úterý 16. listopadu 2010

Konec kiwi alias game is over

Po skvělé Tonze, jsme se vrátili zpět "domů". Nebudu to dlouho rozmazávat. Jirka šel ještě na tři dny pracovat - blázen a já začala balit, prát, připravovat věci pro Káču a KAJ. Začalo i loučení s lidmi ze sadu a přilehlého okolí. Pivo na sadu, večeře s Jeffem a Shirley, oběd u Iana, bowling atd. Přiznám, že jsem ronila kroupy a vůbec už se mi nechtělo domů. Chatička vypadal tak nějak divně jak byla prázdná a Lucyna jak byla čistá.
Skvělé duo KAJ nás ubytovalo z pátku na sobotu u nich v domečku a v sobotu dopoledne jsme vyrazili směr Auckland. Prohlídli jsme si město, nakoupili poslední suverény. Letadlo nám letělo v neděli ráno. Tak jsme se domluvili s Danií a Jo Jo ze sadu, že u ní mužeme přespat. Přespali, popovídali a ráno odjeli KAjáčkem na letiště.
Tam nám vydali náš zabavený stan z Tongy, ale sledovali nás až na odbavení hihi. A zase to loučení...
V Seolu nás přivítalo teplé a vlhké počasí, něco jako prádelna. Dostali jsme hotel v centru města - naštěstí, tak jsme viděli i trochu něco víc než hotel. Tedy byl to úprk na 2 hodiny do města a pak zpět, bus, letiště..a home sweet home..?!

pondělí 20. září 2010

Království Tonga aneb kiwi už bylo dosti

Náš odjezd se kvapem blížil. Začali jsme zjišťovat, co jsme všechno nestihli a co dozajista už nestihneme. Holt rok je dlouhá doba, ale najednou je fuč. Proto jsme vymysleli, že se ještě na poslední chvíli musíme někam podívat (v rámci zachování mého zdravého rozumu a abyste nám samozřejmě záviděli). Do Austrálie se nám nechtělo, je tam vedro a jedovatě kousavé příšerky a kdekdo tam již byl - nuda. Tak jsme se zaměřili na ostrůvky v Pacifiku. Z Čech bychom se na takovýhle ostrov jen tak nepodívali, maximálně za neúnosný peníz, a hlavně zní to více exoticky. Měli jsme tři kandidáty Samou, Fidgi a Tongu. Byli jsme rozhodně nerozhodní, TMA nám vynadala, že jsme nemožní a ať už jedeme konečně na prázdniny, tak jsme zvolili Tongu, kvůli velkým rybám, doufaje, že ty zvířátka konečně uvidíme. Musím podotknou, že to byl můj projekt, Jirkovi to bylo jedno, hlavně ať prý neremcám.

V pondělí 23.8 brzy ráno celí nevyspalí usedáme v Aucklandu do letadla a frčíme směr Tonga. Máme jen lehké batůžky, stan –kdyby náhodou a já si přibalila spoustu teplého oblečení (blázen).

Tonga nás přivítala teplým vlhkým počasím s mrholením , čmuchacím protisalámovým psem a imigrační úřednicí podivující se, že nemáme rezervované ubytování. Před letištěm jsme ustáli útoky a nátlaky ze stran taxikářů a pohůnků z místních hostelů a vydali se hledat BUS jedoucí do města i přes to, že si všichni klepali na čelo. Na hlavní silnici nás popovezla milá paní a pak se nám opravdu podařilo stopnout bus (autobus tu nemá jízdní řád a prostě si ho stopnete, když jede okolo), ten nás vyplivl ve městě na „hl. autobusovém nádraží“. A co teď? Zmerčili jsme bílý páreček, šli jsme se družit a vyzvídat co a jak. Posléze jsme se shodli, že bude jednodušší se bavit česky. Holt svět je malý a na krajany narazíš všude. Jana s Petrem nám ukázali kde co je, pomohli s info a tak jsme skončili ve stejném hostelu. Druhý den jsme si zaplatili okružní jízdu ostrovem. Projížďka byla krásná, kokosové palmy, Taro listí, psi, prasata, kostely, odpadky a to pořád dokola. Tuhnul nám z toho úsměv (já se začala bát, že mě Jirka zabije) a chtěli jsme co nejdříve pryč do divočiny – ráje?.

V hostelu jsme vytvořili 8mi člennou partu (4 a 1/2 Češi – JAK, Jana s Petrem, 2 Španělé – Vanessa s Alexem, Natali z Columbie a Ramiro z Uruquaie) a všichni svorně jsme prchali z hl. ostrova směr souostroví Ha´apai a to trajektem. Kdo nezažil cestování v Pacifiku či v Asii, neuvěří. Jízdní řád neexistuje, informace neodpovídají realitě = 8 bělochů s velkými batohy zmateně pobíhá po přístavu , jízdenky si musíte vybojovat, místo na podlaze ubránit, cestujete třeba i s mrtvým v rakvi, jste svědky ekologického třídění odpadků do moře. Kdybychom tam byli jen my dva, tak nás asi kleplo, takhle to byla legrace.

Z trajektu jsme viděli první velryby, začalo se znatelně oteplovat a já začala litovat přibalených rukavic a jégrovek namísto šatiček.

Trajekt přistál po krásných 12ti hodinách na ostrově Pangai ve městě Lifuka, přežili jsme, zlíbali matičku zemi a šli zjišťovat informace. Vše bylo zase jinak, slibovaný bankomat není, zakoupení letenek zpět problematické, trajekt zpět nejistý, pozorování velryb plné. Dělíme se 4 na 4, my se španělskou sekcí jsme odjeli na přilehlý ostrůvek Uoleva do Diana Resort, který nám doporučila Lada ze sadu. Zbytek zůstává a hodlá řešit letenky. Resort je opravdu nádherný, majitel Kalafe a jeho paní Diana jsou božští. Relaxujeme a užíváme si spaní ve fale (místní chatrč na spaní). Druhý den doráží zbytek party plus Švýcaro-Ital Mike, o kterém Kalafi nevěděl že přijede, tak mu uvolňujeme fale a jdeme spát do stanu. Večeříme čerstvě ulovené mořské mrchy (ještě že s námi jsou Vanessa s Alexem, kteří vědí jak to jíst). Kalafi nám nabídl, že nás vezme druhý den v pátek na velryby. Byl to snad nejlepší zážitek v životě. Viděli jsme několik rodinek, skákající 6m mimina, no krása. Plavat se nám s nimi nepodařilo, ale upřímně když jsme ty drobečky viděli 5m od člunu, měli jsme hnědý adrenalin v plavkách. Zbytek pobytu jsme : prováleli, Jirka přečetl 3 knížky ukryt ve stínu, prokecali, plavali, šli na krátké procházky skrz kokosoviště, hráli veselé hry. No nuda. K poslední nedělní večeři jsme měli tradiční jídlo Lu pulu (zelenina a maso zabalená do listů Taro a zalitá kokosovým mlékem), to se dělá v peci Umu na horkých kamenech (něco jako náš Setonův hrnec, jen tady se v tom dřív pekli lidi).

Původní plán jet ještě na ostrov Eua padl, byli jsme rádi, že se nám podařilo za pomoci Kalafiho vůbec sehnat zpáteční letenky na hl. ostrov. Z ostrova odjíždíme v pondělí ráno s Nati a Ramirem, zbytek ještě zůstal. Společně jsme si užívali liduprázdného letiště (kdy to jeden zažije, že). Odlétáme různými letadly, pro nás přiletělo letadlo Dakota DC3. Jirka je nadšen jako malý Jarda, prý je to muzejní kousek, já se začínám modlit.

Doletělo to! Zůstáváme čekat několik hodin na letišti, do města už nás nikdo nedostane, já nedopatřením směňuji peníze za zlodějský kurz ve směnárně. Letadlo mělo 2hod zpoždění tzn. odlet ve 2hod. ráno, na palubě nám odmítají dát zasloužené pití a jídlo a my se už těšíme do civilizace na NZ. Civilizace jupí…biokontrola NZ nám zabavila stan kvůli nalezeným mikroskopickým vajíčkům hmyzáků, prý ho ale vrátí až pojedeme domů (to kdyby viděli ty housenky co tam s námi 4 dny bydlely, ze kterých se pak vylíhli motýli, to by je asi kleplo a nás pak také….). Z letiště jsme odjeli v 7hod. ráno namísto ve 4h, s pytli pod očima ale jojojo jsme zase „doma“ na NZ….= začalo pršet….

PS: pár odkazů, bohužel v angličtině, kdyby to náhodou někoho zajímalo...TMO
http://www.finsnflukes.com/whalewatching_video.htm
http://www.tongaholiday.com

neděle 19. září 2010

Zpět v Banánystánu

Ano modří již vědí, že jsme zpět v naší milé vlasti od 6.9.2010. Také jste si již určitě zvykli, že vám píšeme dosti opožděne. Bylo to dané nedostupností internetu a jinými nepříznivými faktory jako např. naší leností. Dlužíme vám tedy ještě 4 články :)). Tak lidé dobří bděte a čtěte, to nej vás ještě čeká.
Těšíme se až vám budeme vyprávět JAK

pátek 17. září 2010

Zima, zima je tu (v srpenci :) )

Dřeme a dřeme a už nás to moc nebaví (mě docela jo, ale Ála se porád ofrňuje:-)). A tady je teď zima tzn. v noci mrzne a přes poledne je tak dvacet. Tento způsob zimy zdá se mi býti poněkud nešťastným. A proto, a proto whiskola eee vlastně TMA. Eeee.... tak znovu.

TMA nedře na kiwi, ale nýbrž na Mt.Ruapehu – Tomáš učí lyžovat, Marťa otročí v kavárně a Alík si válí šunky (asi to chytil od Karla a ten je lední však víte). A proto hurá na Ruapehu. Pobalujeme pár svršků, hodně piva, cpeme se Karlovi (tenhle není lední ani plyšový) a Jíťe do jejich Lucidy spolu s našimy sedadly (z té naší) a hurá na hory. Je úterý večer po práci a po čtyřech hodinách jízdy klepeme TMĚ na dvířka. Bydlí s nimi ještě Lenka s Michalem a s Lenkou jsem byl kdysi na táboře (člověk jede na NZ, aby měl od Čechů pokoj a oni jsou všude:-)). Karlos vytahuje slivovici a už to jede.., spát jdeme někdy po druhé hodině ranní.

Ráno je jasno vzduch příjemně štípe a sníh volá (na mě ukrutně řve:-). Permice, půjčovna, kde jsou ze mne mírně v šoku, páč tady si skialpové lyže ještě nikdo nikdy nepůjčil:-). Po objasnění pár drobností jako, že vázání jsou v několika velikostech a že pásy od BD s STS (pro ty co ví, ví a ti co neví, těm to stejně nevysvětlím:-)) jdou nastavit docela snadno na různé délky lyží, vítězím a můžu vzhůru vlastním pohonem:-). Neustále si ze mne dělají legraci, že mám abstinenční příznaky po sněhu, no co na to říct MÁM. Párkrát se sklouznem na rozježdění a pák stoupáme směr vrcholové plato s jezírkem a vršky okolo. TMA má telemarky, já skialpy (bohužel sjezdové boty), Karlos fošnu a Jíťa s Álou sjezdovky (čili na botách). Hrneme se vzhůru, Ála to bohužel odpískává a jde jezdit. Po oblých hřbetech na konci trošku strmějších se dostáváme do sedla a po kraťounkém sjezdu na plato. Plíce jsem nechal někde v údolí neznámo kde. Na chvilku se mraky rozestoupily a my se kocháme. Šineme se vstříc jezeru, které nenalézáme neb mraky padly na nás. Otáčíme a v půli plata se opět rozjasňuje. Prudké stoupání na hřeben a po něm na vrchol Paretetaitonga 2751m.n.m. Pár fotek, rozhledy a hurá dolů. Užíváme si oblouky na táhlých hřbetech vedlejšího údolí při nádherné inverzi. Co víc si přát v srpnu, že? Dole vracíme věci s úsměvy od ucha k uchu. Ještě se občerstvit v kavárně a do peřin. No né tak rychle, ještě samozřejmě pařba.

Ráno krušné obzvláště pro některé jedince, že jo Karle (lední). Tentokrát na druhou stranu kopce jenom šoupat. Širší sjezdovky a jezdit se tu dá všude hlavně mezi šutry:-). Karlos vyměnil fošnu za lyže takže jsme všichni dvoustopí. Brousíme téměř celý den na sjezdovkách i mimo no prostě super. No, ale všechno jednou končí (doufám, že u nás už napadlo abych nevyšel za cviku a nebylo my odporné horko:-)) a tak se loučíme s TMOU a zpět na naše (spíš moje) milované kiwi. Velký dík Karlosovi, že to všechno odřídil (asi se bojí, že jim tu leštěnku odřem:-)) TMĚ za ubytko a milou společnost a těšíme se v Čechách (nebo v Kanadě???:-)). Doufám, že jsem řádně poškorpil všechny plantážníky, co mě prudili jaká super zima letos byla, že Kačenko, Míro, Bee, Warapo, Baníci atd.

Tak Hore Zdar JAK

Jak to chodí na kiwi epizoda 2349873

Po palmosněhovém oživení nastává tvrdá kiwi realita:-). Opět pracujeme pro Iana pod Trevorovou laskavou tváří a něžným bičem. Pro většinu místních je to šok a neustále se na nás na to ptají (v sámošce, na ulici apod.). Dali jsme slovo a to se počítá:-).

Vymotáváme zapletené větve z provázků (stringů – skutečně jde o provázek, nikoli o dámské šetřivé prádlo) či z ostatních větví (největší zapletenec čítal 5 větví). Inkriminované větve pokládáme na drát co nejvíce na plocho (často poněkud násilnou formou) a přicvakáváme plastovými sponami – cliping. Kejkle s větvemi se nazývá cracking (lámání v krutu s charakteristickým křupnutím – crack) a twisting (kroucení často až o 470´ i více). Ze začátku jsme toho zlámali až běda a pak přišel Ian a vysvětlil jak co a proč a poté názorně překroutil jednu větev tak, že nám vypadli oční bulvy a někam se zakutálely, ale nebojte po půl hodině jsme je našli mírně ohlodané u Milliny. V Bayi (cca. 3,5x5m) má být +/- 16 větví (v našem případě spíš mínus). Po naklipání větví se zvedne konstrukce a jdeme zase navazovat provázky. A tímhle se tu bavíme téměř tři měsíce s malými obměnami. Neustále nám říkají, že další blok bude horší a další blok ještě horší a ono jo.

Sestava na sadu je Ian (občas), Trevor, Angela a Avi (stálí zaměstnanci), Joe s Ann (Kiwáci, od července jsou bohužel pryč) Steve s Pauline (Kiwáci) no a sedm Čechů - Jáša s Ladou, Pavel s Hankou, Vojta a my. Na začátku srpna odjel Pavel s Háňou (na jih a Fidži) a Jáša (do Čech na státnice) a byli nahrazeni Sašou a Andreou a později Honzou s Tomášem. Jsme profláknutí po celém TePuke jako Czech Gang a Roderici si z nás zase můžou dělat srandu.

Ještě krátká zmínka pro Danču. S politováním ti oznamujeme, že jsi ztratila titul nejukecanější osoba na celičkém dosud objeveném vesmíru, samozřejmě jsi dále držitelkou titulů zasloužilý nosič okurek a zoolog výpravy. Tvého ukecaného titulu tě zbavila Andrea (ledva dvacetiletá) neb reaguje na jakékoli slovo a po té co všichni mlčí reaguje na rádio, bohužel v žádném případě slovní proud nefiltruje přes aparát, který má umístěn mezi ušima. Ála mne neustále děsí, že s Andreou budu pracovat. Legrace ji přešla po té, co pracovala s Andreou celý den a po návratu do chatrče prohlásila TADY BUDE TICHO a hodinu jsem na ní nesměl vůbec mluvit. To má za to, že mě straší:-)).

V půli července k nám přibyli z Moravy Karel (Skácel) s Jitkou, takže nedělní výlety po okolí podnikáme ve čtyřech. Pracují u Rodericků (Jeffa) a jsou legračně vyjukaní, takže jsme drsní radiči a světaznalci (spíš NZ znalci). Karlos se neustále vrtá v autě ve svém či našem (máme stejná jen oni diesel), takže neustále porovnává a hledá špeky. A také objevil a nám oznámil, že naše Lů je 4kolka:-) a to jsme se to dověděli jen po deseti měsících užívaní heč.

Trevor je asi nemocnej. Neustále si z nás utahuje a děla vtípky. Naposled se zcela skřeťácky pochychtával.

Ještě poznámka pro mé drahé přátele vůbec, ale vůbec mě nebaví vozit opilce z hospod obzvláště, když mají blbé kecy a nedej bože se mi snaží pozvracet Lucinku (pozn.kor.: lidi to je vám paráda mít vlastní taxi). Jak jste jistě pochopili sobotní večery jsou zde plodné až inteleguální, minulou sobotu mě nutili tančit – fuj a hamba.

Tak tolik ke kiwi a žití v jeho blízkosti. Smějte se JAK

sobota 7. srpna 2010

Jih Severního ostrova a Mt. Holdsworth

Je dopikáno a rehabilitací některých členů expedice po hangi (Karel se zase ožral jako správný Rýdloška) je výprava na jih Severního ostrova, kde jsme v minulosti navštívili pouze Taranaki. Volba padá na Mt. Holdsworth circuit trek (okružní výlet) v Tararua forest park a ještě něco kolem. Po veselých osmi hodinách za volantem a minutí překrásně zasněžených sopek v Tongariro NP dorážíme do Mastertonu a do kempu pod nástupem na trek. Upadám do komatu.
Ráno je překrásné a řádně zmrzlé. Pobalujeme a za chvilku již stoupáme směr výhlídka a dál na hřeben. Cesta se klikatí jak jinak buší vzhůru, sem tam nám cestu zpestřuje lezecká vložka. Po překrásných devítistech výškových metrech dorážíme na Powel hut (chatu), kde se krmíme a přioblékáme neb na hřebenu pěkně fičí. Z vrcholu Mt. Holdsworth je pěkný výhled na postupující frontu, jsme osvěžováni silným nárazovým větrem. Obojí si řádně užívám pouze já, jelikož se Ála obtáčí kolem konstrukce vrcholového kříže a cosi si mumlá pod kapucou (pravděpodobně nepublikovatelné). Stoupáme a klesáme a blížíme se k Mt. Jumbo a stejnojmenné chatě, jež nás na dnešní noc hostí. Z Jumba na Jumbo hut nasazujeme 2. kosmickou rychlost a zavíráme za sebou dveře pět minut před deštěm. V chatě je deset lidí a sedm z toho jsou učitelský (jsem v obležení), je tu teplo a dokonce plynové vařiče. Cpeme se rýží s prasopsem (Cornbeef – hovězí, neco jako hovězák ve vlastní šťávě, ale lepší) trocha konverzace a sladké zapomenutí. Ráno jako malované - vidět je tak tří metry a to s těží. Pro změnu prší. Dlouhý sestup a před polednem jsme u Luciny. Původně jsme chtěli navštívit Cape Palliser (výběžek údajně moc pěkný, cca 50km tam a i zpět), ale po získání nové předpovědi plány přehodnocujeme a valíme směr Otaki a Otaki forks, kde netrpělivě očekáváme TMU. Jelikož padá deska vody a to tak, že pořád a TMA se někde zajebává (pozn. kor.: autor má zřejmě na mysli hledání kukuřičného pole z důvodu plození potomků). Trávíme den ve Waikanae, kde se nachází automobilové muzeum, zde obdivujeme množství nádherných stařečků automobilů a motocyklů. Jen jako ochutnávku: Al Caponův neprůstřelný Cadilac, veterán utruhlaný z měděného plechu, Ural 3 (Ály oblíbený název pro stroj), několik Indiánů a tak. A taky tu mají něco od nás Tatru Saloon 77 a mnoho dalšího:-). Kulturně vyžiti stále čekáme na TMU. Ta mezitím srdnatě bojuje s mezinárodní lodní přepravou a doráží až za dva dny.
Jelikož se mezitím poněkud umravnilo počasí (čti prší jen každou půl hodinu) a proto do lyží a hurá do kopců resp. na Mt. Craford. Dnes ovšem jen Field hut. Je to tři hodiny a my tradičně vyrážíme velmi brzy (tj. třetí odpolední). Sotva ujdeme kilometr, pro změnu začíná pršet a potkáváme učitele outdoorových aktivit se sedmi studenty, jdou na chatu a za tmy zpět v rámci volitelného kurzu. Stoupáme řádně se potíc. Přestalo pršet. Stále vzhůru. Setmělo se.. Začalo sněžit. Bomba. Zasněžená palma má něco do sebe:-). Chata je perfektně vymrzlá. Asi hodinku se bavíme dřevem a poté konverzujeme půl metru od kamen. Vůbec se nedá spát Ála hrozně drkotá zubama, kostma, kloubama - kýho víra čím to dělá, ale fakt se u toho spát nedá.
Ráno roztápím kamna, házím na zmrzlinu ještě svůj spacák a jelikož odmítá vystrčit byť jen špičku nosu, jdu se projít sám. Krásně sněží nikde ani noha nic moc vidět není, ale SNĚŽÍ:-)). Po dvou hodinách se vracím, uvolňuji Álu obtočenou kolem kamen a jdeme stavět Huhuláta. Pak balit a tajícím sněhem dolů vstříc TMĚ. Samozřejmě na úpatí se mraky trhají a vykukuje blunce a ukazuje nám bělostné vrcholky okolních kopců z kterých jsme právě slezli. V takové chvíli není hanba, když polárník uroní kroupu (pode mnou to dost rachotilo). Nicméně nás čeká TMA. Martina je nachcípaná, takže zalézáme do chalupy, kde topíme jak o život s tím, že zítra opět kopce.
Chyba mostu totiž lávky. Deska vody, padají hov... s hákama. Zběsile vyváříme a hrajeme společenské hry:-). Vrcholem večera je hra na filmy. Mužská sekce samozřejmě exceluje (páry jsou separovány naštěstí) a hravě předvádí takové špeky jako Tobruk či Růžového pantera. Dobrého pomálu a tak TMA jede zpět do Wellingtonu bojovat o svůj balík (Hrdině zvítězili) a my vstříc Trevorovy a kiwi (toho není nikdy dost:-)).
Děkujeme za komentáře a veškerou podporu a brzy nashle (Už stříháš metr Tchýňko?). A speciální pozdrav do Asie Úžasňákům:-). JAK

neděle 4. července 2010

Hádám, hádá, hádáme aneb jak se rádi míváme

Jsem tu zase po dlouhé době s normálními zprávami a informacemi z našeho běžného života tady u protihlavců. Jistě vás už některé ty řečičky o výletech a o tom jak já už nemůžu, simuluji apod. nebaví, tak tady něco pro Šubrtky.
Doneslo se nám, že jsme se rozešli nebo že se rozcházíme, líheň této informace je údajně v Hudy Lidická. Hmm tak o tom ani jeden z nás nic neví a zřejmě na tom budeme muset ještě zapracovat. Pravdou je, že někdy jsme tak říkajíc na nože a jak říkal kamarád Ondra Němeček, který se již se svou drahou z NZ vrátili: „Co ti budu povídat, byly těžký chvilky...“. My tedy nejsme jiní a i jiné páry to tu mají stejně, prostě jste spolu 24 hodin a někdy si lezete krkem. Rizikové situace jsou:

1) Jirka řídí a já naviguji (stupeň rizika vysoké neb Jirka teď řídí pořád a já jsem jako sl. Daisy)
Verze A.: řidič absolutně nespolupracuje s navigátorem; nechápe, že navigátor v dané lokalitě nikdy před tím nebyl a tudíž nemůže vědět, kde je správná cesta, pokud to v mapě není; pokud je nutné se vrátit a tudíž otočit, neskutečně piští. Řidič si plete strany jako ženská a je ke všemu nahluchlý.
Verze J.: Ano, ano riziko je vysoké neb řidič nejenom nechápe navigátorovy problémy, ale také nedokáže pochopit, proč navigátor neustále zuřivě točí mapou jak větrným mlýnem. Z toho samozřejmě plyne, že neví, jestli navigátor myslí pravou v mapě, podle sebe či opravdu vpravo. Řidič samozřejmě nahluchlý není, jedná se pouze o běžný mužský obranný reflex zvaný selektivní hluchota (vpravo jet samozřejmě můžu, ale pokud je tam zákaz, tak vpravo prostě neslyším a následný jekot samozřejmě také ne).
2) Alenka si půjčuje či operuje s Jirkovým vybavením, náčiním – pičičuramenty (stupeň rizika nejvyšší, hraničící téměř se smrtí)
Verze A.: zvažuji zakoupení vlastního vybavení, které se nemusí ukrutně složitě čistit, obsluhovat, pokládat a odříkávat při tom tajné mantry, aby to vůbec fungovalo. Nikdo na mě nebude koukat se zvednutým obočím, poulit oči a vřískat, jeden z toho má málem tiky. V jednoduchosti je síla, chytnu, zmačknu, zatáhnu, co víc si přát, že...
Verze J.: Pravděpodobně Alenka naráží na osvědčený vařič Primus. A ještě stále nepochopila základní fyzikální zákony a jevy typu pokud je sání vzduchu ponořeno v benzínu, opravdu velmi těžko může sát vzduch. Po použití vařiče ho vrací očouzen k nepoznání a tím vyvolává krajní nelibost majitele. Velkou neznámou je též, že po řezání papíru čí alobalu se nůž kupodivu ztupí (tohle asi zná každý chlap - asi jim to programují geneticky).PS: Mantry jsou samozřejmě tajné a jen tak někomu je neprozradím:-).
3) Alenka nakupuje (stupeň rizika střední)
Verze A.: údajně děsně utrácím za jídlo a blbosti, což samozřejmě není pravda. Někdy to jen malinkato přeženu, ale to je způsobeno tím, že mě mučí hlady, jsem podvyživená a nakupovat chodím vyhládlá. Ze strachu, že by někteří jedinci namáhavou túru nepřežili, se někdy trochu unáhlím. Jirka také nechápe mou zálibu okukovat a prolézat místní second hand obchody a hrabošáky, které jsou velmi zajímavé čistě z průzkumného a sociologického hlediska samozřejmě, ale o tom zase jindy.
Verze J.: Co na to říct/napsat asi NIC, jdu se z sociologického a průzkumného hlediska projít. Jo ještě jsem zapomněl Lucina je pravděpodobně nafukovací.
4) Máme se rozhodnout kam, kdy a co budeme dělat, pojedeme (stupeň rizika vysoké)
Verze A.: tady není co dodat, to si asi dovedete představit...kompromis, kompromis a zase kompromis :)))
Verze J.: Kompromis co to je, to jako, že děláme co chce Ála?
5) Jídlo aneb kdo komu a co sežral (stupeň rizika zvyšující se)
Verze A.: Jirka, Jirka a zase Jirka. V nestřežených okamžicích, většinou když spím, mi – nám vždy něco sežere. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohl být důvod k hádce, ale je přátelé. Já třeba 2 hod vařím, záměrně toho udělám kotel, aby zbylo i na druhý den (už si dávno nemyslím, že by mohla zbýt na dny dva) a on to klidně po tom co říká, že se brutálně přežral, za 2-3 hodinky dožere, nejčastěji u filmu či knihy. No nezabilY by ste ho? Tímto chci požádat, zda byste mi nemohli zjistit, kde se dají sehnat a zakoupit várnice, protože jestli my spolu budeme bydlet a někdy se nedej bože rozmnožíme, tak budu muset nějaké pořídit.
Verze J.: K tomu jen, že Ála jí asi třikrát tolik co já (a to váží o pouhých 30kg méně) a neustále kvílí, že má hlad.
6) Pohyb po městě, rušných silnicích, orientace, čerpání pohonných hmot (stupeň rizika střední)
Verze A.: Jirka je při řízení ve městech prudérní, zmatkuje a totálně se neorientuje. Větší provoz nemá rád, nepěkně komentuje schopnosti a dovednosti ostatních řidičů (nadává jako dlaždičský špaček). Pokud řídím já, obviňuje mě z fitipaldismu a jiných výmyslů. Co si budeme povídat, je to druh LESNÍ.
Verze J.: Ano, při jízdě ve městě jsem pruderní (všichni tu totiž jezdí na druhé straně). Schopnosti jiných řidičů komentuji pouze pokud je nenaučili používat blinkr. K fitipaldismu pouze když Ála řídí a má podivný lesk v oku řítíc se 90kmh do zatáčky značené 65kmh s výkřikem Schumachr, tak zuřivě kontroluji pásy, lituji,,že jsem nemočil a tiše se modlím.
Verze Karel na bod 1-6: Je mi to fuk páč jsem lední

neděle 20. června 2010

Jak jsme si to odpi(y)kali

Modří již vědí, že jsme zpět na severním ostrově a již jsme začali zase pracovat. Na picking alias pikání (česání) kiwi jsme se nechali zaměstnat tentokráte jinde v TePuke a to u staré, známé a prověřené party Roderick brothers (bratři Jeff a Berry). Představu vo co gou jsme již měli od našich drahých kamarádů a to především od Půlmoravských - Verči a Jirky z jejich videa. Stejně jsme první den byli nervózní jako prvničky, lehce se nám houpal žaludek a čekali jsme, co bude. Kupodivu nás místní a ani ostatní pracanti, kteří začali dříve, nesežrali, my byli uvedeni do problematiky. Potom jsme čučeli jako sůvy, když jsme zjistili, že jeden batůžek musíme naplnit do 5 min zlatým kiwi a do 3 min zeleným. Podotýkáme, že do batůžku se vejde fááákt hodně kiwi, cca 18kg (názory na váhy se liší). Zlaté se trhá pomaleji, jelikož je křehčí a může se snáze poškodit, tak s ním musí jeden zacházet jako s vejcem. Tato zjemnilost je nejspíše dána tím, že nemá vůbec charakteristické osrstění (už asi vím, proč je Jirka druh lesní hihi). Plné batůžky se vysypávají do Binů (dřevěných bedniček (pozn. korek: bednička zvící pouhých 400kg podle mě je to bedna a docela velká)) a do jednoho z nich se vejde cca 22 batůžků. Vše samozřejmě závisí na kvalitě a velikosti ovoce. Jeden traktůrek veze vždy 3 biny z místa A do místa B, kde s vymění s traktůrkem C....no abychom to shrnuli, češete, nasbíráte, vysypete atd. a to od 8:30 do 17:30 viz instruktážní video, které dodáme později. Pracovní doba na pikání je taky taková legrace. Nikdy nevíte, kdy a jestli vůbec budete pracovat. Pokud prší nebo je velká rosa, čeká se než kiwátka oschnout. To platí dvojnásob u zlatého kiwi naháče. Takže ráno vstanete, opaříte se čajem, zapnete telefon a čekáte, zda vám přijde sms a zda budete pracovat a od kolika hodin.
Někdy jsme pracovali dlouho i za tmy při světle reflektorů a čelovek, někdy jen pár hodin a někdy jsme měli i více než 3 dny volna. Nejdéle jsme pracovali 10 dní v kuse a to se musíme přiznat, že jsme se už modlili za déšť a to všichni. Bohužel jsme to nějak přemodlili či co a pak lilo pořád.
A jak se nám to - tam vůbec líbilo? Líbilo se nám tam moc. Práce je to psychicky nenáročná, holt je to jen dřina. Co bylo úplně jiné a super bylo to, že tam byla skvělá banda lidí - skřeťáků. A to jsme předtím nezažili. Občas jsme si připadali jako v nějakém animovaném filmu od Warner Bros. Tolik poťouchlých lidí na jednom místě ccc, skoro jsme Jeffa a Berryho podezřívali, že to je jedna z podmínek přijetí do práce (pozn. korek: Ála měla dokonalé předpoklady stát se Roderikovic trvalým zaměstnancem:-)). Byli tam s námi lidi snad odevšud a my byli jedni z nejstarších hahaha. Občas se po práci pilo pívo, na které zval šťastný majitel sadu, že už má jako hotovo a za sebou nebo se jen tak sešlo u někoho na večeři nebo se jednou šlo hromadně na bowling (musím poznamenat, že jsem byla famózní a byla jsme dotazována, jak často v Čechách hraji (pozn. korek: Jako by tu něco zavánělo, necítíte to taky?:-)). Evidentně to vůbec neumějí hrát, když byli udiveni z mých podprůměrných výkonů 170 bodů). Velká legrace byla i během česání, povídalo se, učili jsme se navzájem sprosťárny, dělali si naschvály, zpívalo se. Hned to jinak utíkalo. My si asi nejvíce oblíbili izraelskou (Yoni, Tomir, Asa) a francouzskou partičku (Max a Roman) (tak bacha Lewi a Kuře už umím 3 slova hebrejsky). Ke konci pikací sezóny jsme se začali rozpadat a loučit, vyvrcholením bylo Hangi (maorský způsob „Seetnova hrnce, vše se zakope do země a rozvaří – maso, sladké brambory, dýně), které každoročně Roderici pořádají na rozloučenou. Lidi takového žrádla jste snad neviděli a kolik dortíků k tomu bylo, mňam. My přispěli starým dobrým štrůdlem (pozn. korek: no on byl vlastně nový a dobrý taky). No utřeli jsme slzy, rozloučili se, napsali si kontakty a vydali jsme se vstříc novým dobrodružstvím.....

středa 26. května 2010

Pápec Jižní ostrove

Na konci každé velké výpravy je vhodné několika slovy poděkovat, zhodnotit a tak. A tak tedy milí pozůstalí, matky, otcové, sestry, bratrové, Tetičky, strýcové, bratranci, sestřenice, přátelé, kamarádi po měsících útrap a strádání na pokraji smrti mrazem, hladem, vysílením nadešla ona vytoužená chvíle, kdy jsme se navrátili do země zaslíbené Kiwilandu:-). Není pro nás hanbou v místě slavného Kiwi uronit kroupu.
Nicméně jsme se rozhodli Vás ještě obdařit malou statistikou z jižního ostrova:

Počet ujetých km Lucynou: 6119 (většinu já, Ála s Karlem jsou slečna Daisy)
Počet ušlých km vlastníma nohama/tlapami: 529 (malé procházky nepočítaje)
Počet nastoupaných výškových metrů: 13874 (víc než 1,5x Mt.Everest)
Počet naklesaných výškových metrů: 13117 (1,5x Mt.Everest)
Počet napádlovaných km: cca.35
Počet koupání v řekách/jezerech: 23x (to se týká spíše mě, Ála je čuňák a koupe se ve sprše)
Počet koupání v oceánech a mořích: 1x
Počet sebevražedných pokusů: 2x (tato statistika se týká pouze a jenom Batmana Ály)
Počet úderů do hlavy o různé předměty: cca. milionkrát (způsobené poruchou orientace převrácením hlavy dolů)
Počet zkonzumovaných plechovek tučňáka: 58 (na NZ asi nejvíc za dosavadní život)
Počet přejetých possumů: 0 (ke smutku veškerého obyvatelstva NZ, zvláště designerů silnic)
Počet slunečných dní: 20 (toto číslo je pouze orientační:-) )
Počet sabotovaných akcí Álou: 4 (věsměs s výmluvou na počasí)
Počet sabotovaných akcí přírodou: 3 (velryby Kaikoura- Tsunami alert, Kepler- bouřka, ale pořádná, Milford Sound- sesuvy půdy)
Počet získaných receptů: cca. milion (samá zdravá a vydatná jídla :-) )
Počet slíbených telefonátů, sms od Kuby von Telenovela: 0 (asi ho Ála zase vystrašila anebo nás prostě nemá rád)

Tímto děkujeme za pozornost a zase se ozvem. Jdeme trhat kiwi. Hore totiž Kiwi Zdar JAK

sobota 15. května 2010

Nelson Lakes part II.

Z Arthur passu nás vyhnal déšť a čas neb nám za pár dní frčí trajekt. Ale pár jich ještě zbylo a tak jedeme přes Greymouth a Westport do St. Arnaud a Nelson Lakes NP. Kruh se uzavírá no dobře tak teda spíš šišojid:-). Úplně nevíme co se děje, ale je neuvěřitelně hezky. Jak je naším tradičním zvykem dorážíme na parkáč kolem třetí. Balíme a vyrážíme na Speargrass Hut - zase. Cestou potkáváme lovce - zase. Jedinou vzrušující událostí bylo napadení vosou a následné obdržení pigára. Ále, která jí vydráždila, se samozřejmě nic nestalo. Nebo že by jí na mě poštvala? Chata je dost nacpaná a dřeva na topení tu moc není. Takže vyštvu Álu, aby se družila a jdu si zaštípat (och jak povznášející mají tu sekeru od Bahca:-)). Ostatním na chatě připadáme zřejmě jako ufoni, že přijdeme a hned děláme dřevo, které tam přeci vždycky NĚKDO připraví, ale na to jsme si již zvykli.
Ráno vstáváme na naše poměry neskutečně pozdě (tj. 7:00). Vyvařujeme si a za chvilku už zase spokojeně stoupáme údolím vstříc novému potu, krvi a slzám:-). Po osmy set výškových metrech jsme na hřebeni a otvírají se nám panorámata a výjimečně ne dvoumetrová. Je to až s podivem, už druhý den svítí blunce. Mimo jiné shlížíme na Angelus Hut, která je fungl nová a bude se za tři dny otvírat (tak by TMA mohla být první, kdo jí odzkouší:-)). Nicméně naše cesta vede od ní po hřebeni. Ála je extrémně statečná a téměř bez reptání hopká suťovým polem. Trošku pofukuje, ale furt svítí, jenom abychom se nespálili:-). Na jednom rozcestí jdeme skouknout shelter a na zdi objevujeme známky působení Jary Cimrmana (on byl snad všude-skutečně velký cestovatel). Odbočujeme na Bushline Hut, kde budeme dnes nocovat a jsme tu sami - Hurá. Všeho do času resp. do půl hodiny jsou tu dvě rodinky (NZ,I) a za hodinku další dva párečky (DE, CA). Pro změnu si zpestřuju odpoledne štípáním dřeva. Ála piluje italštinu (spíš doluje její zbytky z paměti) s Italem, který tu žije už sedm let a mě se furt někdo na něco ptá. A je tu šest smradů (6-12let) ale ani moc neřvou:-). Ála se nás přes noc snaží ugrilovat na kamnech, které rozjela na červenou kontrolku – silně zvažuji opuštění chaty a spaní venku:-). Ani jí nikdo nechtěl zabít (všichni se kolektivně koupali ve vlastním potu) až na Kanaďana.
Ráno jsem v šoku, smradi se po probuzení bez řečí oblékli a zmizeli ven. Opět vývařovna a už jen seběhneme z hřebene dolů k Lucině a přes Blenhaim do Pictonu, kde máme sraz s TMOu. Která nás zákeřně převezla a přijela si ve Ferdovi (Rotschildové už mají druhou dodávku (na NZ)). Máňa (to je ta původní stojí v Hastings a čeká). Probíhá žvanění a snaha sdělit si v tak krátkém čase vše nezbytné informace a zážitky (což je samozřejmě zhola nemožné), konzumace všeho možného, porovnání a doplnění filmotéky, vaření luxusního rizota eintopf (samozřejmě ho musela stvořit mužská sekce), focení pipek Pukeko a nakonec Srdceryvné loučení (my míříme směr dřina na sadu a oni užívat si jih (čubky jedny)). Kupodivu se mi daří nalodit se, aniž bych torpédoval trajekt. Cestou šmírujeme Albatrosy a já asi viděl velkou rybu (Ála mi to nevěří páč šla zrovna čůrat). Zpět na severu. Projíždíme Welington a jelikož se nám podařilo vyšťourat, že v Otaky je outlet IB (jégrovo vlněné nejlepčí spodní prádlo alias woolens), tak tam samosebou musíme:-). Zde dáváme zabrat již tak dost ztenčené peněžence a dokupujeme IB. Pro některé šťoury musím silně odporovat IceBreaker hřeje i když je totálně durch (tedy alespoň mě). V Taupu peněžence ještě odlehčíme nákupem potravinové pomoci v Pakáči. A pak po krásných deseti hodinách řízení cca ve 23:00 dorážíme do chatičky Sweet Home TePuke. Zde bohužel nenacházíme náš důmyslně ukrytý klíč od chaty i přesto, že jsme se před tím Petera sms ujistili, že je tam jako vždycky. Představa zkaženého jídla přebíjí strach a ostych buditi Petera a dožadovat se klíče. Hluboce se kajeme a vrážíme jim lahvinku jako omluvenku. Rychle vybalujeme věci, jídlo a usínáme s pocitem, že konečně jsme zase „DOMA“.

sobota 8. května 2010

West Coast

Jsme znaveni takže dlouho vyspáváme, a pak přebalujeme Lucinu. Těsně po té začíná pršet. Z tohoto důvodu máme dnes naplánovanou autoturistiku. Svištíme po highway č.6 na pobřeží a podél něj na ledovce. Prší opravdu značně. Fox Glacier je vesnice těsně pod ledovcem na který se samozřejmě hrneme podívat. Bohužel s námi tentokrát snad celá Čína, lidí jako sr... Za zábrany se nesmí tak tedy jen k nim. Vracíme se zpět do vesnice okouknout ceny za helikoptéry, guidované výšlapy a tak. Pokouší se o mě infarkt s mrtvicí zároveň. Ještě jedeme k jezeru Matheson na panoramatické výhledy na Jižní Alpy. Ty se samozřejmě nekonají páč je oblačno a v zápětí prší. Posouváme se dál k Franz Josefovu ledovci. Už je tma, přesto se na něj jdu podívat. Nikdo tu není:-) a vidět je opravdu jen trochu.
Ráno kupodivu neprší tak se k ledovci vracíme, Ála opět odmítá jít se jen podívat. Dál a dál odbočka k jezeru Okarito výjevy jsou za deštěm a Ála se nenechá zlákat ani na kajaky s výkřiky, že jsem Magor. Ošklivě se nám rozblikala kontrolka výměny oleje nu což před pár okamžiky jsme šťastně překročili hranici 15000km najetých téměř bez nehody:-). Ještě se s asi s půlkou zemegule kocháme Pancake rocks (Palačinkové skály). Dorážíme do Hokitiky kde objednáváme Lucinu na výměnu oleje, ubytováváme se v lidském kempu (čti sprcha+trouba). Pereme, vyváříme, zlidšťujeme se a večer jdeme na Glow wormy taková odrůda světlušek – hezké to bylo.
Ráno vstávám v pět peču chleba a něco vám smolím. Odvoz do servisu, knihovna (free internet), Jade factory (spousta krásných kamínků). V továrně potkáváme další Čechy (Ondru a Andreu) takže žvaníme, vyměňujeme typy a tak. Ponožkárna – prodejna a muzeum fakticky paráda:-). Přicházejí Thunderstorm jak od AC/DC provazi deště a v tomhle míříme do pohoří Arthur pass. Cestou si ještě vylepšujeme karmu podarováním silničářky koláčem (odpovídá Ále – I love you:-)) A pak se zašíváme v Arthur pass villige v DOC kempu kde je šeltr dokonce s elektrikou. A sladké zapomnění, ani nebylo moc zima.
Pro změnu prší, Docáci nám nedoporučují tůru na Avanche peak, že zítra bude líp. Čekáme vyváříme, Ála šije a já dopisuji resty za Rees-Dart a Mt.Aspring. Poflakováním trávíme celý den a počasí je proměnlivé (čti občas na nás vykoukne i slunce). Další den ráno pro změnu prší a to pořádně:-). V DOC říkají, že bude pršet celý den a fouká víc než včera (70-100kmh), ale že zítra bude určitě líp. Druhý den valení nedávám tak se navlékám do nepropro oblečení s tím, že se alespoň tak na dvě hoďky projdu. Mířím k Avalanche Peak treku, že vylezu alespoň nad hranici buše. Cesta vede poměrně strmím potokem :-). A když jsem dorazil na hranici buše tak jsem si řekl když už jsem tady tak můžu o kopeček dál. A když jsem stál na něm tak jsem si řekl, že když už jsem tady tak můžu jít ještě dál. Až nakonec jsem po dvou hodinách a deseti minutách stál na vrcholu Avalanche Peaku a sluníčko se ukázalo na deset vteřin tak jsem udělal dvě fotky:-). Všude píšou, že je tu báječný rozhled do tří údolí a vůbec na celý Arthur Pass, já měl pro změnu 2m panorámata. Mažu dolů. Prší a fouká jak o závod, nostalgicky vzpomínám na Krkonošský trénink s Mírou (Kalous) a je mi vlhko a dobře. Po třech hodinách patnácti minutách jsem na konci treku v nohách 7km vzdálenosti a necelých 1100 výškových metrů nahoru, dolu (škoda, že na sadu forma záhy opadne:-( ). Úplně my není jasné časování místních tras páč na tenhle trek psali 6-8 hodin, fakt tomu nerozumím. Balíme a jedem směr Nelson Lakes, Picton a hlavně TMA, ale o tom až příště. Tak se (S)mějte.

neděle 18. dubna 2010

Wanaka, Cascade Saddle

Je ráno a na okno nám buší chlapík jak je jako možné, že za oknem nemáme příslušnou cedulku. Ála vše dává do pořádku (trošku pozdě) a že jako máme spát dál a dobré ráno. Dnes nás čeká Wanaka a její krásy a hlavně Puzzling World. Jedná se o úžasné zařízení plné hlavolamů, her (to ještě před branou) a poté hologramy, roztodivné legrační malby a obličeje, které na vás neustále koukají, voda co teče na horu, místnost kde se můžete stát obrem i trpaslíkem, bludiště které nás řádně zamotalo, ale dali jsme ho:-) a vůbec se nám tam dost líbilo a strávili zde překrásný půlden (p.k.: a to tam Jirka zprvu ani moc nechtěl a pak jsem ho odtamtud musela tahat neb si tam hrál jak malej Véna). Po té shoping, Turecký kebab a taky, že se zajedeme podívat do Mt.Aspring, případně že já se půjdu proběhnout a Ála bude v autě odpočívat (páč ji bolí kolínko) a došívat kapsář do Luciny (už ho došije téměř po třech měsících). Z krátkého výletu se stává horor, tohle je snad nejhorší cesta na NZ. Je to gravel road nu což těch už jsme projeli mraky, ale je plný děr a povrch vypadá jako vlnitý plech. Tlumiče úpí (já taky), průměrná rychlost se šplhá k závratným 20km/h a pak je tu ještě hromada retardérů pro dobytek a brodů. Po dvou hodinách takto vesele strávených dorážíme na parkoviště, padá soumrak a jelikož tu není kemp, tak jsme hustí a spíme před tabulí zákazu. Je tu jeden karavan, kde chlapíci koukají na bednu, tak to snad dopadne.
Ráno vstávám brzy a při čelovce valím na výhled na Rob Roy glacier, píšou 3-4hod return. Je to pěkných osm kiláků do kopce tam a stejnou cestou zpět. Je zima a panorámata. Po 2,5hodině jsem zpět a Ála se právě klube z pelechu (ty už si tady, sem zrovna rozmrzla). Po chvilkové debatě a dle předpovědi padá volba jít do hor páč pozítří má spadnout deska vody. Takže zabalit a vstříc Aspring Hut (není DOC takže si berem stan, že uvidíme za kolik). Je podivně slunečno:-) a teplo. Příjemnou prochajdou (11,7km) obklopeni horami s ledovcovými vrcholky se dostáváme k chatě (Ála simuluje bolest kolenou, zdařilá operace, Ála simuluje pooperační slabost, ťapej a srůstej). Rozdíl dvacet dolarů nás utvrzuje ve spaní ve stanu. Po té co slunce odchází a my se ocitáme ve stínu se řádně okosuje. Ále hrozně drkotají zuby, takže mne s Karlem neustále budí. Karel šel spát do lesa.
Opět vstávám brzy a po přikrytí Ály mým spacákem (máme krásně namrzlý stan) mizím, opět při čelovce, do kopce na výhlídku zvanou Pyloon vzdálenou pouhých 1355 výškových metrů. Po třech a čvrt hodině potu, slz a přemýšlení proč to proboha dělám, stojím na vyhlídce obklopen tichem, horami a zářivými ledovci. Ještě je tu hřebínek na který si také vybíhám. Pak ještě necelou hodinku do Kaskádového sedla (bohužel 400m spadnout) na další panorámata. Zde se krmím a nasazuji kraťasy neb je už zase vedro (jsou tu pěkné fleky na stanování). Zpět tou samou cestou. Sestup je krušný, rychlý a dlouhý (cca. 2hod 15min.) dole si jdu požádat o úvěr na kolena. Balíme stan a vracíme se směr parkáč a Lucina. Dnešní sumarizace je 1835 výškových metrů nahoru (z toho 1355 na 5km), 1930 výškových metrů dolů a cca. 31km vzdálenostně. Cesta zpět do Wanaky je stejně veselá jako sem. Voláme si s Amandou z IB, že bychom se stavili, ale je v ChCh a přivedla na svět nového Kiwáka-ndu :-). Stíháme ještě večerní šoping a tím pádem se k večeři cpem bagetou a čerstvou zeleninou.
Hore zdar a titanovým kolenům zvlášť. Smějte se.

středa 14. dubna 2010

Rees-Dart trek

Válíme se v Glenorchy v kempu a sušíme vše co jde, protože jsme ze včerejška mokří jak myši. Ne sušíme, protože je odporně slunečno a nebe bez mráčku. Pereme, vaříme a vůbec se odpočinkově flákáme. Odpo se jdeme ještě projít po Glenorchy. A zítra zase hurá do hor tentokrát si povezeme zadek autobusem.
Ráno jde pára od huby, pardon od úst. Ale je krásně jasno. Autobus nás vysazuje na parkáči s asi dalším milionem lidí. Jsme si mysleli Ferdo, že je to tajné bez lidůch a ono zatím Václavák. Ploužíme se podél Muddy creeku (skutečně bahno až za ušima) a po levé i pravé straně se tyčí hory se sněhovými čepicemi. No prostě nádhera. Jdeme údolím modelovaným ledovcem kolem řeky Rees. Čvachtáme, kloužeme v bahně a Twenty Five Creek skutečně brodíme, nu moc teplé to nebylo. Dorážíme na Rock Shelter Hut, kde spíme a dokonce se sem nacpou všichni co byli na parkovišti. Vyváříme litry čaje a primus přehlušuje všechny okolní prdítka.
Vstáváme v půl šesté neb spojujeme dva dny treku v jeden. Při čelovkách stoupáme směr Rees sadlle, pokřikují na nás Keové, je oblačno až mlhavo a sem tam přeprška. Po šestistech výškových dorážíme do sedla, poslední stovka stála za to. Ále zase šplouchá vyjimečně ne na maják ale nýbrž v botě. Panorámata jsou v pravdě dvoumetrová, začíná to vypadat, že jsme si pěkné dny už vybrali. Ála vykřikuje, že jí mrznou nožičky a jdeme zase dolů tentokrát kolem řeky Dart. Řeka se hluboko zařezává do údolí, kaskáduje, meandruje a nakonec vykukuje slunce a ukazuje nám okolní hory s ledovci. Následuje chata Dart, kde jen převlékáme ponožky a cpeme se obědem. A opět ledovcové údolí se spoustou potoků a terénních vln nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru, dolu a tak dále. Dorážíme za soumraku, sanfláje žerou a my se rozmazlujeme Beef Stroganof (p.k.: sušeným bez knédlu...) a asi hektolitrem čaje. Za dnešek máme v nohách 25km, 600m nahoru a 1000m dolů (a nešli do Cascade Saddle páč je to daleko a nemáme čas). Ála upadla do Stroganova (p.k.: to si nepamatuju hihi). Ještě se jdu vykoupat do řeky Dart – je to řeka ledovcová a tak půlcentimetrová. Poté co vylezu na šutr se země kouří tak, že vypadám jak Ála po ránu. A pak spokojené zapomnění.
Ráno vstáváme brzy pro změnu, jelikož nám ukazatel prozradil, že na parkáč je to 6-8hod. Takže při východu slunce (cca 7:00) už poklusáváme směr bus. Cesta se klikatí a houpe podél řeky a je zapadaná spoustou stromů, větví a tak. Takže se prodíráme, kloužeme (zas to bahno). Pokukujeme po jetboatech, které se tu prohánějí jak o život. A po necelých pěti hodinách se doplazíme na parkoviště. Těsně před ním potkáváme chlapíka, který nám nabízí odvoz a kterého s díky odmítáme. Pro změnu tu žerou sanfláje tak se poflakuju kolem a procházím se (chození se prostě nemohu nabažit). Pak už jen přes potoky a brody do Glenorchy k Lucince. Zde se Ála oddává hyeně skvrnité (ccss... řekou pohrdla a teď se máčí v teplé). Zpět přes Queenstown a zlatokopecké městečko Arrowtown, které nás zklamává neb v průvodci psali malé opuštěné a přitom je to nacpané lidmi a nic moc tu není. Aproto zas dál a noční přejezd scenic route do Wanaky.
Tak zas příště a nebojte za chvíli zas psát nebudeme Kiwi volá. (S)mějte se.

pondělí 12. dubna 2010

Queenstown, Routeburn trek

Pro změnu TeAnau knihovna, kde ale síť vypínají tři čtvrtě hodiny po otevření knihovny. Prší (jak taky jinak) a tak jdeme do kina na film o Fiordlandu točený skoro celý z helikoptéry – je to prima (reklamní trik se povedl, Ála by hned někam letěla:-)). A pak už opouštíme Fiordland a míříme do Queenstown a Mt.Aspring. Queenstown je roztáhlé městečko na břehu jezera s obrovským množstvím adrenalinových aktivit, jak i správně uvádí průvodce, město kýče a víru v peněžence (bunjee, rafting, riverboarding, paraglaid, lezení atd.) a taky mraky outdoorových obchodů. Ale v zásadě tu nic jiného není a nedá se tu zaparkovat a za net se tu platí. Po krátké procházce a návštěvě Docáků (předpověď počasí – tradičně prší a pršet bude dokonce silně) míříme do Glenorchy a na nástup na Routeburn trek. Spíme u jezera v Doc kempu a po dlouhé době si královsky vyváříme Fetučíne.
Ráno kvůliva počasí (Heavy rains) volíme nástup na Greenstone trek, ke kterému stejně nedorážíme, protože jsou cestou čtyři hluboké brody a tam by to asi šlo, ale zpět kdo ví? A tak cestou na Routeburn potkáváme malý výšlap Glacier Burn basin (jenom na 2hod nahoru). Je to psáno na dvě hodiny a to celou dobu do kopce (800 výškových m.) Stoupáme červeno bukovým zamechovaným pralesem a náhle stromy končí a jsme v údolí modelovaném ledovcem. Zde je cesta vlastně necesta. Sem tam objevíme mužíka, ale jsou od sebe daleko a naprosto nelogicky. Je tu značné množství potoků, šutrů a vůbec terénních legrací, které si náramně užíváme. Naším cílem je Prso (kopeček charakteristického tvaru v horní části údolí), u příležitosti jeho dosažení je Ála prohlášena za stařenu a podarována odpovídajíce jejímu vysokému věku:-) (3-4 lavinový stupeň – bezdětná, svobodná, bez práce). Začíná pršet, zatím je to jen přeprška. Nicméně valíme dolů k Lucince. Potkáváme Frantíky, měníme informace a míříme do kempu těsně před Routeburn. Cestou ještě berem ucaprcanýho Kiwi lovce (bohužel nic neulovil), kterého vezeme na parkoviště. Máme relativně čas a tak se jdeme ještě projít k jezeru Sylván. Vaříme a já se jdu ještě vykoupat do řeky (Ála ne je to čuně; p.k.: nejsem magor se koupat v 2C tekoucí řece).
Vstáváme až v sedm a prší tak normálně a vypadá to, že bude (že by jim ta předpověď tentokrát vyšla). Stoupáme bukovištěm, jelikož prší je tu spousta malých vodopádů, potoků a říček jež nás uchvacují svou krásou (a teče to, ale vůbec by se ti to nelíbilo Kačenko). Stále stoupáme a stále prší. Nad chatou jsou Routeburn Falls, hřmí to, tříšť se nese vzduchem, fučí a déšť přitvrzuje. Stezka se mění v solidní potok a v rámci branného cvičení naší skupiny má Karel za úkol hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což přátelé není jednoduché, jelikož se jedná o modýlek zhotovený z mýdla. Stále stoupáme, naším cílem je Harris sadlle a kopec nad. Outdoorové srágory nepřežívají nápor počasí a Ála je mokrá až na ....V sedle (v šeltru) se cpeme tučňáky, čokoládou já se převlékám do suchého IB. Ála se pokouší o výchovu skupiny skautů z Te Anau (je dobré naučit se používat kliku obzvlášť, když venku prší a fouká). A zas zpět. Stezka se změnila v solidní říčku a tak si čvachtáme dolů. Danou trasu (25km, 850 výškových nahoru/dolu) zvládáme za necelých osm hodin (a to Ála v šeltru hodinu rozmrzala). Routeburn trek by se dal ujít za den (za dva zcela jistě), jelikož měří pouhých 32km. Má jedinou chybu, jeho konce jsou od sebe vzdáleny pouhých 327km. Ale i tahle zkrácená verze (nejvyšší bod a zpět) a celá v dešti se nám moc líbila a doporučujeme. Do Luciny dorážíme za silného deště, vyléváme jezera z bot, rozvěšujeme svršky i spodky a míříme do normálního kempu vstříc civilizaci (čti horké sprše). Topení jde volume right a i přes maximální vypětí je Lucina celá zamlžená, ale zase je teplo. Sprcha a zítra na Rees-Dart trek teda pokud nebude zavřený (je na něj Warning – milujeme warningy, alerty, tsunami, stormy a jiná zpestření...), my budeme usušení a mohoucí.
(S)mějte se co nejlépe a Dešti v jakékoli formě Zdar.

středa 31. března 2010

Milford Sound

Noc u jezera Monowai byla úžasná. Takových komárů co tu bylo, jsme tu ještě nezažili. Jiřík měl návaly horka a tvrdil, že by se nám zamlžily okénka a nemohli bychom brzy odjet a tak jsme se nechali bestiálně zžírat milionem moskytů. Aby toho nebylo málo a noc byla více probdělá, zpestřoval nám ji possum a světe div se... myška ryška. Přátelé tak to vypadá, že jsme již 4 z Lucyny (pes zatím chybí).
A zase TeAnau kde vám v knihovně zase něco posíláme. A valíme do Milford Sound nejdeštivějšího místa na světě (spadne tu 7000mm srážek ročně). Cesta se klikatí samozřejmě prší tak, že stěrače téměř nestíhají. Je tu asi milion vodopádů, spousta jezer a potoků. Asi nejvíc mě dostala cedulka Creek no.79. Lucina cílevědomě stoupá do pekelných krpálů až k Homer tunelu. Což je dost šílená stavba neb ho sekali růčo a to je kilometr dlouhý a výškový rozdíl je 140m. A pak zas dolů jsou tu serpentiny, že ani Alešův volantový tríček nestačí. Ve městě jsme ve čtyři, takže jsou všechny cruisery kšá. Jdeme se shánět po kempu a po ceně 20nzd hlava/noc chvíli uvažujeme o tom být hustí a spát na parkovišti, ale všude je cedule No stay over night, tak v rámci zachování dobré karmy (plynu není nikdy dost) jedem 40km zpět do kempu Doc, kde spokojeně prospíme celou noc.
Ráno jedeme prvním lodním cruisrem (s kontinentální snídaní), protože se Ála vymlouvá, že prší, že je invalida na prst (původně jsem myslel, že se zraňuje záměrně, aby nemusela dřít na kiwi, ale pravda je taková, že se jí nechce pádlovat). A tak tedy shlížíme na krásy Milford Soundu z paluby lodi. Vodopády, sealové, vlny (Álu málem opustila kontinentální snídaně) a samozřejmě prší, prší, jen se leje. Pro nás byl asi největší zážitek Milford Discovery, což je podmořská observatoř 10m pod hladinou, kde jsme strávili asi hodinu civěním na rybičky (Ála se zamilovala do Bruce). Zpět na pevné zemi ještě navštěvujeme The Chasm, což je vodopád a jím vytvořené skulptůry v žule, asi tak s půlkou Číny (staví tu všechny výletní autobusy). Znechuceni strkanicí a zácpou jedem dál. Stavíme ještě v Divide (nástup na Roteburn trek), kde se jdu protáhnout na vyhlídku Key Summit. Ála nejde, že prší, je mlha a vůbec (???) a raději šije věšátko!!!!. Panorámata jsou klasicky dvoumetrová. Fouká, prší, mlží a vůbec mi tě to připomíná Míro:-). Na ceduli psali 3hod. return, takže potom co jsem se vrátil za hodinu čtyřicet už tady tomu časování už vůbec nerozumím. Ještě se nablyžujeme (p.k.: o lyžování nic nevím, ale když to tak autor napsal... :)) k Te Anau do dalšího DOC kempu a zítra vám to zkusíme poslat:-) (teda estli to někdo ještě čte) a pak kdo ví.
Smějte se a opatrujte se nám A FAKT PŘIJEDEME V ZÁŘÍ.
PS: Jéé Terko to už bude snažší tě přeskočit než oběhnout:-) (Turisto/skialpinistům zdar)

pondělí 29. března 2010

Humpridge Trek aneb štěstí v neštěstí

Dlouho se radíme co dál estliva vysedávat v kempu v TeAnau nebo se hnout do Wanaky či co vůbec dělat neb cesta do Milford sound je zavřená a ještě tři dny bude. Nakonec vyhrává Humpridge trek a tudíž se vracíme do Tutapere (jižní část Fjordlandu), předtím tam ještě telefonujeme, že bychom si dali taky nějaké válení. Nicméně není nám přáno, je možné jít zítra nebo až za tři dny. Ale zase můžeme spát na parkáči u začátku treku (oficiálně povoleno). Což se ukázalo býti darem Danajským. Noc s námi strávila myška malá, drzá, nenažraná a hlučná - nu veselé to bylo.
Vyrážíme. Jdeme podél pobřeží zablácenou stezkou či po pláži a samozřejmě jak jinak prší jak z konve. Jsme nepropro zabalení od hlavy až k patě a dereme se vpřed. Brodíme louže velikosti olympijského bazénu, kloužeme blátem, blíže se seznamujeme s koryty potoků a vůbec si užíváme idylu pobytu v outdooru:-). Po třech hodinách těchto kratochvílí opouštíme pobřeží a noříme se do zeleného zelena. Užíváme mokrých Červených buků, kapradin a stále jdeme po rovince, která se v dnešních posledních třech kilometrech rázně zkolmuje asi tak o 900 výškových metrů. Funíme do kopce, déšť se změnil v silný nárazový vítr a stromy náhle končí (asi chyba v Matrixu). Chata pod námi a mračná panorámata nad námi. V chatě je krb plynový:-( , wardenka Sheryl a dobrovolnice Luisa (Švédsko, Lotku tam neměli/y). Všechno nám ukazují co a jak. Vaříme večeři a pak si s Luisou povídáme až do půl jedenácté. Mimo jiné o Swedish clasic tj. Vasuv běh (90km na běžkách brrr.), Stockholmský půlmaratón, 4km plavání v jakési řece (samozřejmě proti proudu) a nakonec objet největší švédské jezero na kole (pouhých 350km) a to vše v jednom kalendářním roce, co není to výzva Kačenko, Rýdloško, Míro?
Ráno se téměř vyjasňuje. Snídáme moc dobrý poridge u východu slunce. Loučíme se a fasujeme dvě role toaleťáku, abychom je nechali u šeltru na hřebeni, že tam dochází (asi už něco budeme muset udělat s našimi poctivými gezichty). Sestupujeme po hřebenu, kocháme se, implantujeme panapr a tak. Je to opačně než včera (všechno:-). Dorážíme téměř na pobřeží, kde cesta vede po staré železnici (úzkokolejce z r.1923) určené k přepravě dřeva. Zakopáváme o hřeby pražců a obdivujeme tři viadukty jeden z nich je největší dřevěná stavba na NZ (Percy Burn Viaduct). Míjíme starou školu, z které je Docácká chata (moc hezká) a dorážíme do té naší. Zde nás vítá Noeline, chvilku si povídáme a zjišťujeme, že je z TePuke zná Iana, Rodericky a že dělala pro Travelyans Packhouse. Děláme večeři a Noelin nás posílá na pláž a okruh po Port Craig (opuštěná vesnice po krachu pily). Na pláži se dají vidět delfíni. A ono skutečně jo konečně jsem viděl delfína Hektorova in Natura. Ála zřejmě rozradostněna z tohoto zážitku klouže po kameni, padá a pravděpodobně si šikovně láme prsteníček - samozřejmě na pravé ruce, způsobuje si různé oděrky a vůbec se zkrášluje. Maně mě napadá, že jsou snažší způsoby sebevraždy než se ubýt o balvan. Prst vesele natéká, takže chladíme v potoce a jdem zpět. Ledujeme a Noelin se vytasuje z bílím vínem, jelením gulášem a mušlemi Paua na česneku, my dáváme do placu zlatoručičkově s laskou vyráběným chlebem a večer zase prokecáme. Ála hrozně chrápe (asi to víno).
K snídani poridge tentokrát s kokosem, zabalit, zatejpovat prsty, rozloučit se a mazat na parkáč a na rentgen. Cesta se vlní podél pobřeží a je pěkně kopečkovatá. Sem tam výhled či skrytá zátoka a závěr dupeme po pláži jako první den. Kontrolujeme myší párty v Lucině, nic moc strašného. V Tutapere se odhlašujem a dovídáme se, že nejbližší nemocnice je v Invercargillu (cca 90km) nu což valíme tedy tam. Na pohotovosti je tradičně plno (nejméně dvě zranění z ragby) a čekací doba spolu s protivnou sestrou u příjmu je snad na celém světě stejná (min. 1,5hod). Doktorka je naopak tradičně milá, prohmatává Ále prstík, rentgenuje ho a naštěstí to zlomené není (sem jí pořád podezříval, že simuluje, protože Das Tsechiše volk ist eine simulanten bande)). Takže doktorka Ále zatejpuje dohromady prsteník s prostředníkem, nutí jí pořád něco na bolest a po deseti minutách opouštíme ordinaci. Peníze po nás nechtěli, prý si to vyřídí sami. Když už jsme v Invercargillu, tak ještě navštěvujem Pakáč a nakupujem jídlo asi tak pro regiment (min. podle ceny). Míříme za Orakiri do domku který mají pronajmutý Sheryl s Noeline a kam nás Noeline pozvala (že se o svoje sousedy musí postarat). Že máme vyžrat ledničku a spíž, že za pět dní končí sezóna a ony by to nesnědly. Takže kolem čtvrt na jedenáct dorážíme na farmu, kde si představte, že domácímu řeknete, že jste od jeho nájemníků, že vám řekli, že tu můžete přespat a on se usměje, ukáže vám, kde máte zaparkovat, rozdělá vám oheň v kamnech, zeptá se jestli máte dost jídla a popřeje vám dobrou noc. Jsme silně indisponováni a tohle nám hlava nebere doteď. Chata je stará dřevěná se spoustou krbu (dědeček byl krbař) a obrázků lodí, starým telefonem na kličku, nábytkem že by se z něj Kuře po.... a vůbec neuvěřitelně krásná. Asi my to nebudete věřit, já tomu taky pořád nemůžu uvěřit. Jdu si dát studenou sprchu a froté ručník, třeba mě to probere. Nakonec zůstáváme dvě noci a den, během něhož vaříme (guláš), pečeme (koláč, chleba (naše univerzální platidlo)), pereme, nosíme holkám dřevo a vůbec se dřeme (jó, jó není nad odpočinkový den). Večer jdeme ještě odevzdat koláč a bochníček chleba domácímu a spát. Ráno se loučíme a ještě píšeme recept na chleba Alanovi p. domácímu. A pak Gemstone beach a do free kempu u jezera Monowai. Tak zase příště.
PS: Vše NEJ k narozeninám Kačenko, tobě taky Kuřátko neboj:-). Samozřejmě všem ostatním Bééé, na které jsme zapomněli, nechť vás Velké Zeleno provází.

úterý 23. března 2010

Kepler Trek

Z města slavného Indiána míříme do srdce Fjordlandu Te Anau města a stejnojmenného jezera. Všechno je tu řádně napálené včetně potravin, takový místní Špindl:-)) (zdravíme TMU). Jestli ono to nebude tím, že je tu nástup na většinu treků. Ale v knihovně je (na rozdíl od Invercargillu) internet zadarmo. Takže jsme vám už něco poslali, abychom umlčeli některé prudiče (že Řediteli). A po dlouhém debatování, přes varování ať ho rozhodně nechodíme, padá volba na Kepler trek. A to z několika důvodů (Milford je plný překvapivě) je to sice great walk, ale může se tu tábořit a je to okruh a navíc k němu lze dojít. Plánujeme na čtyři dny a taky, že půjdem proti proudu (ne jako všichni to je přece nuda).
Lucinu necháváme u Visitor Centra a podél jezera šupajdíme k nástupu (control gate). A už to začíná bushwalk aneb ryzí zeleno podél řeky Waiau. Po 9,5km oficiálního treku se dostáváme do Rainbow Reach (sem se dá svést autobusem a skoro to za to stojí). A pak dalších 6km do Shalow Bay kde je chata (ne Great walk) pro šest lidí a v které budeme snad spát. Chata je malá s krásným krbem a v něm hoří oheň. Bohužel to vypadá, že je i plně obsazená – věci jsou všude. Ála vyráží na výzvědy, od rybářů se dovídá, že v chatě jsou jiní rybáři se člunem a asi čtyři. Po hodině dorážejí a hurá vejdeme se (ovšem nechval dne před večerem, jak by řekla teta Kateřina). Kluci jsou milí, hned nám cpou pivo a neustále si dělají srandu z Mika, protože teď žije v Austrálii. Kuchtí si steaky a pořád nám něco cpou:-). Po večeři mizí někam v člunu a vrací se s dvěma pstruhy. Jeden jde hned na másle na pánev (veliká dobrota). Kluci nechali otevřené dveře a tak se nám do chaty nastěhovali komáři. Zlaté Sanfláje ty jen žerou. No moc jsme se nevyspali.
Ráno se loučíme a probíjíme se přes Moturau Hut, kde dobíráme vodu a fasujeme noviny pro Robbýho (warden na Iris Burn hut). Bushwalk podél Iris Burn nám zpestřují mraky ptáčků (Fantails, Robini, Yellowhamři atd.). Jeden Robin je natolik zvědavý/drzí, že potom co na něj pískám nejenom přiletí na dosah, ale sedne Ále na pohorku a pak do ní i klove. Škrábeme se k Rocky pointu (konečně taky nějaký kopeček). Potkáváme Robbýho cpeme mu noviny, ale že prej na chatě, tak se s nima vláčím dál. Odevzdáváme noviny, stavíme stan, vaříme a já se jdu vykoupat do řeky. No co vám budu psát, voda byla dvoucentimetrová:-). Robby nám ještě nabízí spaní v chatě - když si doplatíme s tím, že bude serious rain (opravdový déšť). A byla buřina a krásná a k tomu slušně foukalo.
Ráno se dovídáme, že trek je uzavřen, protože naše bouřka a větříček (prý 150km/h) polámal stromy a tak. No a my to celý vcelku spokojeně prospali. Robby jde se zbytkem k Rocky pointu a my máme počkat na wardeny z druhé strany. Máme počkat v chatě a udržovat oheň (jsme jediní, kdo jde na druhou stranu). Takže sušíme stan. A pak se bavíme štípáním dřeva (já) mají tu krásnou kanadku made in Sweden:-). A šůrováním chaty (Ála). Po pěti kolečkách dřeva a vyšůrování chaty přilétá vrtulník, vyhodí tu batoh a zase mizí. Počasí je proměnlivé chvíli svítí, chvíli prší a tak pořád dokola. Ve tři dorazí wardeni, že uřízli asi tři větve. Nu dnes tu asi zůstaneme. Robby je velmi překvapen a potěšen děkuje nám a ještě nám nabízí sprchu teplou. Ála měkne a jde se sprchovat (fajnovka). Večer je proslov a jsme zase chváleni a Robby je neuvěřitelně ftipnej:-).
Vstáváme na místní poměry neuvěřitelně brzy (tj. 6:00) loučíme se s Robbym a jdeme, na rozehřátí to máme na hřeben pouhých 900 výškových k emergenci šeltru. Stoupáme buší, která je plná starých, zamechovaných velikánů a náhle jako když utne a jsme na horské louce. Celou dobu samozřejmě prší s proměnlivou intenzitou spíš víc než míň. Na hřebeni jsou jen přepršky a občas vykoukne i blunce. Zato fičí. Spokojeně si vykračujeme a potkáváme konečně papouška Kea zblízka, ve dne a na živo. U druhého šeltru se počasí řádně Kalousovatí tzn. deska vody a vítr, že se o něj mohu opřít:-). Ještě odbočuji na Mt.Luxmore (1472m.n.m.) Ála nejde neb se nechce stát Rogalkou. Se mnou to taky cloumá a na vrcholu si užívám dvoumetrová panorámata. A pak už jen seběhnout k Luxmore hut po horských loukách. A dál sestoupit buší do Broad Bay kde je náš kemp. Ale tam se nám nelíbí a tak obcházíme jezero až do Te Anau. Poslední 3km jsou stejné. Ála měkne a stopuje. A tak na mě asi čtvrt hodiny čeká:-). Máme za sebou přes 1000výškových metrů nahoru a 1200dolů a taky necelých 30km (Ála) přes 30(já). Takže se nám bude krásně spát.
Závěrem Kepler bychom standartním směrem jít nechtěli. Šel by jít za dva dny a nám se líbil. Současná situace je taková, že všechny treky jsou nedostupné kvůli sesuvům půdy, popadaným stromům a přívalům deště na Milford Sound way a tak čekáme a píšem vám a pro změnu prší:-).

Invercargill, Stewart Island

Cestou z Catlins do Invercargillu jsme ještě zastavili na nejižnějším místě Jižního ostrova kde je to do Anktartidy co by kamenem dohodil:-)). Počasí je typicky Kalousovské (Míro, že ty na nás pořád myslíš) tzn. prší a fouká, že se stromy ohýbají do pravého úhlu. S Lucinou by bylo do Invercargillu jednoduší doplachtit (spíš dokřižovat) než dojet. Invercargill je roztahané větší město s krásnou vodárenskou věží a nádherným parkem, kde mají i Klokani. Ale hlavně je to rodiště Burta Monroua, který se svým Indiánem Scout (r.v. 1920) (pro ty co neví co je Indián tedy mimo označení původního Američana, je to slavná americká značka motocyklů) vytvořil světový rychlostní rekord pro motocykly v obsahu do 1000cm3 a to 168,83mph (tj.270,128kmh) a po třicet let nebyl překonán. A to mu bylo tuším 65let. Kdo chce vidět více, doporučujeme film Indián s A.. Hopkinsem v hl. roli. Repliku z tohoto filmu mají v takovém železářství uprostřed Invercarrgillu se spoustou dalších krasavců od Triumphu, Indiána, Ariela atd.
Počasí Kalousovské s větrem zavánějícím orkánem, to jsou naše podmínky pro let na Stewart Island. Letíme letadlem pro děvět pasažérů a pilota, které ze všeho nejvíc připomíná hračku. Náš pilot po dotazu staršího Australana kolik mu je let s úsměvem odvětí, že sedmnáct. A pak už s námi cloumají turbulence, letadélko se propadá pod nebo je vykopáváno nad letovou hladinu. Ála se neustále shání po blicím pytlíku, neschopna ho nálezt, chce si odložit do mé goráčovky. Po dvaceti minutách této kratochvíle přistáváme a Ála líbá matičku zemi (mě se to dost líbilo) (p.k.: ten bohapustě lže). Jdeme se nahlásit na DOC a shánět benzín. U Docáku si myslí, že jsme cáklí, páč chcem stanovat, na benzínce taky protože půllitr benzínu si kupuje vpravdě málokdo.
Na začátek treku je to pět kiláků po silnici, dáváme si pauzu na převlékání. Ála zkouší stopovat a sotva vystrčí palec, už se vezeme a až do místa určení. Tradiční bushwalk zpestřený sem tam pláží nebo výhledem. Kemp je plný rybářů, tak táboříme u chaty. Vaříme, pozorujeme NZ lesního holuba (je tak o půlku větší než náš) a Tuie Zpěvného jak napodobuje Bellbirda (Zvonka). Jsem mrkev tak jdu spát Ála, že se ještě projde po pláži. Budí mě s tím, estliva jsem někdy jedl muflona a kusem flákoty v ruce. Že se nějak sčuchla s rybáři a že jsou taky lovci a že máme přijít. Má silná homofobie je známa, proto spokojeně ulehám a nechávám ji napospas ustřicím, mušlím Paua, treskám, muflonům a pivu (p.k.: to vám byla dobrota, vše popíši jindy).
Ráno prší a tak vyrážíme v krásných jedenáct obaleni nepropro oblečky vstříc buši. Je to mazlivě mazlavé a po dvou hodinách i místy vykoukne slunce. Je to takové skandinávské všude zeleno mechy, lišejníky, kapraďorosty, říčky, mostky a samozřejmě tuna bláta. Veselé přeskoky a zdánlivě pevná půda se mění v propadliště, kde končí má nebohá pohorka až po okraj:-)). Těsně před naším kempem (cca 3km) je chata a v ní děvče z Montany, které známe od snídaně v předešlé chatě. Chudák holka se snaží rozdělat oheň a moc jí to nejde. Ála se tradičně projevuje jako občan Kane no a já to oddřu. Holčičky si v chatě hrají se sirkami a já v dešti (pro změnu) štípu polínka třísky a tak. Po tom co Ála rozdělala v kamnech, já naštípal krabici polínek a otep třísek s dobrým pocitem míříme do našeho kempu. Je tu varování před possumy - dávejte si bacha na jídlo. Zavěšujeme odpadky a jídlo do koruny střechy přístřešku a po večeři spokojeně usínáme. Ne na dlouho po hodince spokojeného spánku se ozývají rány a skřeky, Ále se chce čůrat tak to řeší – berem si jídlo do stanu, odpadky ponecháváme osudu. Noc je hlučná possumí párty je zjevně vydařená. Ráno uklízíme bobky, cáry igelitky a rozbordelený odpad. Blátíme se zpět směr Oban. Na konci treku potkáváme chlapíka opravujícího starého Datsuna, tak ho zdravíme prohodíme pár slov a jdeme dál. O deset minut později nás nabírá a dováží až do Obanu. Jak Ála prohlásila - tady mě stopování baví. Za dvě hodiny nám letí letadlo zpět a jsme v něm my, pilot a klučík v zácviku. Ještě téhož dne opouštíme Invercargill a míříme do Fjordlandu, ale o tom zas příště.
Ps: Kačenko chtěli, ale když mě/nás to děsně baví. Ale máš nás ráda, že?
PPs: Zdravíme Hoštice-Heroltice (nebojte zas takové peklo to zas není:-)) )
P.K.: s některými výroky a komentáři korektor nesouhlasí či se nestotožńuje. Na pozdější reklamace a stížnosti nebude brán zřetel.

středa 17. března 2010

Oamaru, Moeraki Boulders, Shag Point, Dunedin, Otago Penisula, Catlins

A už jsme tady zas, nenudí vás to trochu? Po Cookovi nás čeká mraky zvířatek neb míříme zpět na pobřeží a to do Timaru, které pouze projíždíme a naším cílem je pro dnešek Oamaru. Kde se nalézají kolonie tučňáků žlutookých (nejohroženější druh) a tučňáků modrých. Čekání na soumrak si krátíme knihovnou, prochajdou do zahrad, kde nás v průvodci namotali na klokani (kteří tam něboli). A pak už hurá na žlutooké. Napjatě čekáme s asi tak půlkou Číny až se zjeví. A ono jo jsou dva na asi dvoukilometrové pláži. Jsem zvědav estli ta tečka na fotce bude mít alespoň křídla (a to mám 300 objektiv). Pak honem na modré, ale tam se nesmí fotit ani bez blesku (jelikož a protože člověk je tvor nevychovatelný) a ještě za to chtějí vatu. Tak čekáme v přístavu za bránou, abychom neviděli ani peříčko (p.k.: já se tak těšila na jižní ostrov na zvířátka a zatím sbíráme především znalosti encyklopedické, než aby se povedla blízká setkání třetího druhu fňuk). Pak ještě noční přejezd do kempu. A sladké zapomnění.
Vstáváme brzy, abychom zastihli východ slunce nad Moeraki Boulders, samozřejmě pršelo, takže ještě vyspáváme a jdeme až později protentokrát s půlkou Japonska. Ale i tak to je monumentální zážitek. Na Shag Pointu potkáváme Lachtana Forseitova (kterého potkáváme vlastně pořád, ale podařilo se nám je zaměnit za Tuleně - tímto se omlouváme).
Dunedin, tam obdivujeme nádherné nádraží s úžasnou mozaikou lokomotivy, pár kostelů (na místní poměry až neuvěřitelně staré (cca. 150let)). Součástí Dunedinu je poloostrov Otago Peninsula, kde je kolonie Albatrosa Královského. Kterého šmírujeme večer a ráno, bohužel jen přes plot, ale i tak nám přijde neskutečně velký (rozpětí téměř 3m). Ještě vyrážíme do Sunfly Baye, kde se tak ze čtyř metrů seznamujeme s naším prvním Lvounem. Bleskový návrat do Dunedinu a návštěva čokoládovny Cadbury a nakoupení zajisté velmi potřebného proviantu. Při prohlídce jsme museli mít čepičky a já ještě náhubek, abychom jim neznehodnotili čekuládu (a to jsem se den předem po měsíci a půl holil).
Pokračujeme dále na jih po Scenic Highway do oblasti Catlins, kde nám slibovali Rypouše (Elefant seal), Lachtany, Tučňáky a Lvouny. Tučňáky jsme viděli dva, lvouna jednoho. Zato mraky ptactva vodně brodivého (břehuláky) včetně placatozobáka (by Ála). Vodopády, jeskyně, muzea a tak všelijak podobně. Potkali jsme prima Čechy (Luboše s Evkou) a dozvěděli se od nich co, kam a jak dál:-)). Zažili naprostou tupost lidí (fotka Tučňáka za každou cenu – tzn. ze 3m ať tam má mládě nebo ne (bohužel to byli Čecháčci)). Měli jsme v plánu učiti se surfovat, ale teď tři dny chčije a předpověď je novozélandská (čti chčije a chcát bude, brutálně fičíí), tak nebylo z toho nic. Čeká nás Invercargill se slavným Indiánem (998cm/3) a možná Stewart island, ale to zas příště, to abychom si vás nerozmazlili :-)).
Jo ještě pro zavilé automobilisty dnes jsme překročili/přejeli svůj třináctitisící kilometr téměř bez nehody:-)).

Chrischurch, Castle Hill, Mt.Cook

Po fiasku v Kaikouře, slibovali tsunami a nepřišla ani vlnka, míříme do Christchurche údajně do největšího města jižního ostrova. Lucinu necháváme v Botanic gardens (na tři hodiny zadarmo a nikdo to nekontroluje), je to taková větší Stromovka. Jediný problém je se tam dostat systémem jednosměrek kombinovaným s šalinovým provozem, s Práglem si to nezadá. Kocháme se městem (já především šalinami (čti tramvajemi, oni to ti na Moravě nepoznají:-)) ). Na náměstí koukáme na Maorské tance včetně Haky (tanec válečný). Poté míříme na Sumner, kde je camping na pláži přinejmenším tolerován. Bohužel pro naši peněženku cestou potkáváme Pack´n´Save a potřebujeme dopnit tyčky a mají slevu na Áliny oblíbené a na tučňáky – po návratu se nedivte, že budeme mít mezi prsty plovací blány a živit se budeme výhradně rybami.
Ráno návštěva Antarktického centra (z ChCh lítá 75% letů na Antarktidu). Šmírujeme tučňáky, osaháváme sníh, jestli ho ještě poznáme (bohužel nefunguje slibovaná bouře (p.k.: to jsem si ale nenechala líbit, držela jsme se hesla „líná huba holé neštěstí“ a vrátili nám část peněz zpět)), dozvídáme se mnohé o našem dalším cíli (na pól je to coby kamenem dohodil a zbytek došel), absolvujeme jízdu antarktickým vozítkem (má neskutečnou prostupnost a dokáže i plovat) a vůbec se mi tam líbilo. Prolézáme outdoorové obchody neb jsou slevy. Večer do Sumneru doráží Bára, Michal a Helča smlouvají se s Álou na plování s delfíny.
BMH razí do ChCh a my do Akaroa zabukovat delfíny. Je to takové ospalé městečko, cca. 100km za ChCh, francouské komunity (bagety neměli žabožrouti jedni). Jediné volné místo je až odpoledne, takže čekáme a cpeme se fish&chips (Lyba jak jinak). BMHA se jdou čochtat s delfíny (konk. Plískavice Novozélandská) a já si spokojeně čtu v autě (p.k.: delfíny jsme sice nějaké viděli, ale plavat s námi nějak nechtěli, seč jsme se drželi všech rad a porad, tak nám pro změnu vrátili část peněz).
Rozdělujeme se s BMH a míříme na všemi bouldrysty opěvované Castle Hill, jedná se o pískovcové balvany zvící (p.k.: tohle slovo dle mě neexistuje, ale autor si to nenechal vymluvit) metru až pět a dvaceti po kterých z neznámých důvodů někteří jedinci šplhají. No bylo to krušné, jako bych v životě nesáhl na skálu, nakonec jsem tuším dva bouldry zdolal, na jednom nebyl schopen udělat závěrečný krok a na některé jen smutně koukal. Takže Dědku těš se, budeš mi tahat trojky:-)).
S mírně nalomeným sebevědomím (já - brečel bych, ale to prý chlapi nedělají) a potutelným úsměvem (Ála) míříme do Mt.Cook/Aoraki NP. Užívame pohody v kempu a ráno spíš dopoledne vyrážíme směr Muller hut, kde budeme stanovat (nejméně 200m od chaty) s výhhledem na Cooka. Stanovat proto, že jsme odmítli platit 35nzd/hlava/noc na Muller hut a hlavně proto, že stanování je zadara (no zadara, za hektolitr potu (mého)(p.k.: já se totiž vůbec nepotím - to jen Jiřík...)). Ne je to proto, že je to mnohem romantičtější (no levnější vlastně taky:-)). Stoupáme, stoupáme a stoupáme, ranní mraky jsou v trapu a pěkně peče, potíme se a s tichou touhou hledíme vůkol na ledovce. Ještě stoupáme nad chatu na Mt. Anette 1933m.n.m, obdivujeme krásu hor. Při donášce vody potkávám nestora Keu (nemaje foťák se proklínám). Noc ve stanu by byla romantická, ale páč je jasno měsíc a hvězdy svítí, Ála klepe zuby tak, že stanové tyčky rezonují.
Ráno snídáme alá Mike (slaninu s vejci – Ála byla statečná a vynesla je až sem). Pomalu balíme a sestupujeme do údolí.
Míříme směr Dunedin (především čokoládovna Cadbury), ale o tom až příště. Děkujeme za vzkazy, sms, komentáře, maily a vůbec se mějte co nejlépe a v září Nazdar. PS: p.k.: zakoupili jsme již nějaké pohledy (haha po 6 měsících), sice ještě nenapsali, ale už se můžete těšit – tak cca do půl roku Vám dojdou jestli je napíšeme. Pomalu kupujeme i malé dárky....tak koukejte psát, nebo nic nedostanete hihi. Yvánci na vás myslíme s prouhatými tričky, kdykoliv jdeme do města, ale bohužel pořád stojí přes 30 NZD. Třeba se zadaří.

pondělí 1. března 2010

Nelson Lakes

Už jsme tady zase, máte radost? No i kdyby jste neměli, tak máte smůlu, protože nás se jen tak nezbavíte:-). Z Motueky míříme do St.Arnaud a Nelson Lakes NP, hodně jsme zvažovali jestli nepojedeme dál a ozera necháme na později nebo je vůbec vynecháme. Nakonec jsme zůstali a moc se nám tu líbilo. Ála mne peskovala, že píšu moc rozvláčně, tak to tentokrát zkrátím (snad). Na parkáči jsme potkali další Čechy (Báru, Helču a Michala), jež nám objasnili krmení Úhořů. Pořád se nám do krmení montovaly kachny a dvě černé labutě.
Trek jsme šli pět dní. Mě se to moóóc líbilo, je to takové Švédsko-Finsko dole a Norsko-Tatry nahoře. Z výše jmenovaných důvodů pouze kusé zprávy.
První den podél jezera Rotoiti. Potkáváme Mika (Kiwák, Auckland) takový fajnový skřet, který nás (především Álu) děsně trápil. Trápil nás večer a ráno. Večer to bylo marinovaným steakem hovězím, kuřecím, hovězím. A ráno slaninou s vejci. První večer to ještě šlo – pouze Pavlovův reflex. Ráno již brousila nejen jazyk, ale i nůž. A další večer výhružky vraždou (pozn.korekt.: kdo to nezažil, nepochopí. Jíte celou dobu tyčinky a nudle a pak cítíte TU vůni, která se line celou chatou..to je na zbláznění). Obzvlášť pikantní to bylo, když jsme měli kuskus s tučňákem. Ála snědla 2/3 přídělu, jelikož jsem po třetině málem prasknul. Po té prohlásila, že by ještě něco snědla a vyloudila z Mika kousek stejku (to už si z ní všichni dělali srandu, že je těhule a řádně ji vystíhovali:-)) ).
Překračujeme Traverse Saddle a míříme k jezeru Rotorua, kde ale nezůstáváme neb je zde Sunflájů jak nas.....ypáno. Nádherné mokřady, mechy a lišejníky, pabukový prales a taky trochu panorámata. Kupodivu neprší den třetí, ale až čtvrtý, samozřejmě se držíme hesel: Neexistuje špatné počasí, pouze oblečení, Skialpinista se svým oblečením neustále pracuje a Vlna (čti IB) hřeje i když je mokrá. Ála se pokusila proměnit na půl vteřiny v Batmana a podařilo se jí překonat rekord ve skoku do hloubky mezi šutry a listí (poznkorekt.: z důvodu naprostého vyhladovění). Také se mě neustále snažila svést z cesty kamsi do bezedné hlubiny, po té co jsem na to upozornil se ušklíbla a prohlásila: Že mi dělá Kačenku (pozn.korekt.: vymýšlím pestré zkratky). A vůbec se nám v Nelson Lakes dost líbilo.
Po pěti dnech chození se Ála šla zbaběle umýt do sprchy a já do jezera (doufám, že to ty úhoři přežili). Valíme na Blenheim, kde máme scuka s Bárou, Michalem a Helčou. Se kterými jsme strávili príma večer při rybaření (nic jsme nechytli ani rýmu né, ale byla to první životní zkušenost opravdového rybaření, žádné lovení na pytlačku v chovném rybníku) a Ála se měla s kým opít:-)). Po té do Kaikury, cestou tulení kolonie s mrňaty a v Mořských mrchách, kde jsme chtěli okusit Langustu nevyvářeli bo nebyl proud fňuk (každopádně díky za typ Šimi).
V Kaikuře jsou velryby tedy údajně, my tu máme sraz s Jonasem a Terezou (Němčíci s kterými jsme dřeli na sadu). Měli po výletu na velrybách, žádné neviděli neb byla tour zrušena kvůli vlnám, tak to zkouší zkombinovat s Álou, já jsem pohrdl. Ráno je Tsunami (tedy hrozí s ní) a tak jsou velryby zrušené J&T to vzdávají (zkoušeli to 7x). A tak sedíme na pláži, chlapi vyvářejí a ženský loupou mušle Paua. Oběd (fenomenální kuskus), vyfotit Německo/půlmoravskou dodávku pro Jirku s Verčou (zdravíme Holandsko) a pápec.
Tak se nám tam v Čechách všichni opatrujte a nesmutněte My přijdem...

čtvrtek 25. února 2010

Abel Tasman NP a taky trochu okolo


Po Charlottě svištíme přes Nelson do Motueky na SeaKayaky do Abel Tasman NP. Je tu mraky společností tuto atrakci provozující. Ála rozhodla, že jedině Sea Kayak Company je to ono, protože mají Wellshteriéra Montyho (zdravíme Baruňáka) (pozn.korekt.: 3letý a hledají čubinu na krytí, na Novém Zélandu nejsou, asi jim alespoň založíme Facebook cyberlove). Pak jsme si v Íčkách (Info centrum) nabrali asi tunu letáků, ale mě bylo jasné, že Monty a tudíž SKC vyhrál už předem. A taky, že jo.
Ráno nás odvážejí spolu s kajaky do Marahau. Zde probíhá nalejvárna jak se šprajdou, veslem :-)) (ano kupodivu vím, že se to jmenuje pádlo), pumpou, vestou a světlicemi (to kdybychom se čirou neprozřetelnou náhodou cvakli a nebyli sto se opět nalodit). Pak s námi ujeli asi 200m naučili nás pádlovat a kormidlovat (rozuměj šlapat zelí: pravý pedál jedeš vpravo, levý pedál jedeš vlevo). A pak děj se vůle Neptunova. Ještě nám náš guide Kyle řekl, že kayaking je zkouška pro relationship a vůbec si z Ály dělal legraci. Ta ho hned chtěla pro Kačenku (tak bacha Kačenko, seznamka útočí i ze Zélandu:-)) )
Je to trochu (vlastně dost) divné nekormidlovat pádlem, ale nakonec jsem si na „šlapání zelí“ zvykl. Taky nám dali mapu a rozpis jak co a odkud kam trvá. Z Marahau do Mosquito Bay sedm hodin, my to jeli něco málo přes tři proplétaje se kolem ostrůvku a nadávaje na WaterTaxi jenž nás sem tam pěkně pohoupaly na vlnách.
Druhý den byla odpočinkovka, trochu se zatáhlo, ale nepršelo:-)). Vyrazili jsme na lehko na Onetahuti Beach a Tonga Island, kde je tulení (Seal) kolonie a nějaké jsme i vyděli. A cestou zpět jsme potkali Tučňáky s modrošedou hlavou (heč), ale sotva jsme se přiblížili, zmizeli pod hladinou. Cesta byla vůbec vtipná neb foukal větříček 25 uzlů a tak nás pěkně pohoupal:-). A jak říká Valča estli je adrenalín hnědej, tak ho mám plný kalhoty (spíš kajak). V Mosquito Bay jsme ještě chvilku trénovali a Ála zkoušela kormidlovat. Pak už jen noblesní západ slunce:-)).
Vstáváme na vodáky neobvykle brzy neb předpověď slibuje déšť. Nabalíme celý kajak a pak se s ním vláčíme tak sto metrů neb je odliv. Lopotíme se proti větříčku (dnes jen 10 uzlů a tedy téměř bez vln) a zjišťujeme, že nám české řeky přec něco daly. Vracíme se do Marahau a cestou obeplouváme Adele Island, kde jsou malí tuleni. Ála zuřivě fotografuje a tudíž nepádluje (čti fláká se) zatímco já se peru s příbojem (jo, jo je těžké býti hrdinou). Pak už jen Fisherman Island (byl to podvod – žádné bonbóny nám nedali) a byli tam jen mořské krysy (čti Rackové).Plavíme se podél pobřeží, kde potkáváme Oysterchatery, volavky a další ptačí havěť. Samozřejmě začíná pršet, takže abychom se zahřáli, nasazujeme první kosmickou směr přístav, kam šťastně (rozuměj bez cvaknutí) dorážíme zpět do Moteuky, sprchou ze sebe udělat skoro člověka (proměna z nasolené tresky), podrbat Montyho a vstříc světlým zítřkům.
Míříme na Farewell Spit, což je písečná kosa na severu jižního ostrova. Slibovali déšť a spadla deska vody. V kavárně na FS se Ála napájí a zkoumá alternativy, abychom zalezli do auta a zbytek dne pročetli a propsali (já) a prošili (Ála – vylepšování Luciny stále nebere konce, těš se Milošáku:-)) ). K večeru se počasí lepší:-).
Po ránu vyrážíme na Wharariki Beach, kde mají být tuleni a taky že jo. Jeden nevydržel naše otravné paparaciovství a znuděně zmizel v příboji a to sem si kvůliva němu zmáčel kalhoty až do půli stehen. Ještě shlížíme na Stone Bridge na téže pláži a pak na ten FS. FS je dlouhý něco málo přes 30km, ale jen prvních 2,5km je přístupných pro normální smrtelníky (čti šetřílky). Zbytek jde shlédnout/navštívit pouze ve 4WD autobuse (estli se tomu monstru tak dá říkat) za tučný peníz. Je to taková prochajda po pláži, kdy na vnitřku kosy je mraky ptactva (Labuť Černá, Oeystercatcher, tři druhy racků a tak dál). Je to světově chráněný mokřad – tzn. že písečné duny, vřes, a jiné křoviska. Těch pět kiláků na blunci nás pěkně vypeklo:-). Také jsme dnes zaznamenali první ztrátu – opustila nás jedna treková hůl, nebyla to však únava materiálu nýbrž obsluhy. Večer jsme se pro ni ještě vraceli, ale zbaběle se schovala :-(.
Ráno to ještě jednou zkoušíme estliva ji nějaká dobrá duše nenašla a nedala do kavárny. Nedala, dobré duše asi došly. Vracíme se do Motueky přes Takaku (přejmenováno na Ta kaká) a její skalní labyrinty a prameny s křišťálově čistou vodou. Pak ještě návštěva skalní lezecké oblasti nevalného významu a pro mne nedozírných stupňů, ale alespoň jsem uronil kroupu. Ještě rychlý výběh na Harwoods Hole - vápencová díra do nitra země. A teď míříme do Nelson Lakes NP, ale o tom až příště, samozřejmě pokud budete hodní.
Děkujem všem za komentáře, emaily, podporu a vůbec. A to především Mladé Tetičce:-) a Kačence (i když někam neustále chodí v bačkůrkách, to by mě zajímalo, v čem bude lyžovat?).

pátek 12. února 2010

Picton, Queen Charlotte track.


Je ráno a konečně jsme tady (Jižní ostrov, Picton). Po schodové anabázi na Taranaki skoro nemůžeme chodit, jelikož s námi ještě nemluví lýtka, tak se flákáme v kempu a relaxujeme, cpeme se a louskáme příběhy o Nómech od páně T. Prattcheta (děkujeme TMO).
A pak znovu na cestu a to na Queen Charlotte track. Jedeme motorovým kataramánem do Ship Cove, je tu památník návštěv kp.Cooka, byl tu od 1770 – 1777 pětkrát poprvé s Endervour a čtyřikrát s Resolution a to je asi tak vše, co je na prvním dni treku zajímavé. Do kempu je to pouhých 27km (na těžko, klatě) takovou chatovou oblastí alá Sázava (pozn. kor.:pro znalce kuraroko sásá). Jen je to kolem kol móře. Mírně znechucen (já), značně znechucena (Ála) stavíme stan a uléháme.
Druhý den jsou již slibovaná panorámata, terén se začíná vlnit a to i vertikálně. Výhledy na zátoky, jinak tradiční (místními značně oblíbený, nechápu proč) bushwalk (čti bušvalk, rozuměj vlevo strom, vpravo strom, strom prostě všude). Docela to jde, dokonce jsme v tuším Black Rock Shelteru našli zápis od Valči s Ondrou (a je to neuvěřitelná náhoda bylo to na den přesně rok, měsíc a čtyři dny no není to nádherné). Cestu nám zpestřují ptáci Weka nebojící se lidí - dokonce ani nás (asi nikdy neslyšeli o středoevropanech – ti sežerou všechno). Po 25km dorážíme do kempu, který je nacpaný až na půdu. Přece jen jsme našli na kopci flíček pro stan :-)).
Infarktní kopec na začátek, panorámata, sedřená záda a ucaprcané nohy (na význam tohoto slova se musíte tázat Ály, stejně jako pičičurament a ňuňátko jsou pro mne stále zahalena oponou tajemství). Po sestupu do Te Mahia končí výhledy a jdeme oblíbeným bushwalkem. Začíná pršet takže posledních 11km jdeme v dešti a značně zvýšeným tempem, takže jsme po dvou a pul hodinách na konci treku sic durch mokří, ale šťastní (IB hřeje i durch mokrý:-)) zdravíme IB ČR), že jsme to přežili :-). Poznámka pro ty, kteří se zbláznili a chtěli by to jít taky 1) dejte si studenou sprchu a froté ručník; 2) zkuste to znova; 3) jděte jen z Camp Bay do Portage; 4) v lepším případě si pujčte kolo (stojí to jen o 10nzd víc) a jeďte.
V info centru nás strašili, že stopovat se tady nedá. Ale jen Ála vyhodila palec, zastavila nám KiwandoAustralanka a hodila nás na hlavní silnici a div se neomlouvala, že nejede do Pictonu. Pak jsme stáli asi 30s a zastavil nám postarší páreček Anglanů, který nás hodil do Pictonu. Podotýkám, že z nás crčela voda spíš bláto a po třech propocených dnech jsme asi dost zaváněli (i když IB nesmrdí, akorát pořád ještě nedělají kalhoty). Teď sedíme v kempu, mají tu sprchu, to vám je vynález a potím tyhle slinty, abychom vám je zítra poslali z knihovny:-)). Jak onehdá poznamenal Jezevec z Krkonoš pro maminky jež se obávají o svoje ledva odrostlé (čti 30leté) dětičky. Tak se všichni mějte, opatrujte se a tak a myslete na nás páč Nás se jen tak nezbavíte:-))

Howg. JAK

Směr Jih

Konečně jsme se dodřeli k 31. lednu resp. k pátku před ním a přestali pracovat. Již se neprobouzíme vyděšeni, že jsme zase utrhli kiwi dobré místo rubbish a následující Trevorovo – Come here. Vše jsme kupodivu přestáli - závěrečnou pařbu na sadu a Trevor se málem nechal od Ály políbit, úklid našeho doupěte a hlavně to nepřeberné množství věcí nacpat do Luciny. Je až s podivem, co je člověk (teda vlastně skoro člověk (čti ženská)) schopen nashromáždit krámů (pozn. korektora: to je blbost, protestuji). Ale povedlo se.
Je prvního skoro poledne a po třech týdnech vedra k padnutí (cca. 25C no hnus velebnosti) spadla deska vody a močí třetí den, přesně od doby co jsme přestali dřít. To nás ovšem neodradilo a vyrážíme směr Hastings na Ganety (Terej Australský) a hlavně za TMOU. TMA= Tomáš + Martina + Alík (pes děsně se kámošej s Karlem) výteční to lidičkové ze Špindlu (původně Ostrava a ......) a hlavně jsou to telemárkisti a taky jim všichni dobráci píšou jaká je fenomenální zima. Večírek se vydařil a spát jdeme kolem druhé. Vstávání je krušné, mají jít makat na víno, naštěstí močí, takže jdeme pospolu na Ganety. Je to pouhých 10km po pláži tam a to samé zpět (radostí jsem se div nerozplakal) ptáci tam naštěstí boli. A cestou zpět jsme potkali našeho prvního tuleně. Největší radost nám ovšem dělala TMA. Ještě večeře a TMA jela na sad a my pro změnu do Tongariro NP.
Vstáváme brzy kolem páté, Ála je ještě mrkev po Ganetech a nereaguje ani na světlo. Do parku nám totiž zbývá už jen asi 200km a půlka je po gravelu samý kopec a zatáčka. V půl deváté stojíme pod lanovkou směr Mt.Doom (jeden z vrcholů Ruapehu). Už se potíme a nabíráme výškové metry. Odpadám někde kolem 2500m.n.m zkroucen vetřelcem (asi jsem si z ní uhnal vředa) cpu se brufenem a Ála (ona) mi mizí v dál. Asi za hodinku (tu sem vcelku spokojeně prospal - hlavu podloženu šutrem) se vrací, že ty panorámata teda nič moč. Sestupujeme po firnovém poli a alespoň ten tlumí naší touhu po sněhu.
Posouváme se opět dál a to na Mt.Egmont/Taranaki. Spíme cestou v kempu, kde je úžasná arboreta, takže ráno si užíváme prohlídkou eukaliptů, několika druhů cedrů, tureckého dubu a tak všelijak podobně. Do návštěvnického centra dorážíme kolem třetí a na naše Hut pasy můžem chrnět na Sime hut (díky za tip TMO). Kam také vzápětí vyrážíme po asi milionu schodů, hromadě suti a devíti stech výškových metrech jsme v cíli. Je tu páreček Amíků (pozn. kor.: Američanů) a věřte nevěřte i jeden Reflex (nevím, kde se to v nás vzalo, nicméně jsme dokázali vyluštit celou křížovku). Těsně před soumrakem se rozjasňuje a kužel Taranaki na nás pomrkává. Ráno sympaticky pofukuje a jsou mraky (to už tak sympoš není). Po dvou hodinách a šesti stech výškových systémem dva kroky vzhůru a jeden zpět, v závěrečné fázi taky drobátek lezení (2st. UIAA) v silně drolivé skále (jo jo spolulezci pilně trénuju:-)), jsme dosáhli vrcholu. Ála byla nesmírně statečná. Už jen patnáct set dolů (tak půlka je po schodech) a jsme u Luciny. Lýtka odmítají poslušnost a nakonec se s námi ani nebaví.
Projíždíme skrze Whanganui, navštěvujeme Durie Hill, kde je uprostřed kopce výtah na vrchol a vyhlídku a taky super hrabošák (to zas bylo trauma, ženský by se do některých oddělení neměly pouštět).
Wellington - řídím až tam a přestože je neděle je tu provoz, že bych se z toho vopískoval. Přes pět hodin trávíme v Te Papa muzeu (NZ národní) a ještě tam budeme muset. Je sice proti našemu národnímu méně nasbírkované, ale je tu spousta interaktivních atrakcí. Zašívárna na pláži a trocha spánku neb ve tři nám jede trajekt. Ála byla šikovná a do moře jsme nespadli.
Děkujeme Fšem za maily, komentáře, smsky a vůbec dík, že jste. Hore Zdar JAK

Poslední dny na kiwi