Jak jsme si to odpi(y)kali

Modří již vědí, že jsme zpět na severním ostrově a již jsme začali zase pracovat. Na picking alias pikání (česání) kiwi jsme se nechali zaměstnat tentokráte jinde v TePuke a to u staré, známé a prověřené party Roderick brothers (bratři Jeff a Berry). Představu vo co gou jsme již měli od našich drahých kamarádů a to především od Půlmoravských - Verči a Jirky z jejich videa. Stejně jsme první den byli nervózní jako prvničky, lehce se nám houpal žaludek a čekali jsme, co bude. Kupodivu nás místní a ani ostatní pracanti, kteří začali dříve, nesežrali, my byli uvedeni do problematiky. Potom jsme čučeli jako sůvy, když jsme zjistili, že jeden batůžek musíme naplnit do 5 min zlatým kiwi a do 3 min zeleným. Podotýkáme, že do batůžku se vejde fááákt hodně kiwi, cca 18kg (názory na váhy se liší). Zlaté se trhá pomaleji, jelikož je křehčí a může se snáze poškodit, tak s ním musí jeden zacházet jako s vejcem. Tato zjemnilost je nejspíše dána tím, že nemá vůbec charakteristické osrstění (už asi vím, proč je Jirka druh lesní hihi). Plné batůžky se vysypávají do Binů (dřevěných bedniček (pozn. korek: bednička zvící pouhých 400kg podle mě je to bedna a docela velká)) a do jednoho z nich se vejde cca 22 batůžků. Vše samozřejmě závisí na kvalitě a velikosti ovoce. Jeden traktůrek veze vždy 3 biny z místa A do místa B, kde s vymění s traktůrkem C....no abychom to shrnuli, češete, nasbíráte, vysypete atd. a to od 8:30 do 17:30 viz instruktážní video, které dodáme později. Pracovní doba na pikání je taky taková legrace. Nikdy nevíte, kdy a jestli vůbec budete pracovat. Pokud prší nebo je velká rosa, čeká se než kiwátka oschnout. To platí dvojnásob u zlatého kiwi naháče. Takže ráno vstanete, opaříte se čajem, zapnete telefon a čekáte, zda vám přijde sms a zda budete pracovat a od kolika hodin.
Někdy jsme pracovali dlouho i za tmy při světle reflektorů a čelovek, někdy jen pár hodin a někdy jsme měli i více než 3 dny volna. Nejdéle jsme pracovali 10 dní v kuse a to se musíme přiznat, že jsme se už modlili za déšť a to všichni. Bohužel jsme to nějak přemodlili či co a pak lilo pořád.
A jak se nám to - tam vůbec líbilo? Líbilo se nám tam moc. Práce je to psychicky nenáročná, holt je to jen dřina. Co bylo úplně jiné a super bylo to, že tam byla skvělá banda lidí - skřeťáků. A to jsme předtím nezažili. Občas jsme si připadali jako v nějakém animovaném filmu od Warner Bros. Tolik poťouchlých lidí na jednom místě ccc, skoro jsme Jeffa a Berryho podezřívali, že to je jedna z podmínek přijetí do práce (pozn. korek: Ála měla dokonalé předpoklady stát se Roderikovic trvalým zaměstnancem:-)). Byli tam s námi lidi snad odevšud a my byli jedni z nejstarších hahaha. Občas se po práci pilo pívo, na které zval šťastný majitel sadu, že už má jako hotovo a za sebou nebo se jen tak sešlo u někoho na večeři nebo se jednou šlo hromadně na bowling (musím poznamenat, že jsem byla famózní a byla jsme dotazována, jak často v Čechách hraji (pozn. korek: Jako by tu něco zavánělo, necítíte to taky?:-)). Evidentně to vůbec neumějí hrát, když byli udiveni z mých podprůměrných výkonů 170 bodů). Velká legrace byla i během česání, povídalo se, učili jsme se navzájem sprosťárny, dělali si naschvály, zpívalo se. Hned to jinak utíkalo. My si asi nejvíce oblíbili izraelskou (Yoni, Tomir, Asa) a francouzskou partičku (Max a Roman) (tak bacha Lewi a Kuře už umím 3 slova hebrejsky). Ke konci pikací sezóny jsme se začali rozpadat a loučit, vyvrcholením bylo Hangi (maorský způsob „Seetnova hrnce, vše se zakope do země a rozvaří – maso, sladké brambory, dýně), které každoročně Roderici pořádají na rozloučenou. Lidi takového žrádla jste snad neviděli a kolik dortíků k tomu bylo, mňam. My přispěli starým dobrým štrůdlem (pozn. korek: no on byl vlastně nový a dobrý taky). No utřeli jsme slzy, rozloučili se, napsali si kontakty a vydali jsme se vstříc novým dobrodružstvím.....

Pápec Jižní ostrove

Na konci každé velké výpravy je vhodné několika slovy poděkovat, zhodnotit a tak. A tak tedy milí pozůstalí, matky, otcové, sestry, bratrové, Tetičky, strýcové, bratranci, sestřenice, přátelé, kamarádi po měsících útrap a strádání na pokraji smrti mrazem, hladem, vysílením nadešla ona vytoužená chvíle, kdy jsme se navrátili do země zaslíbené Kiwilandu:-). Není pro nás hanbou v místě slavného Kiwi uronit kroupu.
Nicméně jsme se rozhodli Vás ještě obdařit malou statistikou z jižního ostrova:

Počet ujetých km Lucynou: 6119 (většinu já, Ála s Karlem jsou slečna Daisy)
Počet ušlých km vlastníma nohama/tlapami: 529 (malé procházky nepočítaje)
Počet nastoupaných výškových metrů: 13874 (víc než 1,5x Mt.Everest)
Počet naklesaných výškových metrů: 13117 (1,5x Mt.Everest)
Počet napádlovaných km: cca.35
Počet koupání v řekách/jezerech: 23x (to se týká spíše mě, Ála je čuňák a koupe se ve sprše)
Počet koupání v oceánech a mořích: 1x
Počet sebevražedných pokusů: 2x (tato statistika se týká pouze a jenom Batmana Ály)
Počet úderů do hlavy o různé předměty: cca. milionkrát (způsobené poruchou orientace převrácením hlavy dolů)
Počet zkonzumovaných plechovek tučňáka: 58 (na NZ asi nejvíc za dosavadní život)
Počet přejetých possumů: 0 (ke smutku veškerého obyvatelstva NZ, zvláště designerů silnic)
Počet slunečných dní: 20 (toto číslo je pouze orientační:-) )
Počet sabotovaných akcí Álou: 4 (věsměs s výmluvou na počasí)
Počet sabotovaných akcí přírodou: 3 (velryby Kaikoura- Tsunami alert, Kepler- bouřka, ale pořádná, Milford Sound- sesuvy půdy)
Počet získaných receptů: cca. milion (samá zdravá a vydatná jídla :-) )
Počet slíbených telefonátů, sms od Kuby von Telenovela: 0 (asi ho Ála zase vystrašila anebo nás prostě nemá rád)

Tímto děkujeme za pozornost a zase se ozvem. Jdeme trhat kiwi. Hore totiž Kiwi Zdar JAK

Nelson Lakes part II.

Z Arthur passu nás vyhnal déšť a čas neb nám za pár dní frčí trajekt. Ale pár jich ještě zbylo a tak jedeme přes Greymouth a Westport do St. Arnaud a Nelson Lakes NP. Kruh se uzavírá no dobře tak teda spíš šišojid:-). Úplně nevíme co se děje, ale je neuvěřitelně hezky. Jak je naším tradičním zvykem dorážíme na parkáč kolem třetí. Balíme a vyrážíme na Speargrass Hut - zase. Cestou potkáváme lovce - zase. Jedinou vzrušující událostí bylo napadení vosou a následné obdržení pigára. Ále, která jí vydráždila, se samozřejmě nic nestalo. Nebo že by jí na mě poštvala? Chata je dost nacpaná a dřeva na topení tu moc není. Takže vyštvu Álu, aby se družila a jdu si zaštípat (och jak povznášející mají tu sekeru od Bahca:-)). Ostatním na chatě připadáme zřejmě jako ufoni, že přijdeme a hned děláme dřevo, které tam přeci vždycky NĚKDO připraví, ale na to jsme si již zvykli.
Ráno vstáváme na naše poměry neskutečně pozdě (tj. 7:00). Vyvařujeme si a za chvilku už zase spokojeně stoupáme údolím vstříc novému potu, krvi a slzám:-). Po osmy set výškových metrech jsme na hřebeni a otvírají se nám panorámata a výjimečně ne dvoumetrová. Je to až s podivem, už druhý den svítí blunce. Mimo jiné shlížíme na Angelus Hut, která je fungl nová a bude se za tři dny otvírat (tak by TMA mohla být první, kdo jí odzkouší:-)). Nicméně naše cesta vede od ní po hřebeni. Ála je extrémně statečná a téměř bez reptání hopká suťovým polem. Trošku pofukuje, ale furt svítí, jenom abychom se nespálili:-). Na jednom rozcestí jdeme skouknout shelter a na zdi objevujeme známky působení Jary Cimrmana (on byl snad všude-skutečně velký cestovatel). Odbočujeme na Bushline Hut, kde budeme dnes nocovat a jsme tu sami - Hurá. Všeho do času resp. do půl hodiny jsou tu dvě rodinky (NZ,I) a za hodinku další dva párečky (DE, CA). Pro změnu si zpestřuju odpoledne štípáním dřeva. Ála piluje italštinu (spíš doluje její zbytky z paměti) s Italem, který tu žije už sedm let a mě se furt někdo na něco ptá. A je tu šest smradů (6-12let) ale ani moc neřvou:-). Ála se nás přes noc snaží ugrilovat na kamnech, které rozjela na červenou kontrolku – silně zvažuji opuštění chaty a spaní venku:-). Ani jí nikdo nechtěl zabít (všichni se kolektivně koupali ve vlastním potu) až na Kanaďana.
Ráno jsem v šoku, smradi se po probuzení bez řečí oblékli a zmizeli ven. Opět vývařovna a už jen seběhneme z hřebene dolů k Lucině a přes Blenhaim do Pictonu, kde máme sraz s TMOu. Která nás zákeřně převezla a přijela si ve Ferdovi (Rotschildové už mají druhou dodávku (na NZ)). Máňa (to je ta původní stojí v Hastings a čeká). Probíhá žvanění a snaha sdělit si v tak krátkém čase vše nezbytné informace a zážitky (což je samozřejmě zhola nemožné), konzumace všeho možného, porovnání a doplnění filmotéky, vaření luxusního rizota eintopf (samozřejmě ho musela stvořit mužská sekce), focení pipek Pukeko a nakonec Srdceryvné loučení (my míříme směr dřina na sadu a oni užívat si jih (čubky jedny)). Kupodivu se mi daří nalodit se, aniž bych torpédoval trajekt. Cestou šmírujeme Albatrosy a já asi viděl velkou rybu (Ála mi to nevěří páč šla zrovna čůrat). Zpět na severu. Projíždíme Welington a jelikož se nám podařilo vyšťourat, že v Otaky je outlet IB (jégrovo vlněné nejlepčí spodní prádlo alias woolens), tak tam samosebou musíme:-). Zde dáváme zabrat již tak dost ztenčené peněžence a dokupujeme IB. Pro některé šťoury musím silně odporovat IceBreaker hřeje i když je totálně durch (tedy alespoň mě). V Taupu peněžence ještě odlehčíme nákupem potravinové pomoci v Pakáči. A pak po krásných deseti hodinách řízení cca ve 23:00 dorážíme do chatičky Sweet Home TePuke. Zde bohužel nenacházíme náš důmyslně ukrytý klíč od chaty i přesto, že jsme se před tím Petera sms ujistili, že je tam jako vždycky. Představa zkaženého jídla přebíjí strach a ostych buditi Petera a dožadovat se klíče. Hluboce se kajeme a vrážíme jim lahvinku jako omluvenku. Rychle vybalujeme věci, jídlo a usínáme s pocitem, že konečně jsme zase „DOMA“.

West Coast

Jsme znaveni takže dlouho vyspáváme, a pak přebalujeme Lucinu. Těsně po té začíná pršet. Z tohoto důvodu máme dnes naplánovanou autoturistiku. Svištíme po highway č.6 na pobřeží a podél něj na ledovce. Prší opravdu značně. Fox Glacier je vesnice těsně pod ledovcem na který se samozřejmě hrneme podívat. Bohužel s námi tentokrát snad celá Čína, lidí jako sr... Za zábrany se nesmí tak tedy jen k nim. Vracíme se zpět do vesnice okouknout ceny za helikoptéry, guidované výšlapy a tak. Pokouší se o mě infarkt s mrtvicí zároveň. Ještě jedeme k jezeru Matheson na panoramatické výhledy na Jižní Alpy. Ty se samozřejmě nekonají páč je oblačno a v zápětí prší. Posouváme se dál k Franz Josefovu ledovci. Už je tma, přesto se na něj jdu podívat. Nikdo tu není:-) a vidět je opravdu jen trochu.
Ráno kupodivu neprší tak se k ledovci vracíme, Ála opět odmítá jít se jen podívat. Dál a dál odbočka k jezeru Okarito výjevy jsou za deštěm a Ála se nenechá zlákat ani na kajaky s výkřiky, že jsem Magor. Ošklivě se nám rozblikala kontrolka výměny oleje nu což před pár okamžiky jsme šťastně překročili hranici 15000km najetých téměř bez nehody:-). Ještě se s asi s půlkou zemegule kocháme Pancake rocks (Palačinkové skály). Dorážíme do Hokitiky kde objednáváme Lucinu na výměnu oleje, ubytováváme se v lidském kempu (čti sprcha+trouba). Pereme, vyváříme, zlidšťujeme se a večer jdeme na Glow wormy taková odrůda světlušek – hezké to bylo.
Ráno vstávám v pět peču chleba a něco vám smolím. Odvoz do servisu, knihovna (free internet), Jade factory (spousta krásných kamínků). V továrně potkáváme další Čechy (Ondru a Andreu) takže žvaníme, vyměňujeme typy a tak. Ponožkárna – prodejna a muzeum fakticky paráda:-). Přicházejí Thunderstorm jak od AC/DC provazi deště a v tomhle míříme do pohoří Arthur pass. Cestou si ještě vylepšujeme karmu podarováním silničářky koláčem (odpovídá Ále – I love you:-)) A pak se zašíváme v Arthur pass villige v DOC kempu kde je šeltr dokonce s elektrikou. A sladké zapomnění, ani nebylo moc zima.
Pro změnu prší, Docáci nám nedoporučují tůru na Avanche peak, že zítra bude líp. Čekáme vyváříme, Ála šije a já dopisuji resty za Rees-Dart a Mt.Aspring. Poflakováním trávíme celý den a počasí je proměnlivé (čti občas na nás vykoukne i slunce). Další den ráno pro změnu prší a to pořádně:-). V DOC říkají, že bude pršet celý den a fouká víc než včera (70-100kmh), ale že zítra bude určitě líp. Druhý den valení nedávám tak se navlékám do nepropro oblečení s tím, že se alespoň tak na dvě hoďky projdu. Mířím k Avalanche Peak treku, že vylezu alespoň nad hranici buše. Cesta vede poměrně strmím potokem :-). A když jsem dorazil na hranici buše tak jsem si řekl když už jsem tady tak můžu o kopeček dál. A když jsem stál na něm tak jsem si řekl, že když už jsem tady tak můžu jít ještě dál. Až nakonec jsem po dvou hodinách a deseti minutách stál na vrcholu Avalanche Peaku a sluníčko se ukázalo na deset vteřin tak jsem udělal dvě fotky:-). Všude píšou, že je tu báječný rozhled do tří údolí a vůbec na celý Arthur Pass, já měl pro změnu 2m panorámata. Mažu dolů. Prší a fouká jak o závod, nostalgicky vzpomínám na Krkonošský trénink s Mírou (Kalous) a je mi vlhko a dobře. Po třech hodinách patnácti minutách jsem na konci treku v nohách 7km vzdálenosti a necelých 1100 výškových metrů nahoru, dolu (škoda, že na sadu forma záhy opadne:-( ). Úplně my není jasné časování místních tras páč na tenhle trek psali 6-8 hodin, fakt tomu nerozumím. Balíme a jedem směr Nelson Lakes, Picton a hlavně TMA, ale o tom až příště. Tak se (S)mějte.

Wanaka, Cascade Saddle

Je ráno a na okno nám buší chlapík jak je jako možné, že za oknem nemáme příslušnou cedulku. Ála vše dává do pořádku (trošku pozdě) a že jako máme spát dál a dobré ráno. Dnes nás čeká Wanaka a její krásy a hlavně Puzzling World. Jedná se o úžasné zařízení plné hlavolamů, her (to ještě před branou) a poté hologramy, roztodivné legrační malby a obličeje, které na vás neustále koukají, voda co teče na horu, místnost kde se můžete stát obrem i trpaslíkem, bludiště které nás řádně zamotalo, ale dali jsme ho:-) a vůbec se nám tam dost líbilo a strávili zde překrásný půlden (p.k.: a to tam Jirka zprvu ani moc nechtěl a pak jsem ho odtamtud musela tahat neb si tam hrál jak malej Véna). Po té shoping, Turecký kebab a taky, že se zajedeme podívat do Mt.Aspring, případně že já se půjdu proběhnout a Ála bude v autě odpočívat (páč ji bolí kolínko) a došívat kapsář do Luciny (už ho došije téměř po třech měsících). Z krátkého výletu se stává horor, tohle je snad nejhorší cesta na NZ. Je to gravel road nu což těch už jsme projeli mraky, ale je plný děr a povrch vypadá jako vlnitý plech. Tlumiče úpí (já taky), průměrná rychlost se šplhá k závratným 20km/h a pak je tu ještě hromada retardérů pro dobytek a brodů. Po dvou hodinách takto vesele strávených dorážíme na parkoviště, padá soumrak a jelikož tu není kemp, tak jsme hustí a spíme před tabulí zákazu. Je tu jeden karavan, kde chlapíci koukají na bednu, tak to snad dopadne.
Ráno vstávám brzy a při čelovce valím na výhled na Rob Roy glacier, píšou 3-4hod return. Je to pěkných osm kiláků do kopce tam a stejnou cestou zpět. Je zima a panorámata. Po 2,5hodině jsem zpět a Ála se právě klube z pelechu (ty už si tady, sem zrovna rozmrzla). Po chvilkové debatě a dle předpovědi padá volba jít do hor páč pozítří má spadnout deska vody. Takže zabalit a vstříc Aspring Hut (není DOC takže si berem stan, že uvidíme za kolik). Je podivně slunečno:-) a teplo. Příjemnou prochajdou (11,7km) obklopeni horami s ledovcovými vrcholky se dostáváme k chatě (Ála simuluje bolest kolenou, zdařilá operace, Ála simuluje pooperační slabost, ťapej a srůstej). Rozdíl dvacet dolarů nás utvrzuje ve spaní ve stanu. Po té co slunce odchází a my se ocitáme ve stínu se řádně okosuje. Ále hrozně drkotají zuby, takže mne s Karlem neustále budí. Karel šel spát do lesa.
Opět vstávám brzy a po přikrytí Ály mým spacákem (máme krásně namrzlý stan) mizím, opět při čelovce, do kopce na výhlídku zvanou Pyloon vzdálenou pouhých 1355 výškových metrů. Po třech a čvrt hodině potu, slz a přemýšlení proč to proboha dělám, stojím na vyhlídce obklopen tichem, horami a zářivými ledovci. Ještě je tu hřebínek na který si také vybíhám. Pak ještě necelou hodinku do Kaskádového sedla (bohužel 400m spadnout) na další panorámata. Zde se krmím a nasazuji kraťasy neb je už zase vedro (jsou tu pěkné fleky na stanování). Zpět tou samou cestou. Sestup je krušný, rychlý a dlouhý (cca. 2hod 15min.) dole si jdu požádat o úvěr na kolena. Balíme stan a vracíme se směr parkáč a Lucina. Dnešní sumarizace je 1835 výškových metrů nahoru (z toho 1355 na 5km), 1930 výškových metrů dolů a cca. 31km vzdálenostně. Cesta zpět do Wanaky je stejně veselá jako sem. Voláme si s Amandou z IB, že bychom se stavili, ale je v ChCh a přivedla na svět nového Kiwáka-ndu :-). Stíháme ještě večerní šoping a tím pádem se k večeři cpem bagetou a čerstvou zeleninou.
Hore zdar a titanovým kolenům zvlášť. Smějte se.

Rees-Dart trek

Válíme se v Glenorchy v kempu a sušíme vše co jde, protože jsme ze včerejška mokří jak myši. Ne sušíme, protože je odporně slunečno a nebe bez mráčku. Pereme, vaříme a vůbec se odpočinkově flákáme. Odpo se jdeme ještě projít po Glenorchy. A zítra zase hurá do hor tentokrát si povezeme zadek autobusem.
Ráno jde pára od huby, pardon od úst. Ale je krásně jasno. Autobus nás vysazuje na parkáči s asi dalším milionem lidí. Jsme si mysleli Ferdo, že je to tajné bez lidůch a ono zatím Václavák. Ploužíme se podél Muddy creeku (skutečně bahno až za ušima) a po levé i pravé straně se tyčí hory se sněhovými čepicemi. No prostě nádhera. Jdeme údolím modelovaným ledovcem kolem řeky Rees. Čvachtáme, kloužeme v bahně a Twenty Five Creek skutečně brodíme, nu moc teplé to nebylo. Dorážíme na Rock Shelter Hut, kde spíme a dokonce se sem nacpou všichni co byli na parkovišti. Vyváříme litry čaje a primus přehlušuje všechny okolní prdítka.
Vstáváme v půl šesté neb spojujeme dva dny treku v jeden. Při čelovkách stoupáme směr Rees sadlle, pokřikují na nás Keové, je oblačno až mlhavo a sem tam přeprška. Po šestistech výškových dorážíme do sedla, poslední stovka stála za to. Ále zase šplouchá vyjimečně ne na maják ale nýbrž v botě. Panorámata jsou v pravdě dvoumetrová, začíná to vypadat, že jsme si pěkné dny už vybrali. Ála vykřikuje, že jí mrznou nožičky a jdeme zase dolů tentokrát kolem řeky Dart. Řeka se hluboko zařezává do údolí, kaskáduje, meandruje a nakonec vykukuje slunce a ukazuje nám okolní hory s ledovci. Následuje chata Dart, kde jen převlékáme ponožky a cpeme se obědem. A opět ledovcové údolí se spoustou potoků a terénních vln nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru, dolu a tak dále. Dorážíme za soumraku, sanfláje žerou a my se rozmazlujeme Beef Stroganof (p.k.: sušeným bez knédlu...) a asi hektolitrem čaje. Za dnešek máme v nohách 25km, 600m nahoru a 1000m dolů (a nešli do Cascade Saddle páč je to daleko a nemáme čas). Ála upadla do Stroganova (p.k.: to si nepamatuju hihi). Ještě se jdu vykoupat do řeky Dart – je to řeka ledovcová a tak půlcentimetrová. Poté co vylezu na šutr se země kouří tak, že vypadám jak Ála po ránu. A pak spokojené zapomnění.
Ráno vstáváme brzy pro změnu, jelikož nám ukazatel prozradil, že na parkáč je to 6-8hod. Takže při východu slunce (cca 7:00) už poklusáváme směr bus. Cesta se klikatí a houpe podél řeky a je zapadaná spoustou stromů, větví a tak. Takže se prodíráme, kloužeme (zas to bahno). Pokukujeme po jetboatech, které se tu prohánějí jak o život. A po necelých pěti hodinách se doplazíme na parkoviště. Těsně před ním potkáváme chlapíka, který nám nabízí odvoz a kterého s díky odmítáme. Pro změnu tu žerou sanfláje tak se poflakuju kolem a procházím se (chození se prostě nemohu nabažit). Pak už jen přes potoky a brody do Glenorchy k Lucince. Zde se Ála oddává hyeně skvrnité (ccss... řekou pohrdla a teď se máčí v teplé). Zpět přes Queenstown a zlatokopecké městečko Arrowtown, které nás zklamává neb v průvodci psali malé opuštěné a přitom je to nacpané lidmi a nic moc tu není. Aproto zas dál a noční přejezd scenic route do Wanaky.
Tak zas příště a nebojte za chvíli zas psát nebudeme Kiwi volá. (S)mějte se.

Queenstown, Routeburn trek

Pro změnu TeAnau knihovna, kde ale síť vypínají tři čtvrtě hodiny po otevření knihovny. Prší (jak taky jinak) a tak jdeme do kina na film o Fiordlandu točený skoro celý z helikoptéry – je to prima (reklamní trik se povedl, Ála by hned někam letěla:-)). A pak už opouštíme Fiordland a míříme do Queenstown a Mt.Aspring. Queenstown je roztáhlé městečko na břehu jezera s obrovským množstvím adrenalinových aktivit, jak i správně uvádí průvodce, město kýče a víru v peněžence (bunjee, rafting, riverboarding, paraglaid, lezení atd.) a taky mraky outdoorových obchodů. Ale v zásadě tu nic jiného není a nedá se tu zaparkovat a za net se tu platí. Po krátké procházce a návštěvě Docáků (předpověď počasí – tradičně prší a pršet bude dokonce silně) míříme do Glenorchy a na nástup na Routeburn trek. Spíme u jezera v Doc kempu a po dlouhé době si královsky vyváříme Fetučíne.
Ráno kvůliva počasí (Heavy rains) volíme nástup na Greenstone trek, ke kterému stejně nedorážíme, protože jsou cestou čtyři hluboké brody a tam by to asi šlo, ale zpět kdo ví? A tak cestou na Routeburn potkáváme malý výšlap Glacier Burn basin (jenom na 2hod nahoru). Je to psáno na dvě hodiny a to celou dobu do kopce (800 výškových m.) Stoupáme červeno bukovým zamechovaným pralesem a náhle stromy končí a jsme v údolí modelovaném ledovcem. Zde je cesta vlastně necesta. Sem tam objevíme mužíka, ale jsou od sebe daleko a naprosto nelogicky. Je tu značné množství potoků, šutrů a vůbec terénních legrací, které si náramně užíváme. Naším cílem je Prso (kopeček charakteristického tvaru v horní části údolí), u příležitosti jeho dosažení je Ála prohlášena za stařenu a podarována odpovídajíce jejímu vysokému věku:-) (3-4 lavinový stupeň – bezdětná, svobodná, bez práce). Začíná pršet, zatím je to jen přeprška. Nicméně valíme dolů k Lucince. Potkáváme Frantíky, měníme informace a míříme do kempu těsně před Routeburn. Cestou ještě berem ucaprcanýho Kiwi lovce (bohužel nic neulovil), kterého vezeme na parkoviště. Máme relativně čas a tak se jdeme ještě projít k jezeru Sylván. Vaříme a já se jdu ještě vykoupat do řeky (Ála ne je to čuně; p.k.: nejsem magor se koupat v 2C tekoucí řece).
Vstáváme až v sedm a prší tak normálně a vypadá to, že bude (že by jim ta předpověď tentokrát vyšla). Stoupáme bukovištěm, jelikož prší je tu spousta malých vodopádů, potoků a říček jež nás uchvacují svou krásou (a teče to, ale vůbec by se ti to nelíbilo Kačenko). Stále stoupáme a stále prší. Nad chatou jsou Routeburn Falls, hřmí to, tříšť se nese vzduchem, fučí a déšť přitvrzuje. Stezka se mění v solidní potok a v rámci branného cvičení naší skupiny má Karel za úkol hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což přátelé není jednoduché, jelikož se jedná o modýlek zhotovený z mýdla. Stále stoupáme, naším cílem je Harris sadlle a kopec nad. Outdoorové srágory nepřežívají nápor počasí a Ála je mokrá až na ....V sedle (v šeltru) se cpeme tučňáky, čokoládou já se převlékám do suchého IB. Ála se pokouší o výchovu skupiny skautů z Te Anau (je dobré naučit se používat kliku obzvlášť, když venku prší a fouká). A zas zpět. Stezka se změnila v solidní říčku a tak si čvachtáme dolů. Danou trasu (25km, 850 výškových nahoru/dolu) zvládáme za necelých osm hodin (a to Ála v šeltru hodinu rozmrzala). Routeburn trek by se dal ujít za den (za dva zcela jistě), jelikož měří pouhých 32km. Má jedinou chybu, jeho konce jsou od sebe vzdáleny pouhých 327km. Ale i tahle zkrácená verze (nejvyšší bod a zpět) a celá v dešti se nám moc líbila a doporučujeme. Do Luciny dorážíme za silného deště, vyléváme jezera z bot, rozvěšujeme svršky i spodky a míříme do normálního kempu vstříc civilizaci (čti horké sprše). Topení jde volume right a i přes maximální vypětí je Lucina celá zamlžená, ale zase je teplo. Sprcha a zítra na Rees-Dart trek teda pokud nebude zavřený (je na něj Warning – milujeme warningy, alerty, tsunami, stormy a jiná zpestření...), my budeme usušení a mohoucí.
(S)mějte se co nejlépe a Dešti v jakékoli formě Zdar.