Oamaru, Moeraki Boulders, Shag Point, Dunedin, Otago Penisula, Catlins

A už jsme tady zas, nenudí vás to trochu? Po Cookovi nás čeká mraky zvířatek neb míříme zpět na pobřeží a to do Timaru, které pouze projíždíme a naším cílem je pro dnešek Oamaru. Kde se nalézají kolonie tučňáků žlutookých (nejohroženější druh) a tučňáků modrých. Čekání na soumrak si krátíme knihovnou, prochajdou do zahrad, kde nás v průvodci namotali na klokani (kteří tam něboli). A pak už hurá na žlutooké. Napjatě čekáme s asi tak půlkou Číny až se zjeví. A ono jo jsou dva na asi dvoukilometrové pláži. Jsem zvědav estli ta tečka na fotce bude mít alespoň křídla (a to mám 300 objektiv). Pak honem na modré, ale tam se nesmí fotit ani bez blesku (jelikož a protože člověk je tvor nevychovatelný) a ještě za to chtějí vatu. Tak čekáme v přístavu za bránou, abychom neviděli ani peříčko (p.k.: já se tak těšila na jižní ostrov na zvířátka a zatím sbíráme především znalosti encyklopedické, než aby se povedla blízká setkání třetího druhu fňuk). Pak ještě noční přejezd do kempu. A sladké zapomnění.
Vstáváme brzy, abychom zastihli východ slunce nad Moeraki Boulders, samozřejmě pršelo, takže ještě vyspáváme a jdeme až později protentokrát s půlkou Japonska. Ale i tak to je monumentální zážitek. Na Shag Pointu potkáváme Lachtana Forseitova (kterého potkáváme vlastně pořád, ale podařilo se nám je zaměnit za Tuleně - tímto se omlouváme).
Dunedin, tam obdivujeme nádherné nádraží s úžasnou mozaikou lokomotivy, pár kostelů (na místní poměry až neuvěřitelně staré (cca. 150let)). Součástí Dunedinu je poloostrov Otago Peninsula, kde je kolonie Albatrosa Královského. Kterého šmírujeme večer a ráno, bohužel jen přes plot, ale i tak nám přijde neskutečně velký (rozpětí téměř 3m). Ještě vyrážíme do Sunfly Baye, kde se tak ze čtyř metrů seznamujeme s naším prvním Lvounem. Bleskový návrat do Dunedinu a návštěva čokoládovny Cadbury a nakoupení zajisté velmi potřebného proviantu. Při prohlídce jsme museli mít čepičky a já ještě náhubek, abychom jim neznehodnotili čekuládu (a to jsem se den předem po měsíci a půl holil).
Pokračujeme dále na jih po Scenic Highway do oblasti Catlins, kde nám slibovali Rypouše (Elefant seal), Lachtany, Tučňáky a Lvouny. Tučňáky jsme viděli dva, lvouna jednoho. Zato mraky ptactva vodně brodivého (břehuláky) včetně placatozobáka (by Ála). Vodopády, jeskyně, muzea a tak všelijak podobně. Potkali jsme prima Čechy (Luboše s Evkou) a dozvěděli se od nich co, kam a jak dál:-)). Zažili naprostou tupost lidí (fotka Tučňáka za každou cenu – tzn. ze 3m ať tam má mládě nebo ne (bohužel to byli Čecháčci)). Měli jsme v plánu učiti se surfovat, ale teď tři dny chčije a předpověď je novozélandská (čti chčije a chcát bude, brutálně fičíí), tak nebylo z toho nic. Čeká nás Invercargill se slavným Indiánem (998cm/3) a možná Stewart island, ale to zas příště, to abychom si vás nerozmazlili :-)).
Jo ještě pro zavilé automobilisty dnes jsme překročili/přejeli svůj třináctitisící kilometr téměř bez nehody:-)).

Chrischurch, Castle Hill, Mt.Cook

Po fiasku v Kaikouře, slibovali tsunami a nepřišla ani vlnka, míříme do Christchurche údajně do největšího města jižního ostrova. Lucinu necháváme v Botanic gardens (na tři hodiny zadarmo a nikdo to nekontroluje), je to taková větší Stromovka. Jediný problém je se tam dostat systémem jednosměrek kombinovaným s šalinovým provozem, s Práglem si to nezadá. Kocháme se městem (já především šalinami (čti tramvajemi, oni to ti na Moravě nepoznají:-)) ). Na náměstí koukáme na Maorské tance včetně Haky (tanec válečný). Poté míříme na Sumner, kde je camping na pláži přinejmenším tolerován. Bohužel pro naši peněženku cestou potkáváme Pack´n´Save a potřebujeme dopnit tyčky a mají slevu na Áliny oblíbené a na tučňáky – po návratu se nedivte, že budeme mít mezi prsty plovací blány a živit se budeme výhradně rybami.
Ráno návštěva Antarktického centra (z ChCh lítá 75% letů na Antarktidu). Šmírujeme tučňáky, osaháváme sníh, jestli ho ještě poznáme (bohužel nefunguje slibovaná bouře (p.k.: to jsem si ale nenechala líbit, držela jsme se hesla „líná huba holé neštěstí“ a vrátili nám část peněz zpět)), dozvídáme se mnohé o našem dalším cíli (na pól je to coby kamenem dohodil a zbytek došel), absolvujeme jízdu antarktickým vozítkem (má neskutečnou prostupnost a dokáže i plovat) a vůbec se mi tam líbilo. Prolézáme outdoorové obchody neb jsou slevy. Večer do Sumneru doráží Bára, Michal a Helča smlouvají se s Álou na plování s delfíny.
BMH razí do ChCh a my do Akaroa zabukovat delfíny. Je to takové ospalé městečko, cca. 100km za ChCh, francouské komunity (bagety neměli žabožrouti jedni). Jediné volné místo je až odpoledne, takže čekáme a cpeme se fish&chips (Lyba jak jinak). BMHA se jdou čochtat s delfíny (konk. Plískavice Novozélandská) a já si spokojeně čtu v autě (p.k.: delfíny jsme sice nějaké viděli, ale plavat s námi nějak nechtěli, seč jsme se drželi všech rad a porad, tak nám pro změnu vrátili část peněz).
Rozdělujeme se s BMH a míříme na všemi bouldrysty opěvované Castle Hill, jedná se o pískovcové balvany zvící (p.k.: tohle slovo dle mě neexistuje, ale autor si to nenechal vymluvit) metru až pět a dvaceti po kterých z neznámých důvodů někteří jedinci šplhají. No bylo to krušné, jako bych v životě nesáhl na skálu, nakonec jsem tuším dva bouldry zdolal, na jednom nebyl schopen udělat závěrečný krok a na některé jen smutně koukal. Takže Dědku těš se, budeš mi tahat trojky:-)).
S mírně nalomeným sebevědomím (já - brečel bych, ale to prý chlapi nedělají) a potutelným úsměvem (Ála) míříme do Mt.Cook/Aoraki NP. Užívame pohody v kempu a ráno spíš dopoledne vyrážíme směr Muller hut, kde budeme stanovat (nejméně 200m od chaty) s výhhledem na Cooka. Stanovat proto, že jsme odmítli platit 35nzd/hlava/noc na Muller hut a hlavně proto, že stanování je zadara (no zadara, za hektolitr potu (mého)(p.k.: já se totiž vůbec nepotím - to jen Jiřík...)). Ne je to proto, že je to mnohem romantičtější (no levnější vlastně taky:-)). Stoupáme, stoupáme a stoupáme, ranní mraky jsou v trapu a pěkně peče, potíme se a s tichou touhou hledíme vůkol na ledovce. Ještě stoupáme nad chatu na Mt. Anette 1933m.n.m, obdivujeme krásu hor. Při donášce vody potkávám nestora Keu (nemaje foťák se proklínám). Noc ve stanu by byla romantická, ale páč je jasno měsíc a hvězdy svítí, Ála klepe zuby tak, že stanové tyčky rezonují.
Ráno snídáme alá Mike (slaninu s vejci – Ála byla statečná a vynesla je až sem). Pomalu balíme a sestupujeme do údolí.
Míříme směr Dunedin (především čokoládovna Cadbury), ale o tom až příště. Děkujeme za vzkazy, sms, komentáře, maily a vůbec se mějte co nejlépe a v září Nazdar. PS: p.k.: zakoupili jsme již nějaké pohledy (haha po 6 měsících), sice ještě nenapsali, ale už se můžete těšit – tak cca do půl roku Vám dojdou jestli je napíšeme. Pomalu kupujeme i malé dárky....tak koukejte psát, nebo nic nedostanete hihi. Yvánci na vás myslíme s prouhatými tričky, kdykoliv jdeme do města, ale bohužel pořád stojí přes 30 NZD. Třeba se zadaří.

Nelson Lakes

Už jsme tady zase, máte radost? No i kdyby jste neměli, tak máte smůlu, protože nás se jen tak nezbavíte:-). Z Motueky míříme do St.Arnaud a Nelson Lakes NP, hodně jsme zvažovali jestli nepojedeme dál a ozera necháme na později nebo je vůbec vynecháme. Nakonec jsme zůstali a moc se nám tu líbilo. Ála mne peskovala, že píšu moc rozvláčně, tak to tentokrát zkrátím (snad). Na parkáči jsme potkali další Čechy (Báru, Helču a Michala), jež nám objasnili krmení Úhořů. Pořád se nám do krmení montovaly kachny a dvě černé labutě.
Trek jsme šli pět dní. Mě se to moóóc líbilo, je to takové Švédsko-Finsko dole a Norsko-Tatry nahoře. Z výše jmenovaných důvodů pouze kusé zprávy.
První den podél jezera Rotoiti. Potkáváme Mika (Kiwák, Auckland) takový fajnový skřet, který nás (především Álu) děsně trápil. Trápil nás večer a ráno. Večer to bylo marinovaným steakem hovězím, kuřecím, hovězím. A ráno slaninou s vejci. První večer to ještě šlo – pouze Pavlovův reflex. Ráno již brousila nejen jazyk, ale i nůž. A další večer výhružky vraždou (pozn.korekt.: kdo to nezažil, nepochopí. Jíte celou dobu tyčinky a nudle a pak cítíte TU vůni, která se line celou chatou..to je na zbláznění). Obzvlášť pikantní to bylo, když jsme měli kuskus s tučňákem. Ála snědla 2/3 přídělu, jelikož jsem po třetině málem prasknul. Po té prohlásila, že by ještě něco snědla a vyloudila z Mika kousek stejku (to už si z ní všichni dělali srandu, že je těhule a řádně ji vystíhovali:-)) ).
Překračujeme Traverse Saddle a míříme k jezeru Rotorua, kde ale nezůstáváme neb je zde Sunflájů jak nas.....ypáno. Nádherné mokřady, mechy a lišejníky, pabukový prales a taky trochu panorámata. Kupodivu neprší den třetí, ale až čtvrtý, samozřejmě se držíme hesel: Neexistuje špatné počasí, pouze oblečení, Skialpinista se svým oblečením neustále pracuje a Vlna (čti IB) hřeje i když je mokrá. Ála se pokusila proměnit na půl vteřiny v Batmana a podařilo se jí překonat rekord ve skoku do hloubky mezi šutry a listí (poznkorekt.: z důvodu naprostého vyhladovění). Také se mě neustále snažila svést z cesty kamsi do bezedné hlubiny, po té co jsem na to upozornil se ušklíbla a prohlásila: Že mi dělá Kačenku (pozn.korekt.: vymýšlím pestré zkratky). A vůbec se nám v Nelson Lakes dost líbilo.
Po pěti dnech chození se Ála šla zbaběle umýt do sprchy a já do jezera (doufám, že to ty úhoři přežili). Valíme na Blenheim, kde máme scuka s Bárou, Michalem a Helčou. Se kterými jsme strávili príma večer při rybaření (nic jsme nechytli ani rýmu né, ale byla to první životní zkušenost opravdového rybaření, žádné lovení na pytlačku v chovném rybníku) a Ála se měla s kým opít:-)). Po té do Kaikury, cestou tulení kolonie s mrňaty a v Mořských mrchách, kde jsme chtěli okusit Langustu nevyvářeli bo nebyl proud fňuk (každopádně díky za typ Šimi).
V Kaikuře jsou velryby tedy údajně, my tu máme sraz s Jonasem a Terezou (Němčíci s kterými jsme dřeli na sadu). Měli po výletu na velrybách, žádné neviděli neb byla tour zrušena kvůli vlnám, tak to zkouší zkombinovat s Álou, já jsem pohrdl. Ráno je Tsunami (tedy hrozí s ní) a tak jsou velryby zrušené J&T to vzdávají (zkoušeli to 7x). A tak sedíme na pláži, chlapi vyvářejí a ženský loupou mušle Paua. Oběd (fenomenální kuskus), vyfotit Německo/půlmoravskou dodávku pro Jirku s Verčou (zdravíme Holandsko) a pápec.
Tak se nám tam v Čechách všichni opatrujte a nesmutněte My přijdem...

Abel Tasman NP a taky trochu okolo

Po Charlottě svištíme přes Nelson do Motueky na SeaKayaky do Abel Tasman NP. Je tu mraky společností tuto atrakci provozující. Ála rozhodla, že jedině Sea Kayak Company je to ono, protože mají Wellshteriéra Montyho (zdravíme Baruňáka) (pozn.korekt.: 3letý a hledají čubinu na krytí, na Novém Zélandu nejsou, asi jim alespoň založíme Facebook cyberlove). Pak jsme si v Íčkách (Info centrum) nabrali asi tunu letáků, ale mě bylo jasné, že Monty a tudíž SKC vyhrál už předem. A taky, že jo.
Ráno nás odvážejí spolu s kajaky do Marahau. Zde probíhá nalejvárna jak se šprajdou, veslem :-)) (ano kupodivu vím, že se to jmenuje pádlo), pumpou, vestou a světlicemi (to kdybychom se čirou neprozřetelnou náhodou cvakli a nebyli sto se opět nalodit). Pak s námi ujeli asi 200m naučili nás pádlovat a kormidlovat (rozuměj šlapat zelí: pravý pedál jedeš vpravo, levý pedál jedeš vlevo). A pak děj se vůle Neptunova. Ještě nám náš guide Kyle řekl, že kayaking je zkouška pro relationship a vůbec si z Ály dělal legraci. Ta ho hned chtěla pro Kačenku (tak bacha Kačenko, seznamka útočí i ze Zélandu:-)) )
Je to trochu (vlastně dost) divné nekormidlovat pádlem, ale nakonec jsem si na „šlapání zelí“ zvykl. Taky nám dali mapu a rozpis jak co a odkud kam trvá. Z Marahau do Mosquito Bay sedm hodin, my to jeli něco málo přes tři proplétaje se kolem ostrůvku a nadávaje na WaterTaxi jenž nás sem tam pěkně pohoupaly na vlnách.
Druhý den byla odpočinkovka, trochu se zatáhlo, ale nepršelo:-)). Vyrazili jsme na lehko na Onetahuti Beach a Tonga Island, kde je tulení (Seal) kolonie a nějaké jsme i vyděli. A cestou zpět jsme potkali Tučňáky s modrošedou hlavou (heč), ale sotva jsme se přiblížili, zmizeli pod hladinou. Cesta byla vůbec vtipná neb foukal větříček 25 uzlů a tak nás pěkně pohoupal:-). A jak říká Valča estli je adrenalín hnědej, tak ho mám plný kalhoty (spíš kajak). V Mosquito Bay jsme ještě chvilku trénovali a Ála zkoušela kormidlovat. Pak už jen noblesní západ slunce:-)).
Vstáváme na vodáky neobvykle brzy neb předpověď slibuje déšť. Nabalíme celý kajak a pak se s ním vláčíme tak sto metrů neb je odliv. Lopotíme se proti větříčku (dnes jen 10 uzlů a tedy téměř bez vln) a zjišťujeme, že nám české řeky přec něco daly. Vracíme se do Marahau a cestou obeplouváme Adele Island, kde jsou malí tuleni. Ála zuřivě fotografuje a tudíž nepádluje (čti fláká se) zatímco já se peru s příbojem (jo, jo je těžké býti hrdinou). Pak už jen Fisherman Island (byl to podvod – žádné bonbóny nám nedali) a byli tam jen mořské krysy (čti Rackové).Plavíme se podél pobřeží, kde potkáváme Oysterchatery, volavky a další ptačí havěť. Samozřejmě začíná pršet, takže abychom se zahřáli, nasazujeme první kosmickou směr přístav, kam šťastně (rozuměj bez cvaknutí) dorážíme zpět do Moteuky, sprchou ze sebe udělat skoro člověka (proměna z nasolené tresky), podrbat Montyho a vstříc světlým zítřkům.
Míříme na Farewell Spit, což je písečná kosa na severu jižního ostrova. Slibovali déšť a spadla deska vody. V kavárně na FS se Ála napájí a zkoumá alternativy, abychom zalezli do auta a zbytek dne pročetli a propsali (já) a prošili (Ála – vylepšování Luciny stále nebere konce, těš se Milošáku:-)) ). K večeru se počasí lepší:-).
Po ránu vyrážíme na Wharariki Beach, kde mají být tuleni a taky že jo. Jeden nevydržel naše otravné paparaciovství a znuděně zmizel v příboji a to sem si kvůliva němu zmáčel kalhoty až do půli stehen. Ještě shlížíme na Stone Bridge na téže pláži a pak na ten FS. FS je dlouhý něco málo přes 30km, ale jen prvních 2,5km je přístupných pro normální smrtelníky (čti šetřílky). Zbytek jde shlédnout/navštívit pouze ve 4WD autobuse (estli se tomu monstru tak dá říkat) za tučný peníz. Je to taková prochajda po pláži, kdy na vnitřku kosy je mraky ptactva (Labuť Černá, Oeystercatcher, tři druhy racků a tak dál). Je to světově chráněný mokřad – tzn. že písečné duny, vřes, a jiné křoviska. Těch pět kiláků na blunci nás pěkně vypeklo:-). Také jsme dnes zaznamenali první ztrátu – opustila nás jedna treková hůl, nebyla to však únava materiálu nýbrž obsluhy. Večer jsme se pro ni ještě vraceli, ale zbaběle se schovala :-(.
Ráno to ještě jednou zkoušíme estliva ji nějaká dobrá duše nenašla a nedala do kavárny. Nedala, dobré duše asi došly. Vracíme se do Motueky přes Takaku (přejmenováno na Ta kaká) a její skalní labyrinty a prameny s křišťálově čistou vodou. Pak ještě návštěva skalní lezecké oblasti nevalného významu a pro mne nedozírných stupňů, ale alespoň jsem uronil kroupu. Ještě rychlý výběh na Harwoods Hole - vápencová díra do nitra země. A teď míříme do Nelson Lakes NP, ale o tom až příště, samozřejmě pokud budete hodní.
Děkujem všem za komentáře, emaily, podporu a vůbec. A to především Mladé Tetičce:-) a Kačence (i když někam neustále chodí v bačkůrkách, to by mě zajímalo, v čem bude lyžovat?).

Picton, Queen Charlotte track.

Je ráno a konečně jsme tady (Jižní ostrov, Picton). Po schodové anabázi na Taranaki skoro nemůžeme chodit, jelikož s námi ještě nemluví lýtka, tak se flákáme v kempu a relaxujeme, cpeme se a louskáme příběhy o Nómech od páně T. Prattcheta (děkujeme TMO).
A pak znovu na cestu a to na Queen Charlotte track. Jedeme motorovým kataramánem do Ship Cove, je tu památník návštěv kp.Cooka, byl tu od 1770 – 1777 pětkrát poprvé s Endervour a čtyřikrát s Resolution a to je asi tak vše, co je na prvním dni treku zajímavé. Do kempu je to pouhých 27km (na těžko, klatě) takovou chatovou oblastí alá Sázava (pozn. kor.:pro znalce kuraroko sásá). Jen je to kolem kol móře. Mírně znechucen (já), značně znechucena (Ála) stavíme stan a uléháme.
Druhý den jsou již slibovaná panorámata, terén se začíná vlnit a to i vertikálně. Výhledy na zátoky, jinak tradiční (místními značně oblíbený, nechápu proč) bushwalk (čti bušvalk, rozuměj vlevo strom, vpravo strom, strom prostě všude). Docela to jde, dokonce jsme v tuším Black Rock Shelteru našli zápis od Valči s Ondrou (a je to neuvěřitelná náhoda bylo to na den přesně rok, měsíc a čtyři dny no není to nádherné). Cestu nám zpestřují ptáci Weka nebojící se lidí - dokonce ani nás (asi nikdy neslyšeli o středoevropanech – ti sežerou všechno). Po 25km dorážíme do kempu, který je nacpaný až na půdu. Přece jen jsme našli na kopci flíček pro stan :-)).
Infarktní kopec na začátek, panorámata, sedřená záda a ucaprcané nohy (na význam tohoto slova se musíte tázat Ály, stejně jako pičičurament a ňuňátko jsou pro mne stále zahalena oponou tajemství). Po sestupu do Te Mahia končí výhledy a jdeme oblíbeným bushwalkem. Začíná pršet takže posledních 11km jdeme v dešti a značně zvýšeným tempem, takže jsme po dvou a pul hodinách na konci treku sic durch mokří, ale šťastní (IB hřeje i durch mokrý:-)) zdravíme IB ČR), že jsme to přežili :-). Poznámka pro ty, kteří se zbláznili a chtěli by to jít taky 1) dejte si studenou sprchu a froté ručník; 2) zkuste to znova; 3) jděte jen z Camp Bay do Portage; 4) v lepším případě si pujčte kolo (stojí to jen o 10nzd víc) a jeďte.
V info centru nás strašili, že stopovat se tady nedá. Ale jen Ála vyhodila palec, zastavila nám KiwandoAustralanka a hodila nás na hlavní silnici a div se neomlouvala, že nejede do Pictonu. Pak jsme stáli asi 30s a zastavil nám postarší páreček Anglanů, který nás hodil do Pictonu. Podotýkám, že z nás crčela voda spíš bláto a po třech propocených dnech jsme asi dost zaváněli (i když IB nesmrdí, akorát pořád ještě nedělají kalhoty). Teď sedíme v kempu, mají tu sprchu, to vám je vynález a potím tyhle slinty, abychom vám je zítra poslali z knihovny:-)). Jak onehdá poznamenal Jezevec z Krkonoš pro maminky jež se obávají o svoje ledva odrostlé (čti 30leté) dětičky. Tak se všichni mějte, opatrujte se a tak a myslete na nás páč Nás se jen tak nezbavíte:-))

Howg. JAK

Směr Jih

Konečně jsme se dodřeli k 31. lednu resp. k pátku před ním a přestali pracovat. Již se neprobouzíme vyděšeni, že jsme zase utrhli kiwi dobré místo rubbish a následující Trevorovo – Come here. Vše jsme kupodivu přestáli - závěrečnou pařbu na sadu a Trevor se málem nechal od Ály políbit, úklid našeho doupěte a hlavně to nepřeberné množství věcí nacpat do Luciny. Je až s podivem, co je člověk (teda vlastně skoro člověk (čti ženská)) schopen nashromáždit krámů (pozn. korektora: to je blbost, protestuji). Ale povedlo se.
Je prvního skoro poledne a po třech týdnech vedra k padnutí (cca. 25C no hnus velebnosti) spadla deska vody a močí třetí den, přesně od doby co jsme přestali dřít. To nás ovšem neodradilo a vyrážíme směr Hastings na Ganety (Terej Australský) a hlavně za TMOU. TMA= Tomáš + Martina + Alík (pes děsně se kámošej s Karlem) výteční to lidičkové ze Špindlu (původně Ostrava a ......) a hlavně jsou to telemárkisti a taky jim všichni dobráci píšou jaká je fenomenální zima. Večírek se vydařil a spát jdeme kolem druhé. Vstávání je krušné, mají jít makat na víno, naštěstí močí, takže jdeme pospolu na Ganety. Je to pouhých 10km po pláži tam a to samé zpět (radostí jsem se div nerozplakal) ptáci tam naštěstí boli. A cestou zpět jsme potkali našeho prvního tuleně. Největší radost nám ovšem dělala TMA. Ještě večeře a TMA jela na sad a my pro změnu do Tongariro NP.
Vstáváme brzy kolem páté, Ála je ještě mrkev po Ganetech a nereaguje ani na světlo. Do parku nám totiž zbývá už jen asi 200km a půlka je po gravelu samý kopec a zatáčka. V půl deváté stojíme pod lanovkou směr Mt.Doom (jeden z vrcholů Ruapehu). Už se potíme a nabíráme výškové metry. Odpadám někde kolem 2500m.n.m zkroucen vetřelcem (asi jsem si z ní uhnal vředa) cpu se brufenem a Ála (ona) mi mizí v dál. Asi za hodinku (tu sem vcelku spokojeně prospal - hlavu podloženu šutrem) se vrací, že ty panorámata teda nič moč. Sestupujeme po firnovém poli a alespoň ten tlumí naší touhu po sněhu.
Posouváme se opět dál a to na Mt.Egmont/Taranaki. Spíme cestou v kempu, kde je úžasná arboreta, takže ráno si užíváme prohlídkou eukaliptů, několika druhů cedrů, tureckého dubu a tak všelijak podobně. Do návštěvnického centra dorážíme kolem třetí a na naše Hut pasy můžem chrnět na Sime hut (díky za tip TMO). Kam také vzápětí vyrážíme po asi milionu schodů, hromadě suti a devíti stech výškových metrech jsme v cíli. Je tu páreček Amíků (pozn. kor.: Američanů) a věřte nevěřte i jeden Reflex (nevím, kde se to v nás vzalo, nicméně jsme dokázali vyluštit celou křížovku). Těsně před soumrakem se rozjasňuje a kužel Taranaki na nás pomrkává. Ráno sympaticky pofukuje a jsou mraky (to už tak sympoš není). Po dvou hodinách a šesti stech výškových systémem dva kroky vzhůru a jeden zpět, v závěrečné fázi taky drobátek lezení (2st. UIAA) v silně drolivé skále (jo jo spolulezci pilně trénuju:-)), jsme dosáhli vrcholu. Ála byla nesmírně statečná. Už jen patnáct set dolů (tak půlka je po schodech) a jsme u Luciny. Lýtka odmítají poslušnost a nakonec se s námi ani nebaví.
Projíždíme skrze Whanganui, navštěvujeme Durie Hill, kde je uprostřed kopce výtah na vrchol a vyhlídku a taky super hrabošák (to zas bylo trauma, ženský by se do některých oddělení neměly pouštět).
Wellington - řídím až tam a přestože je neděle je tu provoz, že bych se z toho vopískoval. Přes pět hodin trávíme v Te Papa muzeu (NZ národní) a ještě tam budeme muset. Je sice proti našemu národnímu méně nasbírkované, ale je tu spousta interaktivních atrakcí. Zašívárna na pláži a trocha spánku neb ve tři nám jede trajekt. Ála byla šikovná a do moře jsme nespadli.
Děkujeme Fšem za maily, komentáře, smsky a vůbec dík, že jste. Hore Zdar JAK

Poslední dny na kiwi