespoň mě). V Taupu peněžence ještě odlehčíme nákupem potravinové pomoci v Pakáči. A pak po krásných deseti hodinách řízení cca ve 23:00 dorážíme do chatičky Sweet Home TePuke. Zde bohužel nenacházíme náš důmyslně ukrytý klíč od chaty i přesto, že jsme se před tím Petera sms ujistili, že je tam jako vždycky. Představa zkaženého jídla přebíjí strach a ostych buditi Petera a dožadovat se klíče. Hluboce se kajeme a vrážíme jim lahvinku jako omluvenku. Rychle vybalujeme věci, jídlo a usínáme s pocitem, že konečně jsme zase „DOMA“.

West Coast

Jsme znaveni takže dlouho vyspáváme, a pak přebalujeme Lucinu. Těsně po té začíná pršet. Z tohoto důvodu máme dnes naplánovanou autoturistiku. Svištíme po highway č.6 na pobřeží a podél něj na ledovce. Prší opravdu značně. Fox Glacier je vesnice těsně pod ledovcem na který se samozřejmě hrneme podívat. Bohužel s námi tentokrát snad celá Čína, lidí jako sr... Za zábrany se nesmí tak tedy jen k nim. Vracíme se zpět do vesnice okouknout ceny za helikoptéry, guidované výšlapy a tak. Pokouší se o mě infarkt s mrtvicí zároveň. Ještě jedeme k jezeru Matheson na panoramatické výhledy na Jižní Alpy. Ty se samozřejmě nekonají páč je oblačno a v zápětí prší. Posouváme se dál k Franz Josefovu ledovci. Už je tma, přesto se na něj jdu podívat. Nikdo tu není:-) a vidět je opravdu jen trochu.
Ráno kupodivu neprší tak se k ledovci vracíme, Ála opět odmítá jít se jen podívat. Dál a dál odbočka k jezeru Okarito výjevy jsou za deštěm a Ála se nenechá zlákat ani na kajaky s výkřiky, že jsem Magor. Ošklivě se nám rozblikala kontrolka výměny oleje nu což před pár okamžiky jsme šťastně překročili hranici 15000km najetých téměř bez nehody:-). Ještě se s asi s půlkou zemegule kocháme Pancake rocks (Palačinkové skály). Dorážíme do Hokitiky kde objednáváme Lucinu na výměnu oleje, ubytováváme se v lidském kempu (čti sprcha+trouba). Pereme, vyváříme, zlidšťujeme se a večer jdeme na Glow wormy taková odrůda světlušek – hezké to bylo.
Ráno vstávám v pět peču chleba a něco vám smolím. Odvoz do servisu, knihovna (free internet), Jade factory (spousta krásných kamínků). V továrně potkáváme další Čechy (Ondru a Andreu) takže žvaníme, vyměňujeme typy a tak. Ponožkárna – prodejna a muzeum fakticky paráda:-). Přicházejí Thunderstorm jak od AC/DC provazi deště a v tomhle míříme do pohoří Arthur pass. Cestou si ještě vylepšujeme karmu podarováním silničářky koláčem (odpovídá Ále – I love you:-)) A pak se zašíváme v Arthur pass villige v DOC kempu kde je šeltr dokonce s elektrikou. A sladké zapomnění, ani nebylo moc zima.
Pro změnu prší, Docáci nám nedoporučují tůru na Avanche peak, že zítra bude líp. Čekáme vyváříme, Ála šije a já dopisuji resty za Rees-Dart a Mt.Aspring. Poflakováním trávíme celý den a počasí je proměnlivé (čti občas na nás vykoukne i slunce). Další den ráno pro změnu prší a to pořádně:-). V DOC říkají, že bude pršet celý den a fouká víc než včera (70-100kmh), ale že zítra bude určitě líp. Druhý den valení nedávám tak se navlékám do nepropro oblečení s tím, že se alespoň tak na dvě hoďky projdu. Mířím k Avalanche Peak treku, že vylezu alespoň nad hranici buše. Cesta vede poměrně strmím potokem :-). A když jsem dorazil na hranici buše tak jsem si řekl když už jsem tady tak můžu o kopeček dál. A když jsem stál na něm tak jsem si řekl, že když už jsem tady tak můžu jít ještě dál. Až nakonec jsem po dvou hodinách a deseti minutách stál na vrcholu Avalanche Peaku a sluníčko se ukázalo na deset vteřin tak jsem udělal dvě fotky:-). Všude píšou, že je tu báječný rozhled do tří údolí a vůbec na celý Arthur Pass, já měl pro změnu 2m panorámata. Mažu dolů. Prší a fouká jak o závod, nostalgicky vzpomínám na Krkonošský trénink s Mírou (Kalous) a je mi vlhko a dobře. Po třech hodinách patnácti minutách jsem na konci treku v nohách 7km vzdálenosti a necelých 1100 výškových metrů nahoru, dolu (škoda, že na sadu forma záhy opadne:-( ). Úplně my není jasné časování místních tras páč na tenhle trek psali 6-8 hodin, fakt tomu nerozumím. Balíme a jedem směr Nelson Lakes, Picton a hlavně TMA, ale o tom až příště. Tak se (S)mějte.

Wanaka, Cascade Saddle

Je ráno a na okno nám buší chlapík jak je jako možné, že za oknem nemáme příslušnou cedulku. Ála vše dává do pořádku (trošku pozdě) a že jako máme spát dál a dobré ráno. Dnes nás čeká Wanaka a její krásy a hlavně Puzzling World. Jedná se o úžasné zařízení plné hlavolamů, her (to ještě před branou) a poté hologramy, roztodivné legrační malby a obličeje, které na vás neustále koukají, voda co teče na horu, místnost kde se můžete stát obrem i trpaslíkem, bludiště které nás řádně zamotalo, ale dali jsme ho:-) a vůbec se nám tam dost líbilo a strávili zde překrásný půlden (p.k.: a to tam Jirka zprvu ani moc nechtěl a pak jsem ho odtamtud musela tahat neb si tam hrál jak malej Véna). Po té shoping, Turecký kebab a taky, že se zajedeme podívat do Mt.Aspring, případně že já se půjdu proběhnout a Ála bude v autě odpočívat (páč ji bolí kolínko) a došívat kapsář do Luciny (už ho došije téměř po třech měsících). Z krátkého výletu se stává horor, tohle je snad nejhorší cesta na NZ. Je to gravel road nu což těch už jsme projeli mraky, ale je plný děr a povrch vypadá jako vlnitý plech. Tlumiče úpí (já taky), průměrná rychlost se šplhá k závratným 20km/h a pak je tu ještě hromada retardérů pro dobytek a brodů. Po dvou hodinách takto vesele strávených dorážíme na parkoviště, padá soumrak a jelikož tu není kemp, tak jsme hustí a spíme před tabulí zákazu. Je tu jeden karavan, kde chlapíci koukají na bednu, tak to snad dopadne.
Ráno vstávám brzy a při čelovce valím na výhled na Rob Roy glacier, píšou 3-4hod return. Je to pěkných osm kiláků do kopce tam a stejnou cestou zpět. Je zima a panorámata. Po 2,5hodině jsem zpět a Ála se právě klube z pelechu (ty už si tady, sem zrovna rozmrzla). Po chvilkové debatě a dle předpovědi padá volba jít do hor páč pozítří má spadnout deska vody. Takže zabalit a vstříc Aspring Hut (není DOC takže si berem stan, že uvidíme za kolik). Je podivně slunečno:-) a teplo. Příjemnou prochajdou (11,7km) obklopeni horami s ledovcovými vrcholky se dostáváme k chatě (Ála simuluje bolest kolenou, zdařilá operace, Ála simuluje pooperační slabost, ťapej a srůstej). Rozdíl dvacet dolarů nás utvrzuje ve spaní ve stanu. Po té co slunce odchází a my se ocitáme ve stínu se řádně okosuje. Ále hrozně drkotají zuby, takže mne s Karlem neustále budí. Karel šel spát do lesa.
Opět vstávám brzy a po přikrytí Ály mým spacákem (máme krásně namrzlý stan) mizím, opět při čelovce, do kopce na výhlídku zvanou Pyloon vzdálenou pouhých 1355 výškových metrů. Po třech a čvrt hodině potu, slz a přemýšlení proč to proboha dělám, stojím na vyhlídce obklopen tichem, horami a zářivými ledovci. Ještě je tu hřebínek na který si také vybíhám. Pak ještě necelou hodinku do Kaskádového sedla (bohužel 400m spadnout) na další panorámata. Zde se krmím a nasazuji kraťasy neb je už zase vedro (jsou tu pěkné fleky na stanování). Zpět tou samou cestou. Sestup je krušný, rychlý a dlouhý (cca. 2hod 15min.) dole si jdu požádat o úvěr na kolena. Balíme stan a vracíme se směr parkáč a Lucina. Dnešní sumarizace je 1835 výškových metrů nahoru (z toho 1355 na 5km), 1930 výškových metrů dolů a cca. 31km vzdálenostně. Cesta zpět do Wanaky je stejně veselá jako sem. Voláme si s Amandou z IB, že bychom se stavili, ale je v ChCh a přivedla na svět nového Kiwáka-ndu :-). Stíháme ještě večerní šoping a tím pádem se k večeři cpem bagetou a čerstvou zeleninou.
Hore zdar a titanovým kolenům zvlášť. Smějte se.